Poděkování

Ahoj, jen se vám chci ozvat a poděkovat za vaši podporu, ani nevíte, jak moc to pro mě znamená!

Chtěla jsem poděkovat jen v komentáři, ale jelikož mi to zase nejde...nechápu, ale je to počítačem...achjooo...tak děkuju ve článku.

Je skvělé, že jste tak trpěliví a podporujete mě jak v psaní povídek, tak v osobním životě. Ještě necelé dva týdny a má diplomka bude odevzdaná a já se zase budu moct věnovat psaní příjemnějších věcí, fantaziíí a tak :-) Uvidíme, co ještě Harry se Severusem zažijí :-) (Určitě nikdo z nich nikdy nebude psát diplomku, slibuju...ano, týrám je obvykle všemožně, ale tohle je moc i na mě...aj na Voldemotra :D)

Ještě vydržte, ještě chvilku strpení, a jak bakahnus odevzdám, tak napíšu další kapitolku a dám o ní oznam na Daily slash, abyste si toho všimli, že jsem zpět mezi živými.

Ze slohového hrobu vás zdraví
Brokolice zelená při vzpomínce na státnice...

Pro přátele, 12

Tak tedy dnes se alespoň nějakou odpověď dozvíme, to jsem ale hodná, viďte? Abyste měli co číst přes pátek, když jste mě komentáři ke včerejšímu článku tak hezky nakopli :-) Díky a hezké čtení :-)



Ráno Harry nachystal snídani a čekal na Snapa, který přišel přesně v okamžiku, kdy se ručička na hodinách přesunula na políčko "Čas na snídani". Jeho přesnost byla až děsivá. Ale mnohem děsivěji působil jeho mrzutý výraz.

"Dobré ráno, pane. Vaše snídaně." Harry naservíroval Snapovi pořádnou porci, k tomu džus a silnou kávu. Vypadal, že ji bude potřebovat. Den ode dne vypadal hůř a mrzutěji.

Snape k Harrymu zvedl nedůvěřivý pohled, ale nic neříkal, jen zaměnil svou porci vajíček za Harryho a čekal, až si Harry vezme první sousto. Když si toho Harry viděl, pokusil se v sobě trochu udusit uchechtnutí, zakryl to kašlem. Snape se na něj jen škaredě podíval a Harry si nabral první sousto. Vařil skutečně čím dál tím lépe. Jestli bude Snape pokaždé takhle mimo, když k němu bude Harry zdvořilý, půjde to zvládnout.

"Večer budu mít hosta," oznámil Snape, když si utíral rty do ubrousku.

"Mám připravit větší večeři?"

"Ne, přijde až pozdě večer. Jen jsem vás chtěl informovat, že dnes večeři vynecháme. Půjdete brzo spát a vezmete si dvojnásobnou dávku lektvaru. Nedívejte se tak překvapeně, nechci vás vidět potloukat se kolem!"

"Aha." Harry byl zklamaný. No ano, je to smutné, myslel si, že by snad mohl alespoň na chvilku s někým prohodit pár slov, třeba by to byl někdo, koho zná? Nějaký učitel z Bradavic? Jakákoli společnost by byla lepší, než Snape! Jak jen ho nenáviděl! Kdyby se nebál trestu smlouvy, naplival by mu do obličeje. Raději vstal a sklidil ze stolu, umýval nádobí. Možná, že čirou náhodou talíře třískaly více než obvykle. Snape tam ještě seděl, což bylo neobvyklé. Harry se rozhodl, že se na toho šmejda nepodívá, bude jej ignorovat a udělá věci ze seznamu. Jenže když domyl nádobí, Snape tam stále seděl, a na stole nebyl žádný seznam úkolů.

"Sednout. Dnes si něco vyjasníme."

"Ano, pane," řekl Harry co nejzdvořileji to šlo. Sedl si a pod stolem si drtil ruku, aby na Snapa nezačal křičet. Nebo aby nezareagoval tak, že ho naštve. Že naštve smlouvu.

"Jste tady se mnou navždy, jak praví smlouva. Není jiné východisko. Ale musím říct, že je vidět, že se celkem snažíte. Ovšem pokud se máme spolu naučit vycházet, budeme se muset trochu sblížit. Souhlasíte?"

"Sblížit?" Jak sblížit? Harry se nechtěl nijak se Snapem sbližovat, chtěl být se svými kamarády, pryč. A jestli se vzdá a nějak se, Merline, tohle je strašné slovo, jestli se nějak sblíží se Snapem, bude to znamenat, že se svých nadějí vzdal!

"Netvrdím, že budeme přátelé, přesto vaše nenávist ke mě je patrná snad v každém vašem slově, pohledu, pohybu. A jsem si dobře vědom toho, že tuto věc po vás požadovat nemohu, protože by pro vás bylo nemožné ji splnit, začít se chovat jinak. Požaduji jen to, abychom si spolu každý večer sedli u šálku čaje a probrali uplynulé události. Nyní mi můžete sdělit, jaký z tohoto nového požadavku máte pocit, upřímně, a přesto taktně, zvládnete-li to."

Harry nevěděl, co říct. Nebylo to jedno? Na hodinách se objevilo nové políčko, "čas na čaj". Tudíž bylo úplně jedno, co Harry odvětí. Ale muselo to být upřímné, že? Taktní...co to sakra znamená, taktní?

"Upřímně, pane-" rozhodl se Harry, že zdvořilostí to nepokazí, "nejsem z toho nadšen."

"Buďte konkrétnější. Co přesně vám na čaji se mnou vadí? A opět požaduji upřímnost."

"Nechci se s vámi sbližovat, protože tady nechci být navždy, pořád si říkám, že nějaký způsob existuje, že jednou budu volný, nechci se sblížit se svým nepřítelem, protože až budu volný, budu toho litovat. Navíc mě nebaví přemýšlet o všem, co řeknu, jen abych nenaštval smlouvu."

"Dobrá. Vyslechl jsem si vaše upřímné obavy a myslím, že s jednou z nich vám mohu pomoct. Požaduji totiž, abyste během našeho čajového setkání mluvil otevřeně, upřímně a zdvořilost ponecháme stranou. Nemusíte se tedy bát, že by přišel trest za něco neuváženého, co vyslovíte, já chci, abyste mluvil ze srdce, myšlenky, které vás napadají. Ovšem jindy během dne ke mě budete zdvořilý, samozřejmě."

"Ano pane." Takže to bylo jedno, co řekne, stejně se sbližovací dýchánky pořádat budou. Skvělé. K posrání dokonalé.

"Začínáme od zítřejšího dne," řekl Snape, podal Harrymu seznam úkolů a odešel.

Večer přišel dříve než kdy jindy, když měl Harry vynechat i večeři. Osprchoval se v malé koupelně, dvakrát si loknul z lahvičky na stolku, pachuť zapil trochou vody ze sklenice. Vlastně to bylo celkem ohleduplné, že mu tam Snape nechal i vodu na zapití toho hnusu, že? Možná by i Snape mohl brát ten lektvar, vypadá, že se moc nevyspí. Ovšem, pokud celou noc čumí na spícího Harryho, je jasné, že vypadá den ode dne hůř. Cože? Že by celou noc...a co když by???

A jako každý jiný večer, moc lektvaru uťala Harryho myšlenky. Tentokrát to ale nebyl klidný spánek. Něco bylo silnějšího než uklidňující magické účinky, byla to myšlenka, která se protlačila skrze všechny clony lektvarem kolem mysli vystavěné a promítla se do snu. Byly to jen útržky pocitů. Bolest, ponížení, prázdnota, pláč, křik, vana. Zase bolest, silná a potupná. A ta bolest donutila Harryho vzbudit se.

Nechápal to, že by se stával na lektvar imunní? Svět kolem něj byl trochu mlžný a když se Harry štípl, necítil bolest. Zopakoval to ještě několikrát, aby se ujistil, že pořád sní. Nemohl snít o něčem jiném? Proč musí být pořád tady?

Vysoukal se z postele a otevřel dveře, viděl Snapa, jak mluví s Malfoyem.

"Ugh, dost nechutná kombinace, sakra." zaklel, sedl si do vzdálenějšího roku místnosti, ale křeslo pod ním zmizelo, takže se posadil na zem. Snape vypadal zuřivě, jako obvykle, no dobře, ještě více než obvykle, zato Malfoy se tvářil pobaveně. Pecka.

Snape něco říkal, ale nebylo mu rozumět, beztak to byly nějaké žvásty, Harry se tím rozhodl nezabývat.

"Co ty tady děláš?" kývnul na Malfoye a po zádech mu přejel mráz, když se muž usmál.

"Lektvar....zdrogovaný...."

"Legrace...Nech ho....nevadí..."

"Hej, Malfuji, na něco sem se tě ptal!"

Harry nevěděl, proč mu Malfoy přišel o tolik nechutnější, než Snape. Možná že na Snapa si už zvykl, ale teď, když se k němu Malfoy blížil s leskem v očích, udělalo se mu opravdu fyzicky nevolno.

"Nech!....Můj dům!...koupelně."

"Co s koupelnou? Co s Malfujem a koupel-ou!" A najednou si Harry vzpomněl. Byl v koupelně ve vaně, když se tam zjevil Malfoy. Usmíval se, asi jako teď, přišel k němu, vzal ho za vlasy a donutil ho přitisknout své rty k němu. Bylo to odporné, Harry se bránil. Malfoy mu hlavou třískl o stěnu, krev padala do vany, bolest byla intenzivní. A pak ho Malfoy držel pod cruciem, což bylo mnohem horší než nejhorší z bolestí, jakou si Harry dokázal představit. Byla to věčnost, než bolest trochu ustoupila. Stejně byl Harry ze svalového vypětí příliš zesláblý, než aby se bránil, než aby vůbec vstal. Tělo jej neposlouchalo, jen děsně bolelo. A Malfoy s kleknul k němu, rozepnul si poklopec a vtlačil se do Harryho zadku! Další vlna bolesti a ponížení! A pak- pak- pak přišel Snape, a seřval Malfoye. "Vymažeme mu pamět a bude jako nový, žádný strach, starý příteli," říkal Lucius. "Trauma nevymažeme, varuju tě, Malfoy, už nikdy bys neměl sahat na něco, co je mé! "Ale tak se hned nerozčiluj, že jsem si půjčil tvoji hračku." "Luciusi, přísahám, že využít jako záminku k tomu, abych opustil dům nemoc svého vlastního syna, to byl ten nejnižší trik, který si kdy udělal." "Účel světí prostředky, drahý Severusi." "Tohle tě příjde draho. Vypadni z mého domu! Harry, podívej se na mě. Harry? Tak, správně. Spravíme to, překryjeme to něčím jiným, nebude to tak zlé, ano? Podívej se na mě, Harry, tak se to nestalo. Slyšíš mě? Bylo to jinak. Zapomeň. Umyj mi záda, slyšíš? Řekl jsem, abys mi umyl záda- tak, vlezu si do vany. Výborně. a teď znova, a naposled. Zapomeň. Pottere, umyjte mi záda."

"Cože? Tys mě- cože? Proč? Ty!" Harry cítil, jak mu po tváři stékají slzy, už si nevšiml, jak Snape vyhodil znova Malfoye z domu, jak se dostal zpátky do postele a jak ho někdo držel v náručí, dokud se nepřestal třást. Dostal další dávku lektvaru, tentokrát uklidňujícího a bezesného, a opravdu usnul. A jak Snape dobře věděl, události, které se odehrály, v Harryho mysli vybledly do podoby snu. Snu, který si Harry sice pamatoval, přesto pro něj to vše nebylo více než pouhým snem.

Pro přátele, 11

Zdravím, moji milý, hlavně nedočkavou Pajku. No dobře, dobře, nový dílek máme tadyyyy! Jen se chci omluvit, vážně nemám moc času a tento stav bude trvat ještě nejméně měsíc, proto nejsem schopná přidávat kapitolky tak rychle, jako na začátku. 

V téhle kapitole nás čeká i kousek ze Severusova pohledu, možná že nám i něco osvětlí :-) Díky posílám jmenovitě Pajce, Abeque a Anonymce.



Další ráno, další nudný den. Snídaně, úklid, oběd, úklid, vyhledávání nějakých nesmyslů v knihách, večeře. Snape nepromluvil, jen se objevil na jídlo a zase zmizel. Harrymu se zastesklo po návštěvě Hermiony. Ale ona za ním přiletěla jen jednou a od té doby... Jistě, třeba to znamená, že ji profesor Brumbál a madam Pomfreyová už uzdravili, ale proč by potom Harryho nehledala? Jako sova jej našla, musí vědět, kde Harry je, ne?

Večer si loknul z nádoby, kterou měl na nočním stolku, a zavřel oči, čekal, než lektvar zabere. Nenáviděl takový život a nenáviděl se za to, že mu to tolik vadí. Měl by být vděčný, ne snad? Jenže není...Není za tenhle hloupý život vděčný ani trochu. Nemá pro koho žít, nemá to smysl. Cítil se osaměle. Rád by si popovídal snad i se Snapem, k čertu, další věc, za kterou se nenáviděl.

Zdálo se, že lektvaru trvá věčnost, než zaúčinkuje. Ale nakonec Harry přece jen usnul. Nicméně ho probudilo vrznutí dveří a zvuk křesla, na které někdo dosedal. Harry se s trhnutím probrala a žmoural do tmy.

Snape v křesle vypadal poněkud strnule, než se zamračil.

"Takže jste neposlechl můj pokyn?"

"Jaký?"

"Trochu zdvořilosti bych ocenil."

"Ach. Jaký, pane?" Harry by se ušklíbl, kdyby to nebylo v přímém rozporu s požadavkem, že má být zdvořilý. Takhle Snapovi podlézat, Ron by se mu za to smál po zbytek života. Pokud by se teda nebál o Hermionu.

"Bezesný lektvar, lahvička je netknutá."

"Lahvička? Ou. Spletl jsem si ji. Myslel jsem, že je ve sklenici."

"A kdy jste jej naposledy viděl ve sklenici?"

"Všechno je jednou poprvé," zamumlal Harry. Nechtěl se s tím strašným člověkem kamarádit, stejně tak ale nechtěl, aby Snape odešel.

"Proč jste přišel?"

"Do toho vám nic není, jistě jsem pro to měl svůj důvod."

"Senilitu?"

Soví křik se ozval vzápětí, výkřik, který Harrymu vyrvával srdce z hrudi. A dnes jakoby byl nějak blíž, než posledně. Harrymu vyskákala při tom zvuku husí kůže všude po těle a i Snape s sebou cuknul.

"Omlouvámseomlouvámsemlouvámse! Budu zdvořilý! Dost už! OMLOUVÁM SE!" Harry se rozkřičel, až se mu podařilo překřičet sovu a zase zavládl klid. Ovšem ne v Harryho mysli.

"Dobrou noc, pane." poslušně vypil správný lektvar, zavřel oči a nehybně ležel. Pokud bude tohle následovat pokaždé, když otevře ústa, je štěstí, že s ním Snape nemluví. Radši se omezí jen na zdvořilé fráze, než aby Hermioně to utrpení zase způsobil.

Snape se zvedl a odešel, zavřel za sebou potichu dveře. Zvuk sovy byl opravdu velmi blízko a Harryho napadla další děsivá myšlenka, kterou opět přebila síla lektvaru. Hluboký spánek opět zametl všechny pocity a myšlenky pod práh.

Severus Snape vešel do své laboratoře, kde na něj čekala hnědá sova a dva mlžné opary. Bylo to působivé kouzlo, které zvládli jen mocní kouzelníci, a Severusovi tuhla bázní krev v žilách, když se s nimi setkal. Poprvé. Teď už to považoval za obtěžující. S povzdechem si sedl na gauč, přesně mezi ty dvě mlhovinky.

"Čemu vděčím za vaši návštěvu, pánové?"

"Chceme znát tvé rozhodnutí, drahý Severusi, čas kvapí a otálení bývá velmi...bolestné, " odpověděl pravý mlžný opar.

"Víš, že tohle pro Harryho není dobré. Co by tomu řekla Lily?" reagoval levý mlžný opar.

"Jak jste si jistě všimli, situaci mám sám ve svých rukou. Nenechám se ovlivnit výhružkama" - podíval se velmi zřetelně na svou pravou stranu - "ani citovou manipulací," dokončil větu s významným pohledem vlevo.

"Budeš litovat každého dne, to ti garantuji!" zasyčel pravý mlžný opar a zmizel.

"Velmi si mě zklamal, můj chlapče." povzdechl si levý mlžný opar a taky zmizel.

"Hej! A co to pitomé bublinové kouzlo?!" zakřičel Severus, ale kromě sovy tam už nebyl nikdo, kdo by mu odpověděl. S povzdechem si opřel hlavu o opěrku a zavřel oči, alespoň na chvíli. Sova netrpělivě zahoukala.

"No jo, už jdu," odpověděl jí a vstal, další probdělá noc plná práce právě začíná.

Pro přátele, 10

No vážně, Severusi, dějí se tady divné věci! A vám, komentujícím čtenářům, moc děkuju! :-) Právě kvůli vám je tady další kousek povídky Pro přátele.

„Sednout!“

Harry poslechl, posadil se do nepohodlného křesla v knihovně, nebo, dle Snapových slov, v obývacím pokoji, a čekal, co se bude dít. Cítil by se mnohem lépe, kdyby dokázal rozšifrovat Snapovy nálady. Třeba teď, má vztek? Hlad? Radost? Zácpu? Naprosto nemožné rozeznat.

Snape rázoval místností sem a tam, a Harry poslušně seděl. Pak se zastavil, otočil se k Harrymu a zhluboka se nadechl.

„Pottere, kdybych po vás chtěl, abyste obrátil hůlku proti sobě a zabil se, udělal byste to?“

Harrymu přejel mráz po zádech. Tohle po něm Snape přece nemůže chtít, ne?

„Já-já nevím, pane. Vy-podle vás to mám udělat?“

„Pottere, udělal byste to? A vzpomeňte si, laskavě, co všechno naše dohoda zahrnovala!“

„Že vždycky musím udělat to, co po mě chcete.“

„Špatně, umíte číst? Mám vám to napsat? Dobrá.“

Snape mávl hůlkou a Harryho zašimralo předloktí. Když se na něj podíval, oklepal se. Nápis zněl: „Ať bude Severus Snape požadovat cokoli, budu se mu ZE VŠECH SIL snažit vyhovět.“

Tenhle nápis byl jen připomínkou Harryho stavu, jeho smlouvy, slibu, čehokoli. Teď Snape nebyl jediným v místnosti, kdo se zavázal někomu jinému a má poskvrněné předloktí.

„Podívejte se i na svou druhou ruku.“

Harry poslechl, jak jinak. Na pravém předloktí byl nápis:SVŮJ ŽIVOT A SVÉ ZDRAVÍ ZÁMĚRNĚ NEOHROZÍM

„Kdykoli bude můj požadavek v rozporu s nápisem na vaší pravé ruce, považujte jej za nemožné splnit. Všimněte si, že se máte snažit ze všech sil, ale to neznamená, že ohrozíte svůj život či zdraví. V tom případě považujte úkol za nemožný splnit, neboť byste tím porušil můj příkaz, který máte na pravé ruce. Je vám to konečně jasné, co po vás chci, Pottere, nebo vám mám na předloktí nakreslit obrázky?“

„Já prostě jen nechci riskovat, přece jen, původním vašim přáním bylo, abych vám vyhověl. Až poté jste dodal, že si nesmím záměrně ublížit. Ale já si neubližuju záměrně, prostě mě k tomu donutily okolnosti. Jak mám vědět, že to ta smlouva mezi námi dobře chápe, když ani já sám tomu nerozumím?“

„Pottere, nebudete si prostě ubližovat, a když  by můj příkaz vedl k vašemu zranění, neposlechnete jej. Tohle je bez diskuze!“

„Ano, pane.“

„Neohrozíte své zdraví a život?“

„Pokusím se o tom, pane.“

Harry hleděl do země, ne proto, že by potřeboval přemýšlet. On byl rozhodnut. Už dávno se rozhodl, že pro své přátele udělá cokoli. A pochopil, že smlouva, kterou uzavřeli, je nad jeho i nad Snapovým přáním. Hlavní je tedy dodržovat její podmínky. Jen tak může být zaručeno, že Hermiona s Ronem budou v pořádku.

Snape ještě chvíli stál před Harrym. Pak mu zmizel ze zorného pole. A pak se zase vrátil. A opět odešel. A ještě jednou se vrátil. Harry se na něj podíval, vypadalo to, že by chtěl Snape něco říct. Střetl se s Harryho pohledem, chvíli jej podržel, mezi obočím se mu objevila rýha. A pak se prudce otočil a odešel, dveře za ním hlasitě třískly.

Divné. Harry si vzal svůj seznam práce, kterou měl na dnešek. Líbil se mu pocit, že když něco splní, může to odškrtnout. A tak se pustil do úklidu. V kuchyni měl na stole položený návod na vaření boloňských špaget. Konečně návod! Teď si byl díky tomu jistější, a i když konečný výsledek nebyl nějak excelentní, Snape svou porci snědl, stejně tak Harry.

Večer se Harry osprchoval a lehnul si. Vedle postele měl lahvičku s lektvarem, kterou chtěl původně ignorovat. Jenže nemohl, Snape mu přece dříve řekl, že bude brát bezesný spánek. A kdyby jeho příkaz ignoroval-podíval se na své předloktí- ano, tak by se mu nesnažil ze všech sil vyhovět. Vypil nevábný lektvar a lehnul si, čekal, než zabere.

Nejde o to, že by život tady byl nějak náročný. Jen je svojí všedností znepokojující a nudný. Snapa potkává třikrát denně, a přece spolu u jídla nepromluví. Práci dostane zadanou písemně a celý den dělá, co mu bylo řečeno. Nic zábavného, žádný čas na odpočinek, relax, něco, co by měl rád, a přesto žádné úporné mučení. Nuda. Jako u Dursleyových.

Vlastně, ne všechno je jako u nich. Je tady pár věcí, které Harrymu vrtaly hlavou. Třeba co to bylo za oponu a proč se tam nesmí nikdy podívat? Bude někdy zase volný? A co ty podivné bublinky a hlasy kolem Snapa? A proč se mu dělá špatně z představy, že vejde do velké koupelny? Protože mýt Snapa, dobře, je to hnusné, ale Harry neměl strach ze Snapa, měl strach z koupelny samotné, dokonce z té jedné, konkrétní, a  to je velmi, velmi podivné. A ať už byla poslední Harryho myšlenka jakákoli, mohl by vám o ní mohl říct jednu věc. Když jej napadla, k smrti se vyděsil. Ale poslední myšlenku po požití bezesného spánku si nikdy nezapamatujete. A tak ať už to bylo cokoli, Harry se propadl do bezesné noci a ráno se vzbudí zase klidný, bez oné myšlenky, která mu na moment zastavila krev v žilách.

Pro přátele, 9

„Tady, najděte veškeré informace o působení rulíku zlomocného v mnoholičném lektvaru. Využijte mou knihovnu.“

Snape přišel do kuchyně, jen aby Harrymu předal instrukce, a pak se zase vypařil. Harry vytřeštil oči. To má hledat ve všech Snapových knihách? To mu zabere věčnost! Nicméně, Snape mu nedal časový limit, že? Třeba je to nějaký celoživotní úkol, aby se Harry v tomhle domě nenudil. Protáhl si bolavá záda a zívl, rozhodl se hledání nechat na další den a jít se vyspat. Zjistil, že na dveře funguje stejný trik, jako na skřínku s jídlem, tudíž dostat se do jiné místnosti mu nyní zabralo o dost méně času. Pochopil, jak je možné, že se Snape vždy tak najednou objevil a pak zmizel. Dveře umožňovaly vejít přesně tam, kam jste chtěli, a neztrácet drahocenný čas. Harry si přál použít koupelnu, namočit se do velké vany a zapomenout na vše. Jenže když vešel dveřmi do prostorné koupelny, zatočila se mu hlava. Vše se v něm sevřelo, nechápal to. Chtěl utéct, ale nemohl se hnout, jen dýchal stále rychleji a rychleji.

Nakonec dokázal na roztřesených nohou místnost opustit. Když zavřel dveře, ocitl se v ložnici. Svalil se do postele a pomalu se zklidňoval. Tohle nedávalo smysl, je nebelvír, nemá přece strach z prázdné koupelny? Odkdy se, pro Merlina, bojí vany? Naposledy přece – aha, naposledy tam myl Snapovi- ne, nic. Viděl Snapa ve vaně a to k panickému záchvatu bohatě stačí. Zachumlal se do peřiny a schoulil se do klubíčka co nejvíce to šlo. Měl zavřené oči, ale nespal. Příliš mnoho věcí se mu teď honilo hlavou. Snape se choval divně. Udělat z Harryho domácího skřítka nebylo žádné mučení, to dělal celý život. A co když nakonec ta sova nebyla Hermiona? Co když ho Snape nějak podvedl? A co to bylo za hlas, který promlouvat, když spolu vařili a který Snape ignoroval? Příliš mnoho otázek pro jednoho nebelvíra.

Dveře do ložnice se pomalu otevřely a Harry zpozorněl. Slyšel opatrné, tiché kroky, jak se přibližovaly k jeho posteli, Harry byl připravený k útěku v případě, že by jej přišel někdo napadnout. Koneckonců, mohl by to být klidně nějaký smrtijed, co přišel navštívit Snapa, že? Rozhodl se, že nepropásne svou šanci na překvapení útočníka a dál předstíral spánek, svaly měl všechny napnuté a srdce mu bilo rychleji a rychleji, jak se mu adrenalin pumpoval do těla. Jenže místo útoku oslyšel tiché zašumění a hlas, který už jednou slyšel v kuchyni. Byl jemný a hladil, rozhodně to byl ženský hlas, i když byl spíš hlubší.

„Malý odvážný nebelvír spící ve tvé vlastní posteli, jsi schopen se o něj postarat, nebo i jeho zničíš? OBAVA!“

„Pšššt, tak už dost.“

Druhý hlas byl Snape a Harry teď měl jasný důkaz, že nešlo o výplod jeho fantazie, když Snape na hlas také reagoval. Bojoval se svou zvědavostí otevřít oči a podívat se, co se děje. Překvapivě se zklidnil v momentě, kdy uslyšel Snapův hlas. Zvláštní, ten muž mu slíbil hodně dlouhý život a Harrymu ten slib tak nějak stačil.

Zhoupnutí postele dávalo znát, že Snape si přisedl. A pak už se nedělo nic. Snape se nepohnul a Harry neměl odvahu dát najevo, že nespí, i když věděl, že se už nic nového evidentně dnes nedozví. Za dobu, které se zdála být věčností, Snape tiše vstal a odešel z pokoje. Harry se ještě chvíli nepohnul a pak, když už bylo jisté, že je tam sám, si zhluboka oddechnul. Jedna z nejdelších nocí v životě.

O pár minut později zakukaly hodiny. Čas vstávat. Přestože nebyly ve stejné místnosti, kde Harry ležel, slyšel je velmi zřetelně. Poslušně vstal a vypravil se na svou druhou misi do koupelny. Když otvíral dveře, nevěděl proč, ale strašně si přál, aby v koupelně nebyla vana. Dostal se do mnohem menší koupelny, kde byl jen záchod, umyvadlo a sprchový kout. Chvíli stál ve dveřích, ale nijak jej to neznervózňovalo, takže použil záchod i sprchu. Zjistil, že nemá žádné čisté oblečení na převlečení, takže se oblékl do toho samého a šel připravit snídani.

Snape seděl v kuchyni, před sebou hrnek kávy a noviny.

„Šaty máte ve skříni, nechci, abyste tady chodil pořád v tom samém a můj dům pak zapáchal nemytým puberťákem,“ zkonstatoval Snape a vrátil se ke svému čtení.

„Aha,“ řekl jen Harry a kousl se do jazyka, když viděl Snapův úbor, naprosto totožný se včerejším. Pokrytec.

„Co chcete k snídani, pane?“

„Vajíčka.“

„Spal jste dobře?“ zeptal se Harry, ne že by se o Snapa zajímal, jen byl zvědavý, co mu na tohle řekne.

„Ano, asi tak dobře, jako vy.“ Snapův pronikavý pohled donutil Harryho zčervenat.

„Zdál se mi zvláštní sen,“ zkoušel Harry.

„Teď lžete.“

„Proč myslíte?“

„Pottere, nebuďte idiot! Udělejte snídani a dnes večer si vezmete bezesný spánek. A buďte zticha.“

Sakra, tak ze Snapovy reakce na nějakých 70% tušil, že poznal, že Harry nespí. Byla to nějaká hra? Kontrola Harryho reakce? Soutěž, kdo vydrží celou noc předstírat? Harry začal dělat vaječinu a rozhodl se, že tohle vyřeší později. Už měl skoro hotovo, když se domem rozeznil alarm. Snape doslova vyskočil ze židle, Harry chtěl jít za ním, ale on se otočila  řekl docela jasný příkaz.

„Pottere, ani se nehnete, je to jasné?“ a zmizel za dveřmi. A Harry stál, protože nechtěl slyšet soví nářek. Ruku měl dost hloupě položenou na sporáku, jejím hřbetem se dotýkal žhavé železné části. Jenže než stihnul ruku stáhnout, Snape řekl, aby se ani nehnul. Platí to doslovně? Potrestá smlouva Hermionu nějak za to, když se teď Harry pohne? A tak Harry stál, nehybný, bolest mu trochu ulevila při rozhodování, co dál. Snape řekl nehýbat se, a Harry se nepohne. Cítil vůni škvařené kůže a v očích se mu objevily slzy, ale ne, nepohne se. Pro Hermionu by udělal všechno.

Snape se vrátil asi za deset minut a zděšeně zíral na nehybného Harryho. „Pottere!“ křikl a schmatl Harryho ruku, kde byla až do masa vypálená čára. „Co to k čertu má být?“ V rohu pokoje se otevřela malá skřínka, které si Harry předtím nevšiml, a Snapovi do ruky přiletěly dva lektvary.

„Tenhle vypijte, najednou, hned.“ Harry se napil z nabízené lahvičky, zatímco Snape z druhé lahvičky použil pár kapek a ty začal roztírat po Harryho popálenině. Bylo to nepříjemné a snad ještě bolestivější než předtím, a přestože se Harry  styděl, nemohl neplakat.

„STRACH! VZTEK! STUD! OBAVA! STAROSTLIVOST! Severusi, nepoznávám tě!“

 Harry zíral na čtyři velké bubliny, které se teď vznášely kolem Snapovy hlavy, každá z nich byla ve skutečnosti pocitem. Bolest v ruce povolila, jakmile lektvar, nebo mast, co Snape použil, začala zabírat. A Harry nemohl vyjít z toho překvapení, když zjistil, že Severus Snape má pravděpodobně i jiné pocity než vztek a zahořklost. Pokud tedy tohle kouzlo není jen nějakým hloupým trikem.

Pro přátele, 8

Já vážně nevím, nejdou mi přidávat komentáře. Ráda bych reagovala na to, co mi napíšete, ale prostě to vždycky zmizí. Tak nevím. Ale děkuju vám za ně. Svůj vděk vyjádřím tedy další kapitolkou :-)

Kuchyň Harry uklidil, jak jen nejlépe dovedl. zabralo mu to celé odpoledne, což bylo skvělé. Celé odpoledne bez Snapa, co chtít jako jeho otrok víc, že? Došlo mu, že ikdyž Snape nebyl zrovna dvakrát nadšen Harryho neschopností, přesto jej nepotrestal. Takže, má něco přijít večer? Harry se oklepal a radši ještě jednou začal drhnout dřevěnou podlahu, jen pro jistotu. Hodiny na stěně zakukaly, že je čas večeře, když do místnosti s naprostou přesností vstoupil Snape.

Rozhlédl se s pozvednutým obočím, potom si natáhl bílou rukavici a projel prstem linku, povrch horních škříněk, stůl, podlahu, dokonce i vršek dveří. Harry se musel kousnout do tváře, aby se nezačal smát. Byl na sebe trochu hrdý a líbilo se mu to překvapení, když Snape nemohl najít, co by mu vytknul. Vážně, jestli byl Harry na něco dobrý, bylo to uklízení. Jasně, nebyla to jeho nejoblíbenější činnost, ale radost z dobře odvedené práce ho vždy uklidnila.

„Kde je večeře?“

„Ehm, nevěděl jsem, že chcete, abych vám ji připravil.“

„Dobrá, možná po tom, jak jste se dneska předvedl, bude lepší, když na vás budu při přípravě jídla dohlížet.“

Harry nervózně přikývl a čekal, co si Snape objedná.

„Tak, zeleninovou polévku.“

Harry se přemístil ke skřínce s jídlem, v duchu ji poprosil o zeleninu. Zanedlouho již začal vytahovat papriku, rajčata, okurku… a jeho zápěstí bylo uvězněno v ruce Snapa, který stál za jeho zády, skláněl se tváří k němu tak, že sám viděl obsah skřínky a dýchal svým velkým nosem Harrymu a zátylek. Z čehož se Harry mimoděk oklepal.

„Řekl jsem polévku, ne lečo, nebo co to chystáte.“

„No…chtěl jste zeleninu, ne?“

„Do POLÉVKY, prostě, jděte na chvíli stranou, Pottere.“

Harry se přesunul a zboku sledoval Snapa, jak do skřínky vrátil zeleninu, kterou Harry vytáhl. Zavřel skříň, něco zamumlal a znova ji otevřel. Začal vytahovat mrkev, celer, cibuli, petržel, hrášek a kukuřici. Zavřel skřínku a umyl si ruce.

„No tak, Pottere, kde jste? Očistit zeleninu, nakrájet na kostky.“

Těmhle pokynům Harry dobře rozuměl a už se necítil tak nesvůj. Tohle by mohl zvládnout. Tak nějak čekal, že Snape si sedne za stůl a bude prsty bubnovat do ubrusu. Ale on místo toho začal loupat a krájet cibuli.

„A zde, naše kuchařská šou, ve které vítáme známého lektvaristu a smrtijeda, Severuse Snapa, právě s láskou krájející zeleninu a pokukující po svém pomocníkovi, zlatém dítěti, kterého unesl a zotročil svým vlastním důvtipem, Harry Potterovi! STUD!“

Harry i Snape přestali krájet, když se odněkud linul proud slov.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry, když hlas utichl. Podíval se na Snapa, který v ten okamžik zničil jednu mýdlovou bublinu, co se mu vznášela nad hlavou.

„Co bylo co, Pottere?“ zeptal se Snape a jakoby nic pokračoval v krájení.

Mohl o Harrym říkat, že je hloupý, ale v lidech se Harry vyznat dovedl. A Snape právě lhal. Předstíral, že nic neslyšel, ale nebyl v předstírání tak dobrý, jak si nejspíš myslel. Harry čistil zeleninu a po očku sledoval, jestli nedělá Snape zase něco divného či podezřelého. Snape po něm občas hodil zamračeným pohledem, ale jinak se nevyjadřoval. Polévka byla díky společnému úsilí a tomu, že Snape urychlil proces vaření kouzle, hotová brzy.

Vytáhl dva talíře a nabral dvě porce, sedl si za stůl. Harry stál a žmoulal si rukávy.Přemýšlel, kdo má ještě přijít?

„Nemáte hlad, Pottere?“

Tohle bylo nepříjemné. Jistěže ano, celý den nejedl. Žaludek měl sevřený, kručení jej přešlo kolem oběda. Hlava ho trochu bolela, znal tenhle stav. Málo vody a jídla. A Snape se ho ptá, aby se mu jistě vysmál a poslal ho pryč, nebo bude snad Harry sledovat, jak s hostem jedí? Třeba mu pak Snape dovolí sníst zbytky!

„Ano, pane. Mám hlad,“ přiznal Harry a doufal, že mu Snape sám nabídne po večeři sklizení nádobí a zbytku polévky.

„Tak přestaňte zírat na podlahu, sedněte na zadek a jezte!“ zavrčel Snape, ukázal na židli naproti sobě a připravený talíř. Tohle Harry nečekal a mátlo jej to. Ale radši než nad tím dlouho bádat, rychle se posadil a začal jíst, dokud si to Snape nerozmyslí. Svůj talíř zachvíli vyprázdnil, Snape s jídlem sotva začal.

„Pottere, nejezte jako neandrtálec, jakobyste snad dva dny nejedl!“

Harry se ušklíbl, no jistě, ale on opravdu dva dny nejedl. Nebo víc? Nějak si to nevybavoval. Srovnal si tvář, aby působila neutrálně a podíval se na Snapa.

„Vy jste nic nejedl?“ Snape odložil lžíci a sledoval Harryho, on jen přikývl.

„Pokoušíte se snad umřít hlady, Pottere?“

Teď se Harry rozhlížel do stran a nakláněl hlavu na stranu, zda nezaslechhne soví křik. Nenapadlo ho, že by ho mohla dohoda potrestat za to, že nejí, ale pokud by to považovala za způsob, jakým se Harry pokouší připravit o život-

„Neporušil jste dohodu, Pottere, uklidněte se. Jste prostě jen idiot, jak jinak. Nezakázal jsem vám jíst a předpokládám, že jste zjistil, na jaké principu tenhle dům funguje. Když řeknete, co byste chtěl k jídlu, najdete to ve skřínce. Přikazuji vám, abyste jedl nejméně třikrát denně. Snídani, oběd a večeři připravujete pro sebe i pro mě. Budete-li mít hlad i přes den, připravujete jídlo jen pro sebe, mě tři hlavní jídla za den stačí. A zdravě, Pottere, žádné sladkosti, jestli ucítím jen jednu čokoládovou žabku v mém domě, nepřejte si mě!“

„Poznáte, když poruším dohodu?“

„Ano. Přidejte si polévku, jezte a mlčte. A nehltejte.“

Harry vstal a přidal si jídlo. Neomezený přístup k potravě mu zvedl náladu. Byl u Snapa druhý den a zatím to vypadalo, že to bude lepší než u Durslyových. Už jen kvůli tomu jídlu! A za čím by se honil? Stejně nevěděl, co se svým životem dělat. Voldemorta nebyl schopen porazit, nechtěl se vrátit mezi lidi, do společnosti. Ano, zase to bylo zbabělé. A neříká, že mu Ron nechyběl, ale styděl se mu podívat do očí. Tady nemusel. A nemusel ani rozhodovat, co dělat. Prostě jen plnil to, co mu Snape přikázal, nebyl zodpovědný za to, jak vede svůj život, konečně. A konečně od něj nikdo už nic neočekával. Když uklízel nádobí, napadlo jej, že v tomhle ohledu se cítí i ve svém otroctví volněji a svobodněji, než jak se cítil dříve.

Pro přátele, 9

Pro přátele 7

Dnes mám pro vás ještě jednu extra-nálož, protože přes týden nejspíš zase moc času nebude. A Harry Snapovi dluží oběd!

Harry našel kuchyň, po projití 50 dveřmi. Opravdu tohle nechápal, ale 40x vstoupil do ložnice, ve které se probudil. Hloupý dům. V kuchyni byla spousta knih rozmístěná do polic, ale nevypadala tak stísněně jako obývací pokoj nebo knihovna nebo co to bylo. Byla tady i nezatemněná okna a tak se z kuchyně stal vlastně nejsvětlejší pokoj, na který Harry narazil, a to byla příjemná změna. Harry okno otevřel a pustil dovnitř čerstvý vzduch, který byl svěží a ostrý. Alespoň trochu zmírnil tu vůni papyrusů. Na parapet přilétla malá hnědá sova, taková, kterou by už Harry poznal mezi tisícem.

„Hermiono!“ vykřikl, ale hned si uvědomil, že by asi nebylo nejbezpečnější, kdyby Snape tady Hermionu viděl. Rozhlédl se kolem a když chvíli nikdo nepřicházel, otočil se zpátky k sově, tentokrát ztišil svůj hlas.

„Hermiono, jak jsi mě našla? Zlobíš se na mě? Jsi v pořádku?“

Sova se na Harryho dívala, vypadala, jakoby chtěla spoustu věcí říct, ale nemohla.

„Hermiono, jestli mi rozumíš, můžeš mi dát vědět? Třeba, dvakrát mrknout?“

Sova mrkla. Jednou. Harry si povzdechl. Doufal, že Hermiona bude víc jako Hermiona, že bude při smyslech jako kouzelník zvěromág. Ale jestli v sově něco z Hermiony zbylo, bylo toho velmi málo.

„Mrzí mě, co se i stalo. Je to moje vina. I to, že jsem to nedokázal pořádně napravit. Odpustíš mi?“

Rozhlédl se po kuchyni a otevřel skříňku. Hermiona vypadala unaveně a chtěl jí dát nějakou soví pochoutku. Když skřínku otevřel, našel v ní spoustu různých sovích pamlsků, až nevěřil svým očím.

„Teda, co s tím Snape chtěl dělat? Asi si tě tady chtěl nechat hodně dlouho. Uch. Na, tady, vezmi si. Tohle je pro sovy zdravé, a ty jsi vždycky jedla tak zdravá jídla.“ Sova si vzala z Harryho ruky sušený myší ocásek a nechala se pohladit po hlavě.

„Ach, Hermiono, stýská se mi, a taky se tak hrozně stydím. A mám strach, ze Snape. Chová se…divně. V tomhle domě má jeden prázdný pokoj, kde je opona, na kterou nesmím sáhnout. Slyšel jsem odtamtud vzlyky, mám z toho špatný pocit. Kdo ví, co tam schovává? Nebo spíš koho tam schovává? Ale dobrá zpráva je, že mě nechce zabít. A nedovolí mi už pomáhat s přísadami do lektvarů, což je asi taky celkem dobrá zpráva, že? Možná, že tady mám i svou ložnici, trochu sem se přiotrávil a probudil jsem se v pokoji bez knih, ve velké pohodlné posteli. Ale to už bych asi doufal moc, že?“

Na stěně zakukaly staré hodiny, Harry se trochu polekal. Byl čas přípravy oběda, což Harryho vrátilo zpátky k jeho úkolu. Trochu vařit uměl, ale nic moc speciálního. Slaninu a vajíčka, to často dělal k snídani. Jinak teta Petůnie hodně pekla, obědy a večeře dělala sama a Harrymu zadávala akorát škrábání brambor a krájení cibule a takové věci, které se jí samotné dělat nechtěly.

„Takže, včera chtěl Snape rybu, a já musím ze všech sil plnit jeho požadavky. Jinak nevím, co by se ti mohlo stát, ale slyšel jsem tě křičet, Hermiono. Nechci to riskovat. Tudíž, zkusím připravit rybu dneska.“

Harry otevřel další skřínky, ale ve všech bylo nádobí a kuchyňské zařízení.

„Copak tu má Snape jen pochoutky pro sovy?“ rozčiloval se Harry a znovu procházel skřínky, trochu vždycky práskl dvířky, uklidňovalo jej to. Ale nedělal to moc hlasitě, nechtěl, aby se Snape přišel podívat, co se děje. Jak otevíral jednu skřínku za druhou, dostal se zase zpátky ke skřínce s krmením pro sovy.

„Vážně bych si přál, aby tady měl Snape něco, z čeho bych mohl uvařit oběd,“ řekl směrem k Hermioně a otevřel znova skřínku s krmením, jen pro jistotu, jestli někde mezi sušenýma pařátama, myšíma ocáskama a mrtvýma krysama není i něco pro Snapa. Je to sice nechutné, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Harry jen prostě nechtěl na oběd péct krysu.

Tentokrát nebyla ve skřínce po sovích pamlscích ani stopa, když ji otevřel, byly tam brambory a zelenina a ryby.

„Páni, to je super! Akorát…“ Harry vytáhl kapra a prohlížel si ho. „Akorát, co s tím? Ta ryba se jí jako takhle celá nebo co?“ Sova zavrtěla hlavou a Harry vytřeštil oči.

„Tak přece mi rozumíš? Hermiono? Zavrť teď hlavou, že mi rozumíš.“

Sova jen zírala.

„Tak nic. Nevadí. Třeba ta skřínka bude umět udělat už nějak, nevím, naporcovanou rybu?“

Vrátil kapra do skřínky, zavřel dvířka a zase otevřel. V obsahu skříně se nic nezměnilo. Zkusil to ještě několikrát, dokonce specifikoval nahlas co si přeje, aby ve skřínce bylo. Ale uvařené brambory ani zeleninový salát a dokonce ani smažená ryba se ve skřínce neobjevila. Jen základní suroviny.

„Tak dobře. Tak to teda zkusím.“

Harry vzal kapra, hodil ho do pekáčku, přidal k němu olej, cibuli a zeleninu, a zapnul troubu. Byla to spíš pec než trouba, byla velká a uvnitř bylo dřevo, které vzplálo, když Harry přání vyslovil. Zjišťovat, co všechno kouzelný dům umí, bylo docela zábavné. Nechal rybu péct a vrhnul se na to, co znal-škrábání brambor.

„Uvařit brambory bych zvládl, ryba se peče, teď ještě vybrat víno. Hermiono, do sklepení se mnou nepůjdeš a budu se cítit lépe, pokud se schováš, když tu nebudu. Jen pro případ, že by mezitím přišel Snape, a pak, když tady budu sám, můžeš zase přiletět, co ty na to?“

Sova odlétla a Harry si nemohl pomoct, prostě měl pocit, že na obyčejnou sovu je tahle sova příliš chytrá, zato na Hermionu příliš hloupá. Ve sklepě vzal první víno, které bylo po ruce. Takže bílé. Nechtěně drknul do jednoho ze stojanů a ten se převrhl. Skleněné flašky dopadly na zem a díkybohu se nerozbily. Snape na ně musel použít nějaké kouzlo. Harry si oddechl, postavil zpátky stojan a naskládal láhve zpět. Když se vrátil do kuchyně, připravil skleničku, talíř, brambory už byly hotové. Ještě nakrájel zeleninu a trochu tím talíř ozdobil. Vytáhl kapra, který byl svrchu spálený.

Hermiona už na parapetu nebyla, a to bylo Harrymu líto. I když mu moc neporadila, bylo to pěkné, mít se komu svěřit. Pokusil se nožem seškrábat připáleninu, ale moc se to nedařilo. Ryba byla cítit bahnem, špínou a spáleným masem. Bylo to hnusné. Harry jen doufal, že když to takhle zkazil, neuslyší soví křik. Snape se bude zlobit, to je jasné, ale větší strach měl Harry z trestu, který by uvalila dohoda Hermioně, než z toho, co by mu mohl provést Snape.

I tak kapra přendal na talíř a pustil se do nádobí. Doufal, že Snape na oběd nepřijde. Jakmile hodiny na stěně ohlásily, že je čas oběda, Snape se objevil ve dveřích.

„Pottere?“

„Ano?“

„Nehodlám jíst sám.“

„Promiňte, pane, to jsem nevěděl.“ Jak sem to asi mohl vědět? Jestli chce mít k obědu hosty, mohl to říct dřív, ne snad? Harry sklopil zrak a představoval si, jak bouchá dvířky od skříněk, přičemž při každém zabouchnutí narazí dvířka do Snapova nosu. To byla příjemná představa.

„A rozhodně nehodlám jíst tohle- tuhle- co to vlastně má být, Pottere? Uhlí?“

„Ryba, pane. Já nejsem moc dobrý kuchař, umím dělat jenom přílohy a vajíčka, maso mi teta Petůnie nikdy nesvěřila, a nenašel jsem tady ani žádnou kuchařku.“

„Hm.“ Snape se ušlklíbl, odtáhl od sebe talíř. „Dnes obědvat nebudu, nějak mě přešla chuť. Ale vy se najezte.“

Harry nedůvěřivě pohlédl na svůj výtvor, nicméně měl opravdu hlad. Snape ho sledoval, měla to být zkouška? Sedl si tedy ke stolu, přitáhl si talíř, natáhl se přes stůl pro Snapovu vidličku, a znovu si sedl. Snape stál za ním a pozoroval ho, Harry si nabral brambory a zeleninu. To nebylo až tak zlé, ale zbytek brambor byl pod tou smradlavou rybou. A to bylo opravdu nemožné pozřít.

„Nemyslím si, že jste prokázal dostatek snahy, pane Pottere. Sám svůj pokrm nejste schopen zkonzumovat a mě byste ho předložil? Až se vrátím, ať se kuchyň celá leskne, je vám to jasné?“

Snape zmizel a Harry si povzdechl. Hlad nehlad, tohle se nedalo sníst. Začal mýt nádobí a bylo mu do pláče. K čemu je snaha, když to nestačí? Možná by mohl Snapa poprosit o nějakou kuchařku, aby dokázal, že se opravdu snaží. Čistící prostředky byly naskládané pod dřezem, při drhnutí a čištění se Harry trochu uklidnil. Vždycky, když měl chuť Snapa neposlechnout, vzpoměl si na to, pro koho to dělá, a najednou se necítil tak zbytečný a neužitečný. Motiv všeho, co dělal, nebyl sobecký, a Harrymu se díky tomu v hrudi šířilo příjemné teplo, které mu dávalo znát, že je přece jen dobrým člověkem.

Pro přátele, 8

Pro přátele 6

Harry se probudil v prostorné posteli, místnost kolem sebe ale nepoznával. Nebyl v Bradavicích na ošetřovně. Ne, tady byly spíš cítit staré knihy a – ano, Snape, jak by mohl zapomenout? Dobrovolně se vzdal svého života, opět, a opět nezachránil kouzelnický svět. Zatraceně, nezachránil ani Hermionu. A Snape se ho nejspíš pokouší zabít. Což nedává moc smysl, když by to mohl udělat přímo, stejně by se o tom nikdo nedozvěděl, že? Ale když se nad tím Harry zamyslel trochu víc, začalo to dávat smysl.

Podle dohody musí Harry se Snapem zůstat do konce života. A sám svůj život nesmí ohrozit. Ale jestli Snapa přestalo bavit hrát si na otrokáře, je jen logické, že se Harryho pokusí zbavit. A jaký jiný způsob vraždy byste od lektvaristy čekali, než pomocí lektvaristických přísad? Celý Snapův plán byl geniálně zlý. Voldemort by těžko přišel s něčím lepším. Donutil Harryho zaprodat se, pak díky slovní kličce propustil Hermionu, aniž by se nějak ohrozil, když ji nepřeměnil v člověka, donutil Harryho zažít tu nejhlubší beznaděj a ponížení, pocit, že vše dobré skončilo, že nemá cenu bojovat, protože už nepatříte sami sobě, a pak jej nechat zabít se.

Harry se prudce narovnal a pokoušel se zaslechnout soví křik. Protože vlastně tohle nebyl Snape, kdo jej téměř zabil, udělal to Harry sám, že? Co na tom, že jen plnil Snapův pokyn, ta podivná smlouva by to mohla brát jako Harryho pokus ohrozit zdraví a co se stane s Hermionou? Pořád v koutku duše doufal, že Ron a profesoři v Bradavicích si s tím poradí. Ron Hermionu určitě pozná a společně by ji třeba mohli vyléčit, přeměnit nějak zpátky v člověka. Ale jestli ji smlouva potrestá, co když to bude něco, co spravit nepůjde?

Harry vyskočil z postele a rozhodl se najít Snapa. Hrdost už ztrácel a byl ochotný se jí vzdát zcela, jen kdyby to šlo nějak napravit. Jakkoli. Jen aby byli jeho kamarádi v bezpečí. Je to hloupé, že zatím ať dělal cokoli, vždycky je nakonec akorát ohrozil. A teď byl rozhodnutý prosit Snapa na kolenou aby udělal cokoli, jen ho nedonutil porušit dohodu, aby to Hermioně neublížilo.

Otevřel dveře a byl v prázdném pokoji. Zvláštní. Chtěl mluvit se Snapem a tak zamířil k dalším dveřím, jenže si cestou všiml cípu černého pláště vykukujícího z dlouhého závěsu. Závěs nebo opona byla temně rudá a pokrývala celou stěnu. Nešlo vidět, co je za ní, a Harry se rozhodl podívat se, protože zvědavost mu Snape zatím nezakázal. A protože za oponou by mohlo být cokoli.

Přiblížil se a chtěl oponu odhrnout, měl pocit, jakoby za ní někdo plakal. Další Snapův otrok, jeho další oběť? Cíp černého pláště zmizel, a Harryho ruka, která se opony už téměř dotkla, byla chycena velkou kostnatou rukou Snapa.

„Nikdy, Pottere, nikdy se nesmíte pokusit odhrnout oponu, rozumíte mi? Vaší povinností je snažit se mi ze všech sil vyhovět a toto je můj nejhlavnější požadavek. Nikdy nenahlédnete za oponu, jasné?“

Harry polknul strach, když jej ovanula zuřivá magická síla, která ze Snapa vycházela. Musel se chovat správně, musel se tomu muži podřídit, ne kvůli sobě, ale kvůli svým nejbližším.

„Rozumím, pane.“ zahleděl se do země, tohle byla ta lehčí část. Snape pustil jeho ruku a otočil se k odchodu. Ještě se ale otočil zpět, vytáhl hůlku a vyčaroval magickou stěnu kolem opony, 

neproniknutelnou.

„Pane?“

„Ano?“

Snape stál ve dveřích, otočený čelem k Harrymu, zvednuté obočí, a Harry měl problém ze sebe ta slova, co měl na jazyku, vysoukat. Ale bylo rozhodnuto, a když už má umřít, musí se o to alespoň pokusit, pokusit se minimalizovat následky. Jen se musel ještě jednou zhluboka nadechnout a nesměl zvednout zrak ze země.

„Pane, já vím, že na to nemám nárok podle smlouvy, ale přesto vás chci o něco požádat. Já – chápu, že mě chcete zabít, zbavit se mě, počítal jsem s tím, jen, prosím, udělejte to sám. Zabijte mě vy, nenechejte dohodu mezi námi, aby kvůli tomu, že si ublížím, zranila i Hermionu. Prosím, pane. Jsem připravený zemřít, nebudu se bránit, jen Hermionu z toho vynechte.“

Zavřel oči, snad to bylo zbabělé, ale nechtěl vidět, jak k němu přiletí zelený paprsek, nebo jakou smrt si pro něj Snape zvolil. Nebyl dost silný na to, aby o smrt požádal a pak jí taky hleděl do tváře. Nebyl statečný, byl jen zbytečný, a proto postradatelný a ochotný se obětovat. Být si vědom své vlastní bezcennosti, to přece není statečnost.

„Pottere, kdybyste nebyl naprosto neschopný idiot a kdybyste si byl schopen zapamatovat mé věty alespoň po dobu 2 sekund, jsem si docela jistý, že bych tuhle vaši idiotskou myšlenku nebyl nucen vyslechnout. A teď jděte, spal jste dlouho a blíží se doba oběda, tentokrát se ze svých povinností nevyvlíknete. A ujišťuji vás, že MÝCH přísad se už NIKDY nedotknete, jsou příliš cenné, než abyste je ničil.“

„Nechápu, pane.“

„Jistěže ne. Když nechápete rozdíl mezi slovy nakrájet a nadrtit! Jak jsem uvedl v naší dohodě, svůj život záměrně neohrozíte. Znáte význam slova záměrně? Mohu vás ujistit, že naše dohoda vás nebude trestat za vaši idiocii, tohle zůstává v mých rukou. Poté, co jste neposlech mé přímé příkazy jsem neucítil narušení dohody, tudíž je jasné, že jste se nepokoušel o sebevraždu, ale že jste nebetyčný hlupák a imbecil, dokonce větší, než jsem předpokládal.“

„Cože? Vy- vy mě nechcete zabít?“

„Kdybych vás chtěl zabít, Pottere, udělal bych to hned, když jsem vás odzbrojil. Skutečně bych si vás nepřipoutal k sobě touhle dobře vymyšlenou dohodou, jejíž součástí je, že se mnou zůstanete po zbytek života.“ Snape se začal k Harrymu dlouhými kroky přibližovat, ale Harry byl příliš konsternovaný tím, co právě slyšel. Nevšiml si, jen hleděl a cítil konečně trochu radosti. Neumře. Ikdyž jeho život nebude stát za nic, je to sobecké, že stále žije rád? Je to sobecké nebo přirozené, chtít žít? Snape se tváří, jakoby nebyla nikdy cesta úniku, ale kdo ví, co se přihodí? Vždycky se něco stane, něco se změní a Harry bude moct opět svobodně žít. Protože naděje umírá poslední.

Snape vzal Harryho za bradu a donutil jej vzhlédnout, než začal mluvit, pomalu a zřetelně. „A já vás ujišťuji, že váš život se mnou bude velmi, velmi, velmi dlouhý,“ řekl, jeho dech Harryho ovanul, jak se k němu při každém slově více sklonil a přiblížil. A pak se otočil a zmizel. A Harry se pokoušel zpomalit své rychle tlukoucí srdce. 

Co to sakra mělo být?

Pro přátele, 7

Pro přátele 5

Na úvod bych se chtěla omluvit Pajce, Jackson a Anonymce. Mám velikánskou radost, že povídku čtete a komentujete, jen prostě nestíhám. Ale rozhodně tuhle povídku dopíšu. Je to psané víceméně jen tak pro radost, bez velkých uměleckých záměrů a neopravuji to po sobě. Protože proč? Protože nestíhám :D Tak prepačte, doufám, že kvůli tomu, že mám teď trochu těžší období, na mě a mé povídky nezanevřete. Díky. Vaše Broko :-)

„Nakrájet žužvalníkovky, nadrtit chmýří suchokorytek, vyleštit boty, vyprat, vyžehlit, utřít prach, srovnat knihovnu. Abecedně. A na večeři bych si dal nějakou rybu s odpovídajícím vínem.“

Harry otevřel jedno oko, aby se ujistil, že je Snape pryč. Podrazácký hajzl! Rychle se rozhlédl po místnosti a hledal možnost útěku. Nezáleželo na tom, že nemá ponětí, kde zrovna je. Nemusí mít ani hůlku, nepotřebuje nic, jen dostat se odsud, pryč z téhle děsivé místnosti, pryč od Snapa.

Vstal z koberce, pokoj byl cítit starým papírem z knih, kterými byly lemovány stěny. V rohu místnosti bylo malé křeslo a odkládací stolek. A volný prostor vyplňovaly různé artefakty, měděné velké kolo, rezavé brnění? V místnosti bylo šero, osvětlovaly ji svíčky, okna byla zatmavená nějakým kouzlem.

Harry se pokusil jedno z nich otevřít a musel se uchechtnout, když se mu to povedlo. Vážně se Snape tolik spoléhá na jeho čestnost, když je sám zmijozel? Harry přelezl římsu a seskočil dolů. Nebylo to nijak vysoko. Nezdržoval se tím, že by si prohlížel Snapovo obydlí, hledal, kudy lze přelézt vysoký železný plot, který byl kolem. Očekával nějakou magickou bariéru, ale když začal plot v nižším místě přelézat, neucítil nic magického, nic, co by mu nedovolovalo odejít. Už se jednou nohou dotknul země, půdy, která mohla znamenat svobodu, když uslyšel soví křik. Byl to zoufalý a ukrutný výkřik a Harry netušil, jak mohl vůbec poznat, že tento zvuk vydává sova. Bylo to podobné dívčímu pláči, strach a zoufalství, přesně to cítil z toho zvuku. Byl tak vyděšený, že se neodvažoval položit druhou nohu na zem. Sova z daleka křičela, plakala, naříkala a prosila.

„Není rozumné zkoušet porušit smlouvu se silným kouzelníkem, pane Pottere. Může mít poněkud nepředvídatelné následky pro všechny zúčastněné, tedy, v našem případě, i pro slečnu Grangerovou.“ 

Harry šokovaně hleděl na Snapa, nechápal, kdy se za ním zase objevil. Pomalu přelézal plot zpátky a křik ustával. Tak přece byl Snape zmijozelácký hajzl.

„Pokud se budu pokoušet o porušení naší dohody, tak…Hermiona…ona…“

„Nemohu vám říct, co se s ní stane, neboť tohle již nezávisí na mě. Uzavřená dohoda, byť ústní, byla stvrzena a vešla v platnost, své dodržování si nyní ohlídá sama. Varoval jsem vás, abyste si své rozhodnutí promyslel!“

Snape se k Harrymu přitisknul a natlačil ho tak zády k plotu, kov se mu zařezával do kůže, ale Harry by couval klidně dál, kdyby to bylo fyzicky možné. Nikdy se necítil tak v pasti, jako nyní a Snape to musel moc dobře vědět. Jen bez mrknutí zíral a  přibližoval se. Jeho hrudník se dotkl Harryho a to už Harry vydržet nemohl. Rychle se prosmýkl kolem a utekl zpátky do domu. Měl pocit, že se mu vítr vysmívá, protože to, co zaslechl, určitě nebyl smějící se Snape. Ne, nemohl být.

Harry nechtěl slyšet další soví křik a měl strach představit si, co by se s Hermionou mohlo stát, kdyby jen jedinkrát neposlechl. Pustil se rychle do práce rozhodnut nezpůsobit svým nejbližším další rozhodnutí. Rozhlédl se po místnosti, která připomínala knihovnu, přemýšlel, kde by asi tak mohl být ten žužvalec, co chtěl Snape rozdrtit. Nehodlal se ho ptát, a tak prostě procházel domem a hledal laboratoř. Našel kuchyni, ve které byly police s knihami. Naneštěstí to nevypadalo, že by byla alespoň nějaká z nich kuchařkou. Netušil, jak se vaří ryba, nebo co se s ní dělá. Nevěděl ani, kde má tu rybu sehnat. A vybrat k ní víno? Harry tušil, že existuje červené a bílé, tudíž šance, že se trefí, je padesát na padesát. Rozhodl se, že víno je jeho nejmenší starost. V kuchyni byly velké dveře, které byly otevřené a Harry si všiml schodů, které byly za nimi. Sestoupil dolů a ocitl se v rozlehlém sklepení.

Očekával obrovskou laboratoř, místo toho bylo kolem obrovské množství vín. Bylo jich asi tolik, jako v obývacím pokoji knih. Snape neměl nikdy šanci ta vína vypít, a ani všechny své knihy přečíst. Harry vyběhl po schodech zase nahoru a vydechl, když e dostal zpátky do- ložnice? Cože?

Byl si ta 99% jistý, že ve sklepení byly jen jedny schody, ale je fakt, že všechny regály nezkoumal. Teď překvapeně hleděl na obrovskou ustlanou postel. Na rozdíl od zbytku domu nebyla stará a v pokoji nebyla jediná kniha. Na stole byla použitá sklenka od vína. Podivný dům.

Harry zamířil k prvním dveřím, jen aby se dostal do koupelny. Kde se ve velké vaně a v bublinkové lázni namáčel Snape. Harry se tak vyděsil, že ho ani nenapadlo utéct. Jen stál a zíral, nikdy ho nenapadlo, že Snape se věnuje i osobní hygieně. Nebo že si myje vlasy. Snape ve vaně. Pane bože, tenhle den prostě musí být jen zlý sen!

„Bavíte se, Pottere?“

Harry rozmrkal svoje zmatení, ale ať se snažil sebevíc, pořád před sebou viděl Snapa v bublinkách.

„Ruším některé ze svých dřívějších příkazů. Strávil jste většinu času útěkem a prohledáváním mého domu, stěží byste vše stihl. Tudíž vám tu práci zadávám na zítřek, dnes udělejte jen večeři. Pokud možno, nepřiotrávenou. Děkuji.“

Snape domluvil s Harrym, zavřel oči a opřel se zase zpátky do bublinek. Vypadal uvolněně, jakoby neexistovala na světě žádná starost, jakoby se narodil a žil jen proto, aby si vychutnal tuto chvíli. Harry nemohl jinak než fascinovaně zírat. Byl to skutečně Snape? Rád by mu cvrnknul do nosu, jen aby zjistil, že je skutečný.

„Pottere, umyjte mi záda.“

„Co – cože?“

„Budete mě oslovovat odpovídajícím titulem, pane profesore, případně pane Snape. A chci, abyste mi umyl záda. Tady je žínka.“

Harry pomalu převzal modrou žínku ze Snapovy ruky. No vážně, co se tak asi stane, když se Snapa dotkne? Pořád lepší než slyšet Hermionin křik. Stejně nebylo cesty zpět, že? Ohlédl se toužebně po dveřích, musel vážně přehodnotit rozhodnutí, která za poslední den udělal.

Položil žínku na Snapova záda a tak nějak s ní kroužil. Díval se raději na kachličkovanou stěnu a v duchu přísahal, že o tomhle se prostě nikdo nikdy nedozví. Stejně, kdo by mu to asi tak věřil? Pak musel sám nad sebou potřást hlavou. Jakoby snad měl ještě někdy v životě s někým vést příjemný rozhovor. Bylo celkem jisté, že jako Snapův otrok, a to přesně byl, nechtěl-li nechat Hermionu umučit k smrti, nebude mít zrovna příležitosti ke společenskému kontaktu. Předtím, než ho Snape zabije.

„Níž.“

Harry se zabořil do vody až po loket a představoval si, že myje auto strýčka Vernona a ne bedra toho druhého největšího bastarda na světě.

„Níž,“ zamumlal Snape a Harry sjel rukou ještě o něco níže. Pod žínkou teď necítil páteř, ale prohlubeň, a když rukou zakroužil směrem doprava, ucítil měkkou svalovinu, která…

„Panebože! Panebože, panebože, panebože! Já vám právě umýval – panebože!“ Harry křičel a utíkal do roku velké koupelny. Umýval Snapovi zadek, pravdu to dělal! Rukama si sevřel vlasy, zatímco divoce kroutil hlavou. Strašné! Tak, a je to, Snape ho zabije! Nevšiml si, jak vystoupil z bublinek, ale najednou stál před Harrym, plně obležený a pevně chytil Harryho zápěstí.

„To je v pořádku, Harry. Slyšíš mě? V pořádku. Nic se nestalo. Harry, nic se nestalo. Hledal jsi žužvalníkovky, pamatuješ? Naposledy jsi hledal žužvalníkovky. Jdi a najdi je. A dones mi je.“

Harry zíral na Snapa, ale jen okamžik, než se rozhodl využít příležitosti a utéct. Když opouštěl koupelnu, utřel si z tváří slzy, nějak nechápal, že se kvůli takové pitomosti rozbrečel. Otřásl se zimou, ale nepamatoval si, že by mu byla zima i předtím. Asi neměl moc síly ani času se takovou maličkostí zabývat. Teď mu po rukou vyskákala husí kůže a Harry prostě otevřel první dveře, které zahlédl, předtím tiše zašeptal: „Prosím, žužvalníkovky, buďte tady.“ 

Za dveřmi se skrývala laboratoř, kde bylo ve sklenicích podél polic vše přehledně popsané. Harry popadl sklenici s nápisem „žužvalníkovky“, přesypal část do hmoždíře a začal je drtit. Nevěděl, jestli je to správně, ze žužvalníkovek se stala jakási kaše. A z kaše se trochu prášilo. Trochu víc. Zelený dým náhle naplnil místnost. Harry cítil ostrou bolest v plicích, hledal dveře, ale náhle cítil, jak se mu nohy podlomily. Reflexivně ještě chvíli na kolenou kašlal a lapal po dechu, než svět kolem zčernal.

Pro přátele, 6