Pro přátele 4

„Pomůže to Hermioně?“

„Záleží na tom, jak se dohodneme,“ řekl Snape, nepřestával svou hůlkou mířit na Harryho. Harry už nebojoval, nepokoušel se bránit. Měl šanci a prohrál, teď bude muset přistoupit na Snapovu dohodu, ať už bude jakákoli. A co, stejně je to jeho vina. Mohl Hermionu varovat, mohl si jí taky trochu všímat. Kdyby o tom řekl Ronovi, mohl zůstat s Hermionou a Harry by šel do zapovězeného lesa sám. A Hermiona by byla v pořádku.

„Kde je Hermiona?“

„Nejdřív ta dohoda, pane Pottere.“

„Fajn, co byste teda ode mě chtěl? Mám vám chodit umývat kotlíky po zbytek života?“ Snape vypadal vztekle nebo pobaveně. U něj se to těžce rozpoznávalo, když ani jedna z těchto emocí nebyla pro Harryho dobrým znamením.

„Vás. Váš život výměnou za svobodu sleč-eee, Hermiony Grangerové.“

Teď Harrymu hučelo v uších a měl pocit, že špatně slyšel. Jeho, Snape chce jeho? No bylo to jasné, celou tu dobu měl Harry pravdu. Snape je na straně smrtijedů a chce si Harryho podrobit a dovést k Voldemortovi. Otázkou je, jestli bude horší být mučen Snapem nebo Voldemortem. No, zdá se, že na to bude moct Harry odpovědět, a doufejme že brzo.

„Promyslete si to, pane Pottere.“

Tak dobře, Snapovy zažloutlé zuby se teď rozhodně na moment objevily. Tak byl to úsměv, nebo jen vycenil zuby? Harry potřásl hlavou, nad tímhle teď asi přemýšlet neměl. Ale co měl rozhodovat? Vždyť ani neměl jinou možnost. Udělal by pro Hermionu a Rona všechno na světě. Ano, i tohle.

„Nepotřebuju si to rozmýšlet. Souhlasím.“

„Ať budu požadovat cokoli, budete se ze všech sil snažit vyhovět mi.“

„Ano.“

„Nikdy mě neopustíte.“

„Cože?“ Jak neopustíte? Jak se potom dostane k Voldemortovi? Leda že by tím Snape myslel to, že mu Harry nesmí utéct sám od sebe. Aha, no to dává docela smysl.

„Přesně tak, pane Pottere. Zůstanete se mnou po zbytek svého života.“

Tak teď Harry nechápal vůbec nic, a to se mu nelíbilo. Snape se zamračil ještě více, než se mračil dosud.

„A svůj život ani své zdraví záměrně neohrozíte.“ zasyčel.

„Fajn, a Hermiona bude volná. Nijak jí neublížíte a nikdy nezajmete dalšího z mých přátel.“

„Vidím, že své požadavky rozšiřujete, pane Pottere. Nezajmu“ Snape se při opakování Harryho slova ušklíbal, jako kdyby žvýkal citrón, „Hermionu Grangerovou ani nikoho dalšího z nebelvírů, to vám mohu slíbit. Hermiona Grangerová bude volná.“

Snape odstoupil a sklonil svou hůlku. Harry vstal a potřásl si se Snapem rukou. Studená a kostnatá, Snape byl dobrým ekvivalentem smrtky, vzhledem k tomu, že Harryho život právě skončil. Se Snapem navždy? Zrůdné.

Jen na moment si Harry dovolil uvažovat o tom, co všechno ztratil. Přátele, domov, školu, to bylo pro něj vším. A famfrpál, nebesa, jak Harry miloval famfrpál a létání!

Vzpamatoval se, když ze Snapova bytu vyletěla malá hnědá sova a posadila se Harrymu na rameno.

„Ahoj maličká, neviděli jsme se už někde? Jak se jmenuješ?“

„Jmenuje se Hermiona Grangerová, pane Pottere, a já ji právě jednou a navždy uvolnil z její klece. Naše dohoda tímto vstoupila v platnost.“

Harry zůstal stát bez hnutí, s pusou otevřenou. Není možné, aby to, co jej právě teď napadlo, byla pravda. Představte si, jaké by to bylo, kdyby Snape řekl, že ta sova je ve skutečnosti Hermiona. Harry by vyměnil svůj život za soví svobodu. To by byla příšerná věc, kdyby to byla pravda.

„Tady.“

Harry se podíval na nabízený šálek bez ucha, nějak nechápal. Co v tom je, čaj, uklidňující lektvar, smrtící doušek? To poslední by bylo nejlepší. Napadlo jej, že aby se mohl napít, musí vzít svou ruku, omotat ji kolem šálku a zvednout jej ke rtům. Vypadalo to jednoduše, ale když Harry trhaně zvedal svou ruku směrem k šálku, klepala se mu zadržovaným vztekem a bolestí tolik, že mu bylo jasné, že obsah šálku nebude moct vypít. Ale mrsknout s ním třeba o zeď, vidět, jak se rozpadá na miliony malých kousků a tekutina se vlévá do spár mezi kameny by bylo velmi uspokojující.

A tak si Harry nevšiml, jak sova zahoukala a opustila jeho rameno. Uchopil šálek a vší silou jej hodil proti protější zdi. Až na to, že tam náhle žádná zeď nebyla. Ustoupil z toho tahu a spadl na záda na koberec v cizí místnosti. Jen taktak uhnul hrnečku, který se silou dopadl na zem, těsně vedle jeho hlavy, střepy z něj se rozlétly a tekutina vylila a vsákla do starého koberce.

V tom se odněkud objevil Snape. Podíval se na Harryho, uklidil kouzlem střepy a vysušil koberec.

„Myslím, že s nákupy u Horního a spol. jsem skončil. Přenášedlo-šálek? Idioti!“ zavrčel Snape a dřepnul si k Harrymu. Harry zavřel oči, všechno jej bolelo po nepromyšleném a nečekaném dopadu. A nechtěl vidět to uspokojení z jeho bolesti ve Snapově pohledu. Toho si do konce života užije ještě dost.

Pro přátele, 5

Pro přátele - info k nové povídce

Zdravím vás, mí milí :-) Dneska mám dost nechutně dobrou náladu, zvlášť takhle při pondělku. A tak jsem se rozhodla ze svých duševních rezerv trochu toho hnusného nadšení odčerpat. Nejlépe povídkou, jak jinak.

Rozhodla jsem se, že potřebuju trénovat psaní, ale samotnou mě to nebaví. Je to nuda, psát něco, o čem víte, že si nikdo nikdy nepřečte. A tak budu zveřejňovat novou povídku den po dni tak jak bude psaná. Kapitoly budou krátké, ale budou přibývat častěji. Neočekávejte nějakou slohovou úroveň a dějovou propracovanost. Berte to jako povídku na zabití času, ukrácení nudy, vyjádření se. Berte to jako experiment. A každý, komu se bude líbit, nechť komentuje :-)

Pro přátele, HP/SS, varování ještě nevíme, uvidíme.

Žánr: nuda, žádní mrtví

Pro přátele, 20. 10.

Pro přátele 3

„JAK ŠEL JSEM TAM SÁM?“

„Jak ODPOVĚDĚL NA VOLÁNÍ?“

„Jak ŽE, NECHTĚL JSI MĚ ROZRUŠIT?“

Harry se vzbudil ze sna, který byl o rozčileném Ronovi. No, realita nebyla o moc lepší. Minulý den utekl celý jakoby v mlze. Harry netušil, co brali na vyučování a jestli v těch hodinách byli. I kdyby na tom závisel jeho život, nedokázal by říct, jaký byl oběd nebo večeře. Pamatoval si jen rozhovor s Ronem, který se táhl donekonečna a jeho utrápený pohled, když pochopil všechno, co se stalo.

Harry věděl, že Ron a Hermiona tak nějak patří k sobě a že jeden to bez druhého nemůže zvládnout. Sakra, proč jen byla Hermiona taková? Proč ho musela tajně následovat? A proč se mu snažila pomoct, místo aby třeba šla někam pro pomoc? Ale hlavní otázka týkající se Hermiony zněla: Kde je?

Harry vzal svůj neviditelný plášť a procházel se hradem. Spánek. Kdo jej potřebuje? Šel a v bláhové naději doufal, že někde narazí na Hermionu se zlomeným zápěstím. Zápěstí se uzdraví, on ji dovede k Ronovi a všechno bude zase v pořádku. Není divu, že se musel zastavit na ošetřovnu. Která byla téměř prázdná, jen jeden prvák zraněn při lektvarech, považujeme-li všechny chloupky na těle změněné do sedmikrásek za zranění a ne módní styl.

Pokud je zmíňka o lektvarech, existuje přece jen člověk, který by mohl vědět, kde Hermiona je. Ano, někdo kdo s pohledem zadostiučinění celý souboj sledoval. A kdo byl Harry, aby se bál jít v noci sám do sklepení? Rozhodně byl nebelvír a rázně vykročil vytyčeným cílem.

Ozvěnou se nesl zvuk jeho klapajících bot, a Harry si d toho rytmu přeříkával mantru: Na-jdu Her-mi-o-nu, naj-du Her-mi-o-nu…Klapající boty mohly přilákat snadno pozornost Filche neb duchů, ale tuto noc se to nestalo. Vypadalo to, jakoby celý hrad usnul a Harry byl momentálně jediným jeho životem.

Skryté dveře před Harrym se náhle otevřely, stál v nich Snape.

„Ale, pan Potter, jaké milé zpestření dnešního večera. Deset bodů z nebelvíru.“

Harry přemýšlel nad tím, jak ho Snape může vidět, nebo jestli zaklepal, ale to už Snape chňapnul a strhnul mu z hlavy neviditelný plášť, vypadal potěšeně, když spíš pro sebe prohlásil: „Tak přece je alespoň k něčemu dobrá.“

„Cože? O čem to mluvíte?“

Snape jen pozvedl obočí, otočil se zpět do svého pokoje a začínal zavírat dveře. Tak to teda ne, Harry nepřišel o další body pro nic za nic. Když už tu je, zjistí, co se s Hermionou stalo, a Snape mu to prostě bude muset říct.

V návalu adrenalinu strčil nohu do dveří a podobně jako z něj Snape jedním dobrým chmatem sundal z hlavy neviditelný plášť, Harry svou ještě neviditelnou rukou vyškubnul Snapovu hůlku. Snape se prudce otočil a zaraženě sledoval své dlaně, jakoby ho ani nikdy nenapadlo, že kouzelník může přijít o hůlku takovýmhle způsobem.

„Pottere, co to má znamenat!“ Začal se přibližovat k Harrymu, s nataženou rukou, očekával vrácení své hůlky. Harry couval, dokud zády nenarazil na stěnu. Zahnaný do kouta rychle zvážil své možnosti. Snape byl přímo zuřivý vzteky, s tím Harry až tak nepočítal. Vlastně natolik dopředu to promyšlené neměl, ale když už se jednou rozhodl k útoku...

Namířil svou hůlku proti Snapovi, bezbrannému kouzelníkovi, který naneštěstí vůbec bezbranně nevypadal, jak cenil zuby a zatínal ruce. A tak Harry věděl, že nemá už moc času, než ho smete buď rána pěstí, nebo náhodná magie. Položil rychle svou otázku.

„Kde je Hermiona?“

Snape se k němu zase přiblížil, hůlky na krku jakoby si ani nevšímal. Teď byl ale opravdu nepřiměřeně blízko!

„Ptám se, kde je Hermiona?!“

Snape chytil Harryho zápěstí a zkroutil mu ruku tak, že hůlka teď mířila na Harryho krk. Nejen mířila, zabodávala se do něj a způsobovala Harrymu bolest a problém dýchat či polknout.

„Začínáte se poněkud opakovat, pane Pottere. Doporučuji vám rozšířit svou slovní zásobu například vhodnou četbou. Obrázkové leporelo pro děti do tří let by mohlo být pro vaši inteligenci trochu výzvou, ale pan Weasley vám snad pomůže. Nebo to proto se tolik zajímáte o slečnu Grangerovou? Máte problémy přečíst písmenkovou polévku?“

Snape, ten bastard! Jak se opovažuje! Hermiona přece! Bastard!

Jeden dobře mířený úder kolenem a Snape se schoulil k zemi, chytaje si své mužství. Ani množství oblečení jej před bolestí z kopance do rozkroku neuchránilo, zdá se. Harry si rychle sebral jeho hůlku zpátky, tentokrát si vytáhl i svou hůlku z kapsy. Neviditelný plášť už nebyl potřeba, Harry ho nechal ležet u svých kotníků. Tentokrát zašel příliš daleko. Jestli ze Snapa nedostane, kde Hermiona je, bude vyloučen ze školy zbytečně. A to prostě nemohl dopustit. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Připravil se ke kopnutí, ale ještě předtím opět zopakoval svou otázku, spíš z principu.

„Kde-je-Hermiona!“

No, nevyznělo to jako otázka, spíš jako výhružka, Snape se už pomalu zvedal na kolena a mračil se na Harryho. To bylo uspokojující, dokud Snapovy oči nebleskly a na jeho tváři se neobjevil výraz naprostě a nekonečné radosti a úlevy.

„Za tohle vás vyloučí.“

„Kde je Hermiona!“

„Ale ano, teď už tomu nezabrání ani to, že jste ředitelův oblíbenec. Máte to jisté, spočítané, tak říkajíc.“

„Kde je Hermiona!“

„Opustíte školu, smrtijedům bude trvat jen chvilku vás najít. A Temný pán si tentokrát vybere nápaditější kletbu, když jste vůči klasice evidentně odolný.“

„Kde je“

„Ano, a slečna Grangerová. Možná byste jí mohl pomoct, snad i získat ji zpátky, pokud byste zůstal v Bradavicích. Ale když budete vyloučen, slečnu Grangerovou už nikdy neuvidíte.“

„Kde…“

Harry ztratil všechnu svou jistotu a sílu, když mu Snape vyložil celou jeho budoucnost. Nejhorší bylo, že má pravdu. Harryho rozhodně vyloučí a tím pádem zabijí. A Hermiona-říkal, že by ji Harry mohl zachránit, kdyby zůstal v Bradavicích? Takže ví, kde je?

„Já- já vím. Všechno co jste řekl. Počítám s tím. Ale je něco, cokoli, co bych mohl udělat ještě než mě vyloučí, abych Hermioně pomohl?“

Všechna jeho bojovnost zmizela a byla nahrazena hlubokou bolestí. Že by přece jen dokázal ještě plakat? Snape natáhl ruku dlaní nahoru a Harry mu do ní vložil jeho hůlku. A pak znenadání ležel na zemi, odzbrojený, a Snape stál spokojený nad ním.

„Co uzavřít jistou kouzelnickou dohodu, pane Pottere?“

Pro přátele, 23. 10.

Pro přátele 2

Harry pomalu otevřel oči. Rád by na ošetřovně zůstal navždy ležet a předstíral by nepřítomnost, kdyby jej netížil silný pocit viny. Myslel si, že jeho plán je geniální. Nebylo co ztratit, teda, jasně, Harry mohl přijít o život, když se šel vydat Voldemortovi, ale kromě této nepodstatné drobnosti to bylo dokonalé. Dokud se do toho nepřipletl někdo jiný. Někdo důležitý. První Harryho kamarádka. Harry vzdychl a posadil se na posteli, čímž přivolal madam Pomfreyovou, diagnostické kouzlo a tuny léčivých lektvarů.

„Nic mi není, madam.“ Pokus protestovat byl zaražen nesouhlasným pohledem ošetřovatelky.

„Pane Pottere, právě jste přežil ve svých patnácti letech souboj s jedním ze dvou nejsilnějších kouzelníků naší doby, souboj na život a na smrt. Byla proti vám použita smrtelná kletba, a chcete mi tvrdit,že-

„Smrtelná kletba? Ale já-nepamatuju si, že by ji Voldemort použil.“

Madam Pmfreyová sice s sebou při zmíňce jména netrhla, ale nadšeně taky nevypadala, Harry se díky tomu cítil zase o trochu provinileji. Měl by hledat Hermionu a ne tady jen tak ležet a nechat se obskakovat, když je zdravý.

„V černé magii, pane Pottere,“  Harry překvapením zalapal po dechu, když se nenáviděný muž v černém přiblížil až k němu, „existuje více než jedna kletba, po které zemřete. Většina z nich ovšem není tak milosrdných, jako ta, se kterou jste již jednou měl tu čest.“

Ledově studená ruka mistra lektvarů se dotkla Harryho jizvy na potvrzení svých slov, než se syknutím ruku stáhl. Jasně, Harry věděl, že se celkově vyhýbá dotekům, ale tvářit se, jakoby mu dotknutí se Harryho způsobilo fyzickou bolest, to je snad trochu přehnané.

Harry zatnul ruce v pěst, pokoušel se udržet svůj hněv. Ne tady, nemůže napadnout svého učitele na ošetřovně v Bradavicích, ať už je to jakkoli velký bastard. A zbabělec.

„Jak můžete? Jak se můžete opovážit mi dávat rádoby rady? Sám jste neudělal nic, jen se díval. A těšil se, až se dostanete na řadu. Až budete moct zaútočit na Chlapce-který-přežil. Tak proč to neuděláte? Zabijte mě, vídáte mě každý den. Proč s tím neskoncujete? Voldemort vás jistě odmění. Máte takový strach z ředitele?“

„Hlupáku! Temný Pán by mě zabil, pokud bych mu vzal to potěšení a skoncoval s vaším životem sám.“

„Tak mě k němu vezměte, nebudu se bránit.“ Harry se snažil působit odhodlaně, protože jestli má Hermionu hledat, bude nejlepší začít na místě, kde ji viděl naposledy. A to bylo v souboji s Voldemortem. Alespoň k něčemu by Snape byl.

„Vaše neustálé nutkání připravit se  život by mělo být bráno mnohem vážněji, tohle není hrdinství, tohle je psychická porucha.“ Snape se ušklíbl a vytáhl malinký ostrý nožík. Vypadal spíše jako skalpel, co Harry kdysi viděl v televizi. Používali to doktoři na operace, dalo se jím snadno proříznout lidskou kůži, což Harrymu zrovna dvakrát neulevilo.

„Co- c chcete? Ne! Nechte mě!“

Harry bojoval jen chvilku, než ho zašeptané kouzlo zbavilo možnosti pohybu. Pan Snape prořízl kůži na Harryho ukazováčku a malíčku a vniklé kapky krve odebral zvlášť do malých ampulek. Přesunul se k nohám postele a Harry ucítil průřez na palcích nohou. Tohle bylo špatné. Když kouzelník chce vaši krev, a ještě k tomu z určených míst, je to děsivé. Asi ji neodebírá proto, aby zjistil, jestli Harrymu nic není. Ode dveří se zvalo „Finite“ a Snape byl v tahu. A Harry byl bledý jako stěna. Jakoby mu vzal všechnu u krev a ne jen pár kapek.  Super, kdoví, koho s jeho krví teď zabije. Sám přece když přišel říkal, jak černá magie dovoluje zabít mnoha způsoby. Ojé, vaří s jeho krví nějaký děsivý lektvar a ten pak Harrymu ráno přidá do džusu. Ron! Co když mu to Snape podá dříve, než ho Harry stihne varovat!

Rychle se vymotal z přikrývek a utekl z ošetřovny dříve, než se madam Pomfreyová vrátí. Doběhl do věže, hovory v místnosti rázem utichly.

„Rone?!“ Harry si nevšímal studentů, kteří na něj hleděli, rychle běžel do ložnice, kde stále ležel jeh kamarád.

„Rone, vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se!“

„Neee, Harry, nech mě ještě chvíli…“

Ron se zavrtěl a Harry přemýšlel o kýblu studené vody. Nebylo to zrovna nejpřátelštější probuzení, ale bylo by to s Ronem nejrychlejší a on neměl času nazbyt. Co nevidět si někdo všimne, že chybí na ošetřovně, nebo Snapovi dojde, že všechny varuje, prostě…nemohl riskovat. Nakonec ale studená voda nebyla potřeba. Ron otevřel oči dokořán a posadil se.

„Harry! Cos vyváděl! Jsi v pořádku? Co tě to napadlo, jít do zakázaného lesa sám? Proč?“

Harry se zastyděl, když mu došlo, že jeho kamarád si dělal starosti.

„Chtěl jsem na tebe počkat na ošetřovně, ale znáš madam Pomfreyovou, vyhodila mě jen co jsem se dostal ke dveřím. Proč si tam šel sám, a večer, proč si nám s Hermionou něco neřekl?“

„Rone, já…Hermiona…Uch.“ Harry nevěděl, jak to má kamarádovi říct, a když slyšel zašeptané 

„Harry a Hermina, slyšel jsi to? Hermiona Rona podváděla s ním!“, došlo mu, že tohle není nejbezpečnější místo na rozhovor. Ron to slyšel taky podle toho, jak mu zrudnul obličej. Ajeje.

„Harry? Hermiona a ty co?“ Jeho hlas byl klidný a pevný a to bylo vážně, vážně děsivé.

„Hermiona se ztratila.“

„Cože? Jak se mohla ztratit? Hermiona si poradí v každé situaci a rozhodně by nezabloudila, určitě zná tak tucet kouzel na určení směru!“

„Rone, vážně. Pojď se mnou, tady ti to celé nemůžu říct.“

Harry čekal, až se Ron oblékne, když mu došlo, že sám stoji v nemocničním pyžamu. Rychle se taky převlékl, než se otočil zpátky do zbytku ložnice. Všechny postele byly zatažené, kromě Nevillovy.

„Neville, a vy ostatní, co jste vzhůru, slyšeli jste, že se Hermiona ztratila. A…no, dávejte si pozor na to, co pijete, pokud vám bude dýňový džus vonět zvláštně, nechte ho radši zmizet nebo ho vylejte, opravdu. Neriskujte, víte, jaká je doba.“

Harryho řeč neměla valného úspěchu podle dušeného smíchu, co se ozýval za závěsy. Idioti. Jen Neville se tvářil vystrašeně. Ron už byl oblečený a čekal, tak se Harry rozhodl nechat to tak. Proč by Snape zabíjel jeho spolužáky, žejo? Bezvýznamné. Pokud chce Harryho trápit, tak ten lektvar vaří pro něj, nebo v horším případě pro Rona. Našli prázdnou třídu a sedli si na židle. Harry se zhluboka nadechl, aby Ronovi vysvětlil, proč šel do zakázaného lesa.

Pro přátele, 22. 10.

Pro přátele, 1.

Pro přátele, 1

Harry se probudil v lese. Sám. Byla tma a zima. 20. října, pokud si dobře pamatoval, v okolí Bradavic byl sníh vždy podivně brzo. Snad magie starých kouzelníků povzbuzovala sněhové vločky, aby dopadaly na půdu a ochlazovaly vzduch? Vstal, jeho nohy byly vratké. Tak tady se utkal s Voldemortem. Utkal se s ním, a prohrál. A opět přežil? 

To proklaté štěstí jej snad nikdy neopustí. Po kletbě bylo vše temné a rozmazané, a svět se točil a otřásal i nyní. Harry se na vratkých nohou pokoušel pohybovat kupředu. Bylo mu špatně od žaludku, ale bylo tu něco důležitějšího. Tím si byl jistý. Jen si už nebyl jistý tím, co to bylo.

Pár kapek rubínové krve na sněhové pokrývce zaujalo jeho pozornost. Zkontroloval se, odkud krvácí, ale zjistil, že krvavá stopa není jeho. Ani Voldemortova. Tak čí? Byl celou tu dobu sám, nebo ne? O kousek dál byla další krvavá šmouha, Harry k ní přišel blíže. Něco lesklého leželo vedle těch kapek. Sehnul se, aby to sebral, ale když se předklonil, hlava se mu málem rozkočila a přepadl, hlavu zabořil do sněhu.

„Pottere, vstaňte. Pottere, rozhodně vás nemám v plánu nést.“

Někdo bolestivě svíral Harryho paži a třásl s ním. A tak byl Harry nucen otevřít oči. Vzápětí je zase zavřel. Vztek způsobil, že i přes okolní mráz v něm krev vřela. Z poslední sil zatnul ruce v pěst a pokusil se uhodit Snapa, toho, kdo definitivně stál vedle Voldemorta, když s ním Harry bojoval. Ano, to držení těla, odstup, mírně zvednutá hlava, poznal by Snapa i pod tisíci smrtijedskými maskami. A co udělal? Jen stál a díval se, sledoval, jak Harry prohrává, jak vypouští svou duši, a nepomohl mu. Ani Hermioně, když se k Harrymu připojila.

Hermioně?

„Hermiona?“

„Vstaňte, musíme se vrátit do Bradavic.“

Harry se podíval na pozlacený přívěsek, který držel v dlani. Byl to dárek. Ron na něj šetřil snad rok, odkládal všechny peníze, které dostal. Harry se na něj trochu zlobil. Měl na něj méně času a neutráceli spolu za hlouposti a čokolády. A máslový ležák. Ron si to všechno odpíral, aby mohl udělat radost Hermioně, a Harry to nechápal. Teď mu vzpomínka na to, jak se kvůli Hermioně s Ronem pohádal, svírala vnitřnosti.

„Kde je Hermiona?“

„Slečna Grangerová stihla, na rozdíl od vás, utéct dříve, než s ní Temný Pán skončil. Jdeme, hned!“

„Ne! Nevěřím vám! Jen ste tam stál, díval jste se! Jste zrádce!“

„Stál? Já? Jaký je váš důkaz, Pottere?“ Snape se ušklíbl, vstal a vytáhl hůlku.

Věděl jsem to, teď dokončí to, co se Voldemortovi zase nepovedlo, přemýšlel Harry. Ale Snape hůlku použil jen k tomu, aby Harryho kouzlem zvedl a levitoval jej před sebou, zatímco kráčel směrem k hradu.

„Nechte toho!“

„Svou šanci jste dostal. A teď buďte ticho, nebo budu muset zaměřit svou pozornost na tišící kouzlo a odtáhnout vás do hradu po zemi ručně.“

„Kde-je-Hermiona! Ptám se naposled, Snape!“

„Profesore Snape, chtěl jste říct!“

Levitační kouzlo bylo prudce ukončeno a Harry spadl do sněhu. Vyškrábal se do kleku, hledal ve své zadní kapse hůlku. Hlava pořád tak bolela! Bylo těžké se soustředit, bylo by krásné prostě lehnout do sněhově bílé země a zavřít oči…jenže to nejde, ne dokud tu je Snape a není tady Hermiona. 

Pamatoval si to, měl pocit, že ho někdo sleduje, když se vydal za Voldemortem. A nevěnoval tomu pozornost, měl strach. Měl být hrdina a přesto měl strach. Ale chtěl to skončit. Odhodlával se k tomu týdny. Věděl, že tam Voldemort bude, v zakázaném lese. Že tam na něj bude čekat. Volal ho, vyhrožoval, sliboval. A v něčem měl pravdu. Tohle bylo přece mezi ním a Harrym. Neměli kvůli tomu umírat nevinní lidé.  

Ucítil, jak jej svázaly neviditelné provazy, roubík mu zacpal ústa. Takto srolovaného jej opět nadzvedlo levitační kouzlo. Harry se na Snapa zle díval a vrtěl se, pokoušel se uvolnit kouzelné provazy. Byla zima, stále větší. Harryho promrzlé oblečení roztálo a studilo. Ne že by to snad Snapa zajímalo. Cesta do Bradavického hradu se zdála být nekonečná.

Madam Pomfreyová se tvářila ustaraně. Na ošetřovnu nikoho nepustila, kromě ředitele Brumbála, samozřejmě. Posledního člověka, kterého teď chtěl Harry vidět. Nedokázal se mu podívat do očí. Brumbál se posadil na židli vedle Harryho postele a poklepal jej po ramenou. Byl tiše a to ticho bylo nervydrásající. Harry se odhodlal, polknul tu strašnou hroudu, která ho škrábala v krku, a podíval se na starého muže. Nevypadal rozzlobený.

„Jak se cítíš, Harry?“

„Já…dobře, pane. Kde je Hermiona?“

„Bude v pořádku, Harry, žádný strach.“

Jak by mohl nemít strach? Brumbál se rozloučil a odešel dříve, než se Harry stihl zeptat na něco bližšího. Madam Pomfreyová mu podala lektvary s nekompromisním pohledem. A co, stejně nemělo cenu zůstat vzhůru, nikdo mu nic nevysvětlí. Hermiona bude v pořádku. Znamená to, že není? Harryho starosti se naštěstí rozpustily, když začal působit uspávací lektvar. V říši snů ale nebylo příliš klidno.

Harry se díval do Voldemortových ďábelských očí, ignoroval jeho vítězoslavný úsměv.

„Jak milé, že jsi se rozhodl mě navštívit, Harry!“ teatrálně roztáhl paže v uvítacím gestu, kolemstojící smrtijedi se lehce zasmáli. Jeden z nich, ten po Voldemortově pravém boku, stál rovně a paže měl zkřížené za zády. Ale ne, to je teď jedno. Nyní nastal den, kdy všechno skončí. Harry přišel, odpověděl na ta volání. Rozhodl se přistoupit na nabídku. Jeho život výměnou za životy všech ostatních. Stejně byl jeho život s Voldemortem v uších a hlavě velká noční můra. Hermiona si toho musela všimnout. Vždycky si všeho všimla.

Sen se rozpil a místo něj Harry viděl malou hnědou sovu. Zmizela tak rychle, jako se objevila. A pak krev. Ne, nešlo o potoky krve, byly to jen kapky. Malé kapičky, každá za každý jeden zmařený život. A všechny ty kapičky se shromáždily kolem Harryho, dovolávaly se práva. "Život za život!" křičely a naléhaly. Harry jim ustupoval, ale stále se přibližovaly, až jej celého obklíčily. Harry zakopl, upadl, a ty malé kapičky jej snědly. 

Obrázek dne 16. 10.

Autorem obrázku je LiaBatman.

Co myslíte, že se stalo? Já mám teorii :-)

Harry použil špatné kouzlo, když se se Snapem hádal. Chtěl ho utišit, místo toho jej vysvlékl ze šatů. Proto mu teď hůlka padá z rukou, je poněkud v šoku, červená tanga asi nečekal (puritán :D)

Severus je stále rozčílen natolik, že si prvně ani nevšiml, co se stalo. Až podle Potterovy divné reakce mu to došlo, ale nedal na sobě nic znát, zachovává si svou hrdost.

Vždycky přece může použít Obliviate.

Ale nejspíš to neudělá,

Jen aby viděl tu reakci.

Harry bude mít od tohoto zážitku velmi zajímavé sny.

Obrázek dne 15. 10.

Ať celý svět je proti nám,
všude je smrtící jed,
já nikdy jim tě nevydám,
objetí lepší než med.

Skryješ se v mém náručí
a já se skryji ve tvém,
láska má nikdy neskončí
vždyť ty jsi jen mým světlem.

Proč se mi obrázek líbí: - Harry se schovává u Severuse a Severus má taky tvář skrytou za Harrym-chrání se vzájemně
                                       - Harry tady vypadá hodně mladý, ale Severus taky, a proč ne? Ve světě fantazie je všechno dovoleno.
                                       - I  přes věkový rozdíl tenhle obrázek působí čistě, nejde o sex, ale o lásku a útočiště. Já sem dneska ale nějak emocionální :D¨

Líbí se vám/nelíbí obrázek dne? Proč?

Co mě pobavilo (brokolicejenejvice.tumblr.com)

http://brokolicejenejvice.tumblr.com/

Viděli bratra v Záškodnické mapě spát každou noc s mužem jménem Peter...Nevykecali to ani ho nesoudili

To už bude dříve Brumbál pařit jako za mlada, než se Severus Snape zasměje...

Co Neville zapomněl?

Hábit, Neville, nemáš hábit... (jsem na tom stejně tak špatně, jako Neville, taky mi to nedošlo...)

Máš oči své matky, Harry

Jo, ty máš Naginin nos

Chudák kluk. Prostě nedokáže nahradit Siriuse a nezáleží na tom, jak moc se snaží.

Kdo to je? 

K tomuhle...ne, nevím co říct...Severusi, tohle sem nečekala...

Harry, co to...

Milostné zklamání? Můžete se s tím vyrovnávat jako Draco, anebo...většina problémů jde vyřešit avadou...

Svatební dar

Překlad. 

Odkaz na originál: http://softly-sweetly.livejournal.com/290764.html

Varování: 18+, taková krásně temná, krátká povídka, musela sem si ji prostě přeložit. Takže se s vámi podělím, chybky, prosím, ignorujte.

Žánr: tragické

Lucius si rychle vykračoval přes místnost s hostinou, udržoval si na obličeji strojený úsměv, nechtěl, aby se jeho maska odlepila a aby byl odhalen jeho skutečný názor na celou tuhle záležitost. Draco se smál a vtipkoval s přáteli, Lucius mu věnoval pozornost jen pro to, aby zkontroloval, že Draco byl zaměstnán ostatními – nebylo by dobré, aby jeho syn prokoukl jeho plány.

Sledoval Pottera, jak se vydal ven z hlavního sálu, Lucius jej následoval, úsměv zmizel z jeho tváře, když byl z dohledu a následoval Pottera na pánské toalety. Lucius zkusil všechno, aby překazil vztah mezi Potterem a jeho synem, ale nic nefungovalo. Lucius nebyl schopen zabránit dnešnímu odpolednímu ohavnému spojení jeho syna s tím spratkem.

Ale Lucius měl v rukávu ještě jeden trik, a důkladně zabezpečil dveře za sebou.

„Luciusi, co to- OU!“

Hřbet jeho ruky zabolel v místě, kde udeřila Potterovu tvář, Lucius využil momentu překvapení k tomu, aby Pottera odzbrojil. „Nemáš nejmenší právo mě oslovovat, ty nanicovatá děvko!“

„Co to k čertu? Vrať mi mou hůlku, nebo já…“

„Ty co?“ zeptal se Lucius, hlas měl tichý, oči upřené na Pottera. Miloval ten strach zračící se v těch krásných zelených očích. Téměř přestalo jít jen o pouhý prostředek k dosažená cíle, Lucius si to, co chtěl udělat, začínal užívat. „Neuděláš nic, Pottere, a oba to víme. Vykračoval sis kolem mého domu a tvářil se, jakobys snad byl dost dobrý pro mého syna.“

„Draco mě miluje!“

„Potom je to blázen. Ale nevadí, brzy dostane rozum,  když se ho nebudeš moct o svatební noci ani dotknout.“

„Když se ho nebudu moct…o čem to sakra mluvíš?“

Přesvědčen o tom, že činy mluví hlasitěji než slova, vykročil Lucius kupředu, využil svou výšku a váhu jako výhodu a srazil Pottera k zemi. Popadl do hrsti nezkrotné černé vlasy a tvrdě rukou trhnul, uculil se nad bolestným výkřikem a zvukem vytrhávajících se vlasů, když udeřil Potterem o umyvadlo. Rozbil jeho tvář o zrcadlo s dostatečnou silou, aby tu starožitnost rozbil.

Potter zakňučel bolestí, Lucius naklonil se zájmem hlavu a s potěšením sledoval krev stékající dolů po zrcadle. Jednou rukou přidržoval Pottera na místě, druhou použil k tomu, aby ji otočil kolem Pottera a hrubým trhnutím z něj sundal kalhoty. Jenže těžký vnější plášť mu stále stál v cestě, Lucius netrpělivě popadl hůlku a nechal zmizet Potterovo oblečení zanechávajíc jej tak nahého.  

Lucius ustoupil, aby měl lepší výhled, tvrdě si hladil svého zvětšujícího se ptáka, přiváděl se k tvrdosti, zatímco se ušklíbl na Harryho. „Můj syn se vzdal své důstojnosti pro tohle? Vychrtlého chlapce s podprůměrnými genitáliemi? Doufám, že je tvůj zadek těsnější než vstup do skřety chráněné banky, Pottere, protože jinak nemáš skutečně ani jedinou výhodnou vlastnost.“

„Luciusi…prosím…“

Potáhl Potterovu hlavu dozadu, aby jí mohl opět udeřit do zrcadla, Potter vykřikl, když se sklěněné střepy zabodly do jeho tváře. „Jestli chceš zůstat naživu, tak budeš zticha.“

Hrozba byla zřejmě míněna vážně, a bylo samozřejmě nemožné, aby jí Harry věnoval nějakou pozornost, když Lucius neměl v úmyslu nijak připravit druhého muže, natož pak použít lubrikační kouzlo. Přiblížil svůj penis na ono místečko, jediné varování, které Lucius Potterovi dal, byl temný smích, než pohnul boky kupředu a silou protlačil svůj penis do Pottera.

Obklopila jej delikátní těsnost, a Lucius se tlačil dál, Potterovy výkřiky bolesti jen zvětšily jeho vzrušení. Když se stáhl, dráždily jej těsné, suché stěny, ale Lucius ignoroval nepohodlí, protože věděl, že krev, kterou začínal cítit, příští příraz usnadní a zpříjemní, tedy, alespoň jemu.

Těsnost a tření jej oblažovaly a když se nemusel starat o uspokojení partnera, měl volný prostor k tomu, aby si vzal cokoli chtěl. Bezohledně přirazil svými boky a zakřičel, zakousl se svými zuby do Potterova ramena a ochutnal jeho krev, když se vyprázdnil do plačícího muže.

Lucius se odtáhnul a zakouzlil čistící kouzlo, uhladil si hábit, přitáhl si Pottera za vlasy z místa na podlaze, kam se odplazil a vzlykal. Ten pocit z naprosté moci, který cítil, byl dechberoucí, a Luciusův plán vydíráním Pottera dohnat k rozvodu s Dracem ze strachu z hanby, kdyby se jeho znásilnění zveřejnilo, šel k čertu. Namísto toho vymyslel nový plán, a ušklíbl se, když namířil hůlku na Pottera. „Možná, že mít takovou dychtivou malou couru v rodině bude mít i nějaké výhody. Obliviate.“

Potter měl ve tváři ten známý omámený výraz někoho, kdo si uspořádává své popletené vzpomínky, a Lucius jej rychle vyléčil a oblékl, vrátil Potterovu hůlku zpátky do jeho hábitu přesně ve chvíli, kdy se Potterův pohled začínal vyjasňovat.

„Luciusi, co tady děláš?“

„Jsi tady už nějakou dobu a jsem si jist, že Draco už začíná toužit po svém novomanželi.“

„Jo.“ usmál se Potter připitoměle,  obešel Luciuse a opustil toalety.

Lucius se chladně usmál na svůj obraz v zrcadle. Možná mít Pottera v rodině sebou bude nést i nějaké výhody.

Alespoň dokud se jeho mysl nezvratně nezničí opakovaným Obliviatem.  

Jako ve snu

Varování: Mé první PWP...Tentokrát jsem navíc dělala betu sama sobě v podnapilém stavu...A Harryho jsem donutila zažít slast proti jeho morálce...

Slash, HP/hádejte kdo?

Žánr: PWP

„Myslel jste si, že jste hvězda, Pottere?“

Kopnutí do břicha donutilo Harryho ještě více se schoulit. Kde že to je?

„Všichni vás milují, viďte?“

Rána do obličeje, Harry si musel rukama zakrýt tvář. Byl to instinkt, stále se nedokázal zorientovat a prudká bolest a strach z další rány tomu zrovna nepomáhaly.

„Myslel sis, že ho zvládneš porazit? Zrovna ty?“

Horký dech, který Harry cítil na svých rtech, dával znát, jak blízko se k němu teď útočník sklonil. Příliš blízko na to, aby to bylo příjemné. Pod hlavou cítil studený pach kamene a hlíny. Vše kolem bylo tvrdé, jakoby ležel na skalním masivu. A hlas, který se nesl jakoby ozvěnou, se nepřestával vysmívat.

„Chudák náš malý Harry Potter. Zachránil svět čirou náhodou. Narodil se Potterovi, ano, zrovna jemu. A je naprosto stejný, jak příhodné. Malý, hubený, hloupý a krátkozraký. Ale dnes, můj milý, je den odplaty. Víš, co to znamená?“

Harry si opět zakryl tvář, ale svět kolem něj byl rozmazaný a točil se. Na co se ho to ptali?

„Ptal jsem se, víš, co to znamená?“

Někdo se mu pokoušel vyrvat z hlavy všechny vlasy. A spolu s nimi i tkáně a mozek a vůbec vše, co je uvnitř. Hlava neskutečně třeštila a ten NĚKDO  byl stále velmi blízko. A ten NĚKDO  se na něco ptal, a evidentně se mu nelíbí, že Harry nezná odpověď. Bolest zesílila a Harry tak slyšel další zvuk. Byl to křik plný bolesti, křik snad dítěte, které někdo týrá. Trvalo to další tři kopance do zadku, než si Harry uvědomil, že je to jeho křik. A svět kolem se nepřestával točit a třást.

NĚKDO byl zase blízko. Poznal to podle závanu osvěžujícího kouzla. Ano, i to mělo svůj typický zápach. Jako byste vypili desinfekci a zajedli ji mátou, takovou vůni Harry cítil. Proto tohle kouzlo využíval málokdo, každý hned věděl, že onen kouzelník se neměl čas osprchovat. Harry se za svůj život vlastně setkal s touhle vůní jen jednou a jméno, které jej přitom napadlo, způsobilo, že měl ještě větší strach.

Hledal roh, kde by byl alespoň chráněný ze strany, bylo mu jedno, jak nesmyslné takové jednání je. Šátral jednou rukou za sebe, až ucítil strukturu kamene. Přitiskl se k tomu místu, zatímco druhou rukou si stále chránil hlavu. Ještě není mrtvý, ne, ještě ne.

Studená ruka jej donutila zvednout se do polosedu. Chtěl se bránit, ale ruce měl najednou spoutané za zády a nešly odlepit. Svazovací kouzlo? Zakřičel, ale věděl, že jej nikdo neuslyší. Zaslechl svůj křik opakovaně, jak se ozvěna rozléhala prázdnou místností. Teplo slz bylo alespoň trochou útěchy.

„Stále tak vzpurný, Pottere? Neoblomný a drzý? Dnes tě naučím pokoře. Slyšel jsi už vůbec někdy to slovo?“

Otázka? Takže přijde další rána? Harry s sebou trhnul tak, že zády narazil do zdi a málem si vyrazil dech. Napadlo jej, že když bude uctivý, ta tmavá šmouha ho znovu neudeří.

„Ne, pane,“ slyšel se říct. Tohle je tedy slavný Potter, ten, kdo má osvobodit kouzelnický svět od Vol- ach, promiňte, od „Vy-víte-koho“. A přesto mu jeho instinkt přežití velí utéct, prosit a plakat. Byl stále jen dospívající kluk. Chtěl hrát famfrpál a myslet na školu, obdivovat děvčata a bát se lektvarů a…lektvary…Snape…po čistícím kouzle páchnoucí Snape? Ale ne, to přece nebylo možné. Snape byl sice hajzl, ale taky Harryho učitel. Brumbál mu věřil. A zachránil Harrymu život.

Několikrát. Nebo se snad všichni spletli?

Zničehonic měl Harry pocit, jako by byl nahý. Všude po těle mu vyskočila husí kůže a hrouda, která dosud seděla na jeho plicích, teď byla stokrát těžší. Co se s ním Sna- ne, šmouha, je to jen nějaká šmouha! Co se s ním šmouha snaží udělat? Nebo se mu to jen zdá? Ano, to bude ono. Chlad zesílil, protože se místnost ochladila, a teplé těleso, které hřeje na nahé- ne, na nahé jistě ne- na oblečené kůži-je jen nějaká mystifikace. Protože ta druhá myšlenka, že jde o dlouhý a silný penis profesora Snapa, je naprosto absurdní. Vůbec nic kolem nedává smysl.

Harry se několikrát zhluboka nadechl a pokoušel se probudit se. Věděl, že tohle všechno ej nějaký podivný sen. Poznal to snadno.  Snape ho donutil několika velmi bolestivými údery přetočit se do kleku a schoulit se, vystrkujíc svůj zadek na útočníka. Harry si byl prostě jistý, že by ho žádná bolest na světe nedonutila takto se obnažit a nastavit přímému útoku.

Jistota se dále upevňovala, když se něčí prst prodíral dost brutálně do jeho zadku. Ale ikdyž věděl, že je to sen, všechno se v něm stáhlo. Svaly vypověděly poslušnost, snad ani nebyly jeho? Tlak byl nepříjemný až bolestivý, ale když se prst uvnitř něj zkroutil, ucítil Harry něco nepředvídatelného. A ponižujícího v případě, že ten zvuk vydal on.

Nešlo to potlačit vůlí. Penis se mu naplnil krví, jakmile Harry ucítil prst dráždící jeho prostatu. Opět ponižující doklad nemožnosti této skutečnosti. Ano, je to sen, proto se vše kolem točí v nejasných obrysech. Slova, která Harry slyšel za chvíli, ho donutila zamyslet se nad absurdností jeho podvědomí.

„Harry, ano! Tak dlouho, Harry, tak dlouho jsem si představoval, jak ti ho tam strčím. Ano! Aaaa! Harrry, jsi můj, jenom můj! Řekni to! Řekni, že jsi můj!“

Harry se prohnul v zádech, když mu ruka Snapa- teda, šmouhy- zatlačila na bedra. A vykřikl slovo „Ano!“, za což se hned velmi styděl. Nechápal to, nevěděl, co se děje. Svět kolem něj bylo jen snění a ruka, která jej zatáhla za vlasy a zvedla jeho tvář ze země prostě, nemohla, ne, nemohla být skutečná. Chlad ale stále pronikal do kostí, tělo se třáslo zimou.

Harry nevěřil, že by se jeho penis mohl zvětšit ještě více, dokud ho ruka šmouhy nezačala tvrdě zpracovávat a její zuby nezanechaly bolestivý podpis na jeho krku. Kdo to zase vykřikl? A není to jedno? Najednou bylo všechno jedno. Jestli jde o sen nebo realitu, jestli krev, kterou cítí na rozdrásaných kolenou je skutečně jeho? Kdo by se o to staral, když každý další jednoduchý pohyb přinesl tolik rozkoše! A tak se Harry pohnul vstříc tomu něčemu teplému a pulsujícímu, to dráždilo jeho prostatu i představivost. Snad to není tak špatné, snad Harry není jediný, kdo v noci sní o jednou ze svých profesorů a o dráždivých sexuálních hrátkách.

A když si Harry představil, že svět kolem něj je skutečný a že vzdechy pochází od Snapa, že to jeho ruka teď pevně svírá jeho vlasy  a poskytuje bolest i rozkoš zároveň, že to jeho zuby právě sevřely kůži na krku, vystříkal do prázdna všechno své sperma. A jako mávnutím proutku svět kolem něj přestal existovat a stud se v něm zjevil.

Severus Snape ucítil zbloudilou slzu kanout z jeho očí. To když si ředitel Brumbál prohlížel jeho vzpomínky. Harry Potter byl zajat. Severus jakožto někdo, kdo měl k němu vždy zášť a toužil po pomstě, byl vhodným kandidátem na první kolo mučení. Byl to dar od Temného Pána. A tak měl za úkol Harrymu ublížit. Mohl ho zbít. Merline, mohl ho zabít! A on najednou pocítil vášeň a přestal na chvíli uvažovat. Možná, že něco cítil vždy, snad proto se tak zoufale snažil toho kluka nenávidět. A teď všechen svět a všechny zdi, které si kolem sebe vystavěl, padly. Proč? Jen pro to, aby se na malý okamžik mladé tělo pod ním chvělo. Jen pro to, aby to Harrymu Potterovi nechvíli ulehčil. Nechtěl ho zbít. Chtěl mu dopřát potěšení. A když jej napadl způsob, jak uspokojit Temného Pána i Harryho… Ale stálo to za to? Potěšení, které Harry prožil jen díky vlivu svých teenagerovských hormonů?

Aby na malý okamžik zmizely ze Severusova srdce smutek a bolest, vztek a ta strašná sebenenávist?  Jen aby na prchavý moment někoho utěšil… Tak zaplakalo podruhé a naposled srdce Severuse Snapa. Naposled před tím, než se nadobro zatvrdilo, než vykrvácelo svou poslední emoci, svůj poslední žal. Protože věčně se s krvácejícím srdcem žít nedá.

Albus Brumbál se mračil poté, co vysvobodil Harryho Pottera. Bylo namáhavé a vysilující vytvořit tomu chlapci kompletně nové vzpomínky. Na celý jeho rok v Bradavicích. Severus Snape pracoval na svém výsměšném úšklebku. Možná to nebude tak těžké tvářit se, jakoby se nic nestalo. Jakoby celý rok Harry prožil v klidu se svými přáteli a nepřítelem profesorem lektvarů.

Harry zamrkal, rozhlížel se po ošetřovně. Usmál se na Brumbála, jeho úsměv zamrznul, když spatřil Severuse ve stínu místnosti. Málokdo si všimnul nenápadného ohybu, kterým si Harry upravil deku a jemného ruměnce, který se mu rozlil po tvářích. Jen Albus se podíval na Severuse tím svým vševědoucím pohledem. Ucítil, jak mu srdce začalo divoce tlouct. No dobře, možná že ještě není mrtvé. A možná že předstírat nenávist, pohrdání a výsměšný pohled nebude až tak snadné…