Pro přátele, 18.

Hola hola heeej, Snape je prostě neeeej, a Harry blbeeeej :D Enjoy the next chapter!


"Ha- Poterre?"

"Ehm, ahoj." Harry se usmál, teď už to nešlo jinak. Byl to šok, ale Snape byl...prostě...wow!

"Nějaké - potíže?"

"Ne, pane, žádné." Nebyl unavený a už nebyl ani zmatený. Byl překvapený, ale možná vždycky tušil, že nikdo není až takový hajzl. Potom, co Snape převzal nadvládu nad jeho tělem, nemohl se dostat zpátky. A po pravdě, ani nechtěl. Slyšel věci, které by se nikdy nedozvěděl. Viděl zradu Brumbála, viděl kouzlo Voldemorta, ale především slyšel Snapa. Nejen to, co říkal, ale i to, co si myslel. A to bylo prostě báječné.

Když už si myslel, že jeho život je ztracen, že nemá cenu, ukázalo se, že tomu, koho považoval za strašného šmejda, na něm ve skutečnosti záleží nejvíce ze všech lidí. K čertu s Brumbálem, vždycky na těch jeho úsměvech něco neseděl. Asi by měl být rozčilený, asi by měl být zmatený, ale najednou měl pocit, že se věci změnily. Cítil se informovaný. Nějak díky tomu, že na chvilku viděl věci ze Snapova úhlu pohledu, pochopil, o co jde. A možná byl taky příliš vyčerpaný, než aby mu zbyla síla k vzteku. Kdo ví. Harry věděl jednu věc. Jeho život ještě neskončil a Snape ho u sebe chce, opravdu chce, protože je nešťastný. A Harry mu má pomoct.

Svět kolem se začal trochu houpat. Harry a Snape? No ale vlastně proč ne, že?Bystrá mysl Harryho tak nějak přitahovala stejnou měrou, jakou v něm Snape vzbuzoval bázeň. A svět se začal nejen houpat, ale i točit.

Snape a Harry. Brumbál a Voldemort? Proboha!

Brumbál a Voldemort...co je to sakra tandem?

Brumbál a Voldemort...

"Pottere!"

Harry slyšel, že se někdo v místnosti hystericky směje. A pak s tím najednou přestal, když se svět zatřepal. Asi zemětřesení. A podlaha se zvedla, aby uhodila Harryho do tváře. Ale byl tam někdo, kdo ho zachytil. A spadl také. A Harry už neměl sílu se hnout. Zdálo se, že ani černý polštář pod ním se nemá chuť pohnout.

Leželi spolu, dokud se jim neobnovily síly.

A pak ještě o chvilku déle.

To než Harry otevřel oči a zase měl pocit, že nic nechápe. Prudce vstal a zakopl o ležícího Snapa.

"Co- co, vy? A Voldemort- Brumbál? Oba mě chtějí zničit? A vy chcete- bubliny? To jsou vaše pocity? Vy mě tu chcete?"

Vypil uklidňující lektvar, který mu Snape konečně podal.

"Zhluboka dýchejte."

"Jste rád, že jsem naživu?"

"..."

"Snap- pane? Vy jste rád, že jsem tu s vámi?"

"ROZPAKY!"

"K čertu s bublinama! To vám došlo až teď? Proč bych si vás k sobě jinak asi tak vázal? Vážně, Pottere, jste opravdu takový hlupák?"

"Vidíte? Proč mi zase nadáváte! A víte, co je normální? Je normální to člověku říct, že se s ním chcete přátelit, a ne ho donutit k otroctví!"

"Jistě. Přátelit. Tak promiňte."

Harry si sedl, objal svá kolena. Nezbyl mu nikdo. Jen...Snape. A nebyl tak zlý. Celou dobu se jako jediný snažil Harryho chránit. A pomáhal tajně Hermioně. A nenechal se zapojit do mocenské hry...Brumbál! To je prostě zrada...Ale Snape... bylo to celé příjemné překvapení. A nechtěl zabít Malfoye? Och ano, u toho by Harry asi nechtěl být, ale bylo to příjemné, vědět, že by někdo kvůli vám vraždil. Nebo...dobře, bylo to znepokojivé, ale z nějakých podivných důvodů to u Malfoye nevadilo.

"Tak jo. Jde to. Zkusíme to." Harry odhodlaně zvedl hlavu. Protože co jiného mu zbývá? Jediná možnost, jak nějak zvládnout zbytek toho uvěznění je...ano, spřátelit se se svým věznitelem.

"Vy...chcete se..přáteli? Omluvte mě."

Snape odkráčel z místnosti velmi rychle. Možná si to Harry všechno špatně vyložil? Nebo se mu něco z toho jen zdálo? Harry Snapa neviděl po zbytek dne, trochu uklidil, připravil jídla, na které Snape nedorazil. A pak jen ležel v posteli a koukal do zdi. Hlavou se mu řítilo tisíce myšlenek. A nedávalo to smysl. Vůbec nic. Ale...vadilo to?

Pro přátele, 17.

Tak tohle je velmi speciální kapitola. Proč? Je psaná z pohledu Severuse a proto se zde dozvíme velmi, velmi důležité věci. Uch, konečně! Ani nevíte, jak sem se těšila, až to zjistíte! Ano, nikdo z vás neměl správný odhad, což mě velmi, velmi těší.


Severus se vzbudil ve své obvyklé náladě. Nesnášel paprsky ranního slunce, které se draly přes závěs do pokoje. Neměl rád světlo, bylo celkově příliš pozitivní. Vůbec tenhle pokoj byl nechutně veselý. Ale co by pro zlatého idiota neudělal, že?

Vstal, nutně potřeboval na záchod. Raději si k tomu sedl a myslel na něco jiného, než na to, že je v těle Pottera. Třeba na to, kde teď, sakra, Potter je? Vyhnat jej z jeho vlastního tělo, z jeho vlastní mysli, tak takové štěstí může mít jen on. Hlavně, že ho zachránil, že? A teď ho ztratí. A jestli se o tom dozví ti dva...

Vyšel z koupelny, v pokoji na něj čekaly dvě mlhoviny. Skvělý.

"Severusi, vypadáš skvěle, neomládl jsi nám?" řekl ten sarkastický, zlý obláček.

"Co se stalo s Harrym?" řekl druhý obláček, který se tvářil jako světec. Skvělá přetvářka.

"Trochu jsme se...nepohodli?" Z Harryho úst to znělo jako dětská omluva. Severus se ušklíbl, ale netušil, zda to stále vypadá tak efektně. Raději si sedl na postel a natáhl si ponožky. To má Potter pořád tak promrzlé nohy? Zakouzlil na ně ještě ohřívací kouzlo. Jestli ho najde, bude mu pokoj muset nechat více vytopit.

"Já bych velmi rád slyšel celý příběh o tom, jak se předně náš drahý Severus dostal ZE svého vlastního těla."

"Óó, ano, tohle téma mi přijde také dost fascinující. Proč si se o to pokoušel, Severusi? Víš, jak malé množství kouzelníků je schopno tak silného kouzla? Přenést svou duši na vybrané místo? A jak málo kouzelníků je schopno to kouzlo udržet? Mohl si nás kontaktovat přeci i jiným způsobem."

"Jistě. Mohl jsem třeba, jen kupříkladu, použít letax a otevřít tak náš úkryt. Otázka zní, zda by se tady rychleji dostali smrtijedi, nebo bystrozorové.  Nebo jsem mohl vyjít ven, zajímavý pokus. Kdo by mě zabil dříve, smrtijedi, nebo bystrozorové?"

"Pořád tak sobecký, Severusi? Pokud byl Harryho život v ohrožení, měl si se obětovat. Víš, co pro nás znamená, jak důležité je, aby přežil. Bez jeho oběti ho nikdy neporazíme."

"Potter bude velmi silná zbraň, Severusi, pomohla by nám vyhrát, nastolit na světě nový řád! Můj řád!"

"Oba jděte k čertu, nezajímají mě vaše mocenské boje! A Harryho už do toho netahejte. Ty si najdi jiného mučedníka a ty si najdi jinou zbraň. Jak je možné, že kouzlo udržíte tak dlouho?" Severus věděl, že to jsou nejspíše dva nejmocnější kouzelníci na světě, ale přece...když to kouzlo zkusil, množství síly, které věděl, že potřebuje k udržení, bylo až absurdní. A ti dva tady s ním byli a povídali si, jakoby to nebylo nic obtížného. To bylo poněkud děsivé. A přesto tak silní muži potřebují pro své plány dítě, aby jim pomohlo? Hloupé.

"Dva jsou více než jeden, drahý chlapče. Řekni, máš také Harryho schopnosti?"

"Tandem? To je snad vtip!" zavrčel Severus, ale opět, Harry měl o dost vyšší hlas a nevyznělo to správně. Achjo, chybělo mu jeho tělo. Měl by se po něm podívat a zkusit se do něj přenést. Jestli se Harryho podstata zachytila někde v okolí, snad ji to přitáhne zpátky do původního těla, když bude vetřelec pryč.

Ano, teď je čas soustředit se na Harryho.

Ne, teď nesmí přemýšlet o tom, že vůdce strany světla a vůdce strany tmy se spolu sejdou, podají si ruce a změní se v mlhovinu. Bylo to...absurdní. Většinou měl rád absurdní situace, ale takhle...divil se, že přicházejí vždy spolu. Spojit síly. Jsou schopni spojit se, aby přišli, a nejsou schopni přestat mezi sebou bojovat?

Málokdo viděl do zákulisí této hry, a Severus byl jedním z těch mála lidí. Proto se rozhodl se vším skončit. Byla to hra o moc. To, že si Albus zvolil hrát za stranu světla a Tom za stranu temna ve skutečnosti nemělo velký efekt. Jen se každý zaměřil na to, aby získal jiný typ podpory. Dle Severusova mínění by Albus mohl vyhrát jen v případě, že by se mudlové dozvěděli o čarodějích a zapojili se do boje. Zatím hrála situace spíš pro Voldemorta. Na druhou stranu, ve spoustě rodinách byl  nějaký ten moták, spousta čarodějů byla mudlorozených. Možná, že síly byly vyrovnané. Možná, že o to celou tu dobu jde? Obětuje se Harry pro Albuse, nebo pro Toma? Ten, pro koho se obětuje, pak získá podporu většiny. Tolik lidí se nechá ovlivnit. Natolik věří Chlapci, který přežil. A proto ho Tom nezabil, když se vydal do lesa. Protože jeho oběť by byla ve jménu strany světla.

"Severusi? Severusi! Slyšíš?"

"Ano, jistě." Neměl ponětí, o čem teď mluvili. Byl příliš v šoku z toho zjištění. Jistě, věděl, že Harryho chtějí iba dva jen využít. Ale doufal, že to má větší význam. Věřil, že každý z nich je o své pravdě alespoň přesvědčen. Myslel si, že ten boj je skutečný. A ne, že jsou všechno, úplně všechno jen politické žvásty.

"Tak máš?"

"Ne." Pořád nevěděl, na co se ho ptali, ale to by nepřiznal. Nejbezpečnější slovo je "ne". Mlhovina, která byla Tomem, se zřetelně zakřenila.

"Ale to vůbec nevadí, drahý Severusi! Ber to takhle- umřeš, ale Harry bude v bezpečí. Od nás dvou. Už nebude potřeba. Není to snad to, co chceš? Co jsi vždycky chtěl?"

Ne, teď už ne. Dříve chtěl Harryho chránit a nevěděl přesně proč. Něco ho nutilo, a ne, nebyla to jen láska k Lily. Byla tam zvláštní síla. A jednoho dne si to Severus uvědomil. Harry je jeho jediná šance na štěstí. Harry k němu prostě patří, je jeho. Zemřel by pro něj? Asi ano, ale ne, když to není nezbytně nutné. Kdo by se o Harryho pak postaral, když by se Severus v jeho těle obětoval? Albuse ani Toma by už nezajímal, nikdo by nenašel jeho bloudící podstatu. Nenechá Harryho bloudit v prázdnu na zbytek nekonečna! A nezemře v jeho těle jen proto, aby měl Tom nebo Albus vhodný symbol.

"Jděte-pryč." Pronesl to velmi zřetelně. Nic se nedělo, samozřejmě.

"Severusi, rozmysli si to."

"Ano, nech si to projít hlavou, drahý Severusi. Nechtěl si někdy toho staříka zabít? Nechceš zemřít při boji proti němu?"

"Jděte-pryč." Tentokrát zatlačil svou magií. Ne moc, jen trochu, nechtěl, aby znemožnil oběma návrat do těl. Hnusná představa, že by se tady navždy potloukaly zrovna jejich podstaty.

"Sbohem, Severusi. A kdyby něco-"

"My se vrátíme."

"Jistě. Stejně, pojďme, stydne nám čas."

Čaj? No fuj! Temný pán a pije Albusův přeslazený čaj? To by mu dost ubralo na reputaci, že?

Nebyl čas zabývat se těma dvěma, už dost času promrhal. Musel najít svoje tělo, nějak se do něj přemístit a nějak zavolat Harryho zpátky. V laboratoři se našel zhroucený do střepů. Prvně se položil rovně a zahojil si zranění. Hermiona už na něj čekala, vypadala rozčileně. Jasně, taky by nebyl rád, kdyby uvízl v těle sovy a jeho jediná naděje měla na něj tak málo času. Již uvažoval, že by tu sovu vzal k Tomovi, aby kouzlo zvrátil, ale ne, on se ho o nic prosit nebude. A Grangerová-aspoň nemluví. Chvíli to ještě vydrží, než na to Severus příjde.

"Taky jsi mohla za Harrym občas zajít, že? Nemáš na to čas, musíš pořád lítat za Weaslym?"

Hermiona rozčileně houkala, Severus si jí už nevšímal. Pomalu se soustředit. Představoval si, jak se formuje do mlhoviny, jak se každá jeho část od Harryho těla odtahuje. Z konečků prstů, z hlavy, do středu těla. Ze středu těla ven. A pak se zase pomalu upíná na připravené tělo. To jej vítalo s otevřenou náručí. Severus však cítil, jak mu umírají síly. Ještě chvilku, ještě chvilku vydržet!

Dovedl se navázat zpět na své tělo, ale cítil, že je magicky vyčerpaný. A fyzicky, kupodivu, také. Nebyl schopný vstát, nohy ho neposlouchaly. S takovou nebude moct dnes najít Harryho. A čím déle bude Harry pryč, tím hůře se bude vracet.

Vzdychl, pokusil se, vážně se snažil. Postavit se. A spadl. Asi si rozbil nos. Nemůže Harryho přivolat v leže? A bez kouzel? Asi ne. Zkusil vyčarovat Accio, ale ani to nefungovalo. Věděl to, bude muset počkat, než s emu znovu obnoví síly. A Harryho podstata bude mezitím kdoví kde.

Přetočil se na bok, zavřel oči. Možná, že když rychle usne, rychleji se uzdraví. Rychleji ho přivolá...

Oddychoval, přesvědčoval sám sebe o tom, že odpočívá, představoval si, jak spí a jak se jeho magie obnovuje. Do toho absolutního ticha se ozval známý hlas.

"No ty kokso!"

Pro přátele, 16

Zdál se mu krásný sen. Poznal, že je to sen, protože pěkné věci se mu v životě prostě nestávaly. Byl na kolotočích, seděl ve velkém ruském kole a sledoval dění a mumraj pod sebou. Jedl k tomu zelenou cukrovou vatu.

Náhle na něj někdo mluvil. Na kolotoči vedle něj seděl Snape. No bezva.

"Pottere? Slyšíte mě?"

"Ehm, noo, jo?" Odpověděl Harry nejistě na mračícího se muže, který do pestrobarevného světa kolem zrovna dvakrát neladil.

"Výborně. Tohle si musíte zapamatovat. Až se vzbudíte, půjdete do mé laboratoře."

"Proč?"

"Nepřerušujte mě, neskončil jsem."

"Já s vámi ano. Tohle je sen, ne? Stačí, že vás mám plný zuby v reálném životě, nebudete mi nic přikazovat ve snu!"

"Pottere!"

"Sklapněte! Nenávidím vás! Někdy si říkám, že jste ještě horší než Voldemort. Zabil moje rodiče, ale nikdy nevzal moje kamarády jako rukojmí. Nezajímá mě, co po mě chcete, prostě zmizte."

A Snape zmizel. Harry vydechl. Strašné. Ochutnal zase svou cukrovou vatu, která si zatím měnila barvy. Ustálila se na černé. A objevily se v ní oči, ústa, obrovský nos...tak tady přestává legrace!

"Pottere, já nemůžu zmizet, rád bych, věřte mi, ale-"

Tak, černá cukrová vata letěla dolů. Kdyby to nebyl sen, Harry by měl výčitky. Ale tohle byl jen sen. Že? Nebyl? Byl? Určitě byl.

"Pottere! Sdílíme jedno tělo! Jděte do mé laboratoře a najděte mě...prosím..."

Ach, ano, Snape, který říká "prosím". Rozhodně to je sen. Ani nevěděl, odkud ten hlas vycházel, ale hned na to se nebe zatáhlo a přišla bouře, blesky a bubliny všude kolem. Takhle to je, když se vám do snů dostane Snape, vše přikryje temnotou. Harry myslel na slunce, silou své vůle si nad sebou vybojoval kousek modrého nebe, který roztahoval. Ale přesto kapky deště dopadaly i na něj, ani nebe bez mráčků jej neochránilo.

"Přestaňte, nechte toho a vypadněte z mého snu!"

Kolotoče zmizely, svět se změnil na širou vodní hladinu. No horizontu šlo vidět pouze zakřivení země. A Snape a Harry proti sobě. Oba stáli na vodě, Harry měl v ruce hůlku, Snape ruce pohrdavě složené na prsou, jako to dělal často.Zakrýval se svým pláštěm, ale vítr kolem něj vířil. Na Harryho straně byl klid, slunce mu svítilo na krk a na záda a tím jej dobíjelo.

"Skončíme to jednou provždy. Tohle je má mysl, můj sen, a já tě tady nechci."

"Tohle už není jen tvá mysl, Pottere, a já nemám kam jinam jít."

"To mě nezajímá, prostě-jdi-pryč!" Harry vychrstl vodu, vytvořil velkou vlnu, která prošla přes Snapa. Když tam stál, zmoklý a zplihlý, nenaháněl tolik strach. Harry se musel zasmát a byl by se smál mnohem déle, kdyby jej nepohltil větrný vír. Točil se v něm mnohem rychleji než jako na kolotočích a žaludek se mu svíral a obracel. Za tohle Snape zaplatí!

Když vír ustal, Snape už byl suchý. Ale rozhodně nebyl ve své stejné důstojné póze. Harry ho vybavil ponižujícími plavkami.

"Ty dámské bikiny ti moc nesluší, Snape. Nebo je to jen tou barvou? Ano, žlutá ti nejde, možná jedovatě růžová?"

"Pottere!"

Snape nemával hůlkou a Harry byl náhle nahý. Ale co, dyť je to jen sen, není důvod stydět se ve své vlastní hlavě.

Harry nedbal na to, jak vypadá. Snape zase začal zvedat silný vítr a Harry se přidal. Bojoval proti němu, takže uprostřed, kde se protikladné síly střetávaly, bylo bezvětří. Ani vlásek se nepohnul na Harryho hlavě a to donutilo Snapa ještě více na něj tlačit. A silněji a silněji. Až Harry zjistil, že již nedokáže dál odolávat větrným nárazům. Vzdal se a odletěl spolu s tou silou.

Snape se rozhlédl kolem a ušklíbl se. Miloval, když vyhrával.

"Musíte svou vůli mnohem více cvičit, Pottere, teprve jsem se začínal bavit!" Zakřičel do utichajícího větru, Nebyla to pravda, byl na pokraji sil, cítil, jak se mu imaginární tělo pokrývá imaginárním potem, který byl stejně nepříjemný, jako ten skutečný, Ale co, nikdy by to nepřiznal, zvláště ne Potterovi a zvláště ne, když vyhrál! Znovu se rozhlédl po jeho krajině. Voda se zdála být mnohem temnější než před chvílí a i nebe se zatáhlo. Ve vzduchu necvrlikali ptáci, ale naříkali lidé. Tohle prostředí znal až příliš dobře. Ošil s sebou.

"Pottere?"

"Harry?"

...

"Do prdele..."

Pro přátele, 15

Ahooj, komentářů sice není mnoho, ale zase jsou natolik výhružné-ehm :D Že tedy raději přidávám další kapitolu a předem se omlouvám. Ano, po přečtení mě asi budete chtít zase zabít, ale věřte mi, nakonec to bude naprosto super a cool. Jop!






Otevřel oči, velmi, velmi pomalu. Nebylo to příjemné, světla kolem bylo příliš a aby se vyhnul bolesti, rychle oči zavřel. Stejně, k čemu je vlastně v životě zrak? Měl pocit, že mu pár věcí uniká a že by měl nad něčím přemýšlet. A taky měl pocit, že v místnosti není rozhodně sám. Ale prvně si musel na něco vzpomenout.

Takže, kde je? Ehm, těžká otázka na začátek, ale vysvětluje to, proč člověk potřebuje zrak. Ahá, člověk. No jasně, on je přece člověk, že? On. Hmm. Tedy, já. Muž. Jméno, lidi mají jméno! Severus? Severus Snape? Dost dobré jméno. Takové, sykavé, jakoby hadí...Hadí? Ale já...jsem člověk, ne? Sakra, jak to poznám?

Rukou si ohmatal tělo a zhluboka vydechl. Našel svoje nohy pokryté chloupky, břicho a to, co dokazovalo, že je muž. Poněkud vzrušený muž.

Dobře, tak dál. Jsem muž, nejsem had. Jsem Severus? Nebo...Zrůda? Ach, ano, Zrůda! Ale proč se jmenuju tak hloupě? To přece...

Ruku si přitiskl na čelo, hlava ho bolela naprosto neuvěřitelně, jako po předlouhé hádce. Nemohl si prostě vzpomenout. Pořád přemýšlel nad tím, jestli je možné, že se jmenuje Severus Snape. Bral by to radši než Zrůdu. Ale něco mu říkalo, že je i není Severus Snape, a že je i není Zrůda. Schyzofrenie?

Potřásl hlavou a bolest se zhoršila. Musí ležet, nehýbat se, zaspat to.

Druhé probuzení bylo také s bolestí hlavy, ale rozhodně o něco menší. Dokázal dokonce vstát a dojít na záchod. Při rozepnutí kalhot ho napadlo, že vypadá vážně dost sexy. To byla trapná myšlenka, snažil se ji tedy potlačit, ale to popřít-vzrušil jej pohled sám na sebe.

Nechtěl se cítit ještě hůř, začal tedy zkoumat, kde to vlastně je. Doma. To bylo jediné, co ho napadlo. Znal to zde dokonale. Věděl, jak dům funguje a věděl, že tady strávil spoustu času, ukrytý před světem.

Došel do kuchyně, kde se také skvěle vyznal, a usoudil, že zde nejspíš doopravdy žije. Našel si něco k snídani. Měl až nevysvětlitelnou chuť na kávu, černou a silnou. Když si usrkl, cítil v sobě příjemný i nepříjemný pocit. Jakoby kávu měl rád a zároveň ji nesnášel.

Chtěl hrnek odložit, ale uvnitř něj vše najednou protestovalo. A tak se teda znovu napil, musel se nad tou chutí ušklíbnout. To je snad závislý na kávě?

Po snídani dostal geniální nápad. V koupelně bývají zrcadla, ne? Třeba když se uvidí, vzpomene s konečně, kdo je! Zrcadlo bylo malé a špinavé, musel jej trochu vyleštit. Skvělý. Zelené oči, neskutečně střapaté vlasy, a odkud mám tu jizvu?

Rozhodl se, že vypadá děsně a zároveň skvěle. Přemýšlel, jestli je normální být takto rozpolcený, pokusil se učesat si vlasy.

Nevěděl, co dělat, a tak prostě procházel domem a hledal něco, co by mu pomohlo vzpomenout si. Jenže z toho jej akorát bolela více hlava. Nakonec to vzdal a šel si zase lehnout. Ale ještě předtím musel někam jít. Někam, kam nesmí a zároveň musí. K čertu s tímhle!

Vešel do velké místnosti, ve které byla opona. Velká, silná. Přemýšlel, co je na druhé straně, ale něco jej varovalo, aby to nedělal. A něco jiného jej zase nutilo, aby tam šel. Jako ráno s tou kávou. A tak i přes ten iracionální strach vešel za oponu. To, co viděl, mu téměř vyrazilo dech.

Zíral s otevřenými ústy, a z nich začaly vycházet drobné bublinky, přidávaly se k množství okolo. Většina z nich byla temná, sálala z nich negativní energie. Ty temné bubliny byly shromážděny v pravém horním rohu. Úhlopříčkou přes místnost, tak daleko, jak jen to bylo možné, byly shromážděny bubliny lásky. Starostlivosti, péče. Podle něj to byl mnohem sympatičtější roh, a taky se za něj, neví proč, styděl. Uprostřed místnosti byla však jedna bublina obrovská, která polykala ostatní jí podobné. Její jméno bylo "pomsta", a byla hrubá, silná, nešla jen tak prasknout, jako jiná bublina.

Až teď slyšel tiché šeptání, které vycházelo z jeho vlastních drobných bublinek. "Ale ale, snad nemáš strach, Severusi?"  "Stud? Kdopak se nám tady stydí?" "Touha? Ale po čem, nebo, po kom?"

"Cože? S kým to mluvíš?" Jenže bublinky se opakovaly a neodpovídaly, ani když křičel víc. Bylo to deprimující. Musel ale také uznat, že čím déle z něj bubliny vyprchávaly, tím lépe se cítil. Jakoby už nebyl tak ovládán neiracionální stránkou, jakoby se ty divné pocity, o kterých začínal předpokládat, že ani nejsou jeho, vypustily a přestaly jej ovlivňovat. Byl to osvobozující zážitek.

Nakonec došel do ložnice, bolest hlavy trochu ustoupila, předpokládal, že by zvládl ještě rychlou sprchu. Když došel do koupelny a začal se svlékat, musel vážně začít uvažovat o tom, zda je normální, ať už je kdokoli. Když se mydlil, ruce, nohy, břicho, zadek a nakonec penis, byl z toho nepopsatelně vzrušený. Natolik, že prostě musel najít uvolnění. Párkrát přetáhl předkožku a stačilo to, sperma vystříkl na kachličky, nohy ztěžkly. Rychle se doosprchoval, očistil zeď a svalil se na postel, zavřel pevně oči. Tohle bylo úchylné, vzrušovat se představou sebe sama. Chtěl na to rychle, co nejrychleji zapomenout.

"Dobrou noc, Harry." Zašeptalo něco. Už byl v polospánku, jen zamumlal "Dobrou", a usnul. A jakoby usnul i ten, co s ním byl nepochybně v místnosti.

Pro přátele, 14

Ahoj za dnešek podruhé! Nevím, jestli se vám bude tahle část líbit, ale takhle to je. Láska je peklo a člověk pro ni udělá cokoli, nemyslíte? Alespoň ve světě literatury. Hezké čtení. A dejte mi vědět, co si o tom myslíte :-)




Severus pevně třásl Harryho tělem, ale bylo to, jakoby vyprchal všechen život. Oči měl zavřené, pokusil se jedno otevřít, a byl to děsivý pohled. Místo očí bylo temno. Zornice nešla vidět, celé chlapcovo oko bylo černé. Zkontroloval i to druhé, a stav byl naprosto stejný.

"Harry, no tak, jsi tam?"

Cítil se jako idiot, ale nemohl si pomoct, dokázal jen křičet jeho jméno a třást s ním silněji. Kolem něj se vznášela jedna bublina za druhou, neměl jaksi čas jít za oponu, když se Harry vzbudil tak brzy a rozhodl se, že prostě musí navšívit koupelnu. Nenáviděl to kouzlo, jakoby snad sám potřeboval introspekci. Bývalo skvělé, ale od Harryho příchodu se trochu vymklo kontrole.

Především mu bublinové kouzlo, jak ho Albus velmi důvtipně nazval, mělo umožnit oddělit se od pocitů. Při špehování Voldemorta by bylo trochu sebevražedné projevit lítost, bolest či strach. A tak bublinové kouzlo zamklo každou z emocí, obalilo ji vákuem a poslušně vše čekalo, až se Severus dostane do bezpečí. Až se dostane za svou oponu, kde se všechny emoce uvolní. Nenáviděl návštěvy opony. S city nemíval problém, jen mu vadilo to neskutečné množství vzteku. Albus to kouzlo vymyslel, aby mohl špehovat Voldemorta? Há. Většina vzteku v bublinách pocházela z ředitelových slov!

A pak se Harry Potter rozhodl, že už ho bojová pohotovost nebaví. Proč si nejít do lesa vstříc temnému pánu, že? No, a přesně od té doby je bublinové kouzlo naprosto k ničemu. Emocí je prostě příliš mnoho, než aby je bubliny udržely, a když si k sobě Harryho rozhodl pro jistotu nastěhovat, začalo kouzlo naprosto nevysvětlitelně bláznit. Vypouštělo spoustu jiných pocitů, než byl vztek, přijatelná touha po pomstě a sebenenávist, kterou se Severus příliš nepyšnil, ale zvykl si na ni.

Nesnášel návštěvy opony více než kdy dříve, protože bublinám nestačilo, že prostě byly. Ony se musely hlasově projevovat. A slyšet "Láska", "Lítost", "Sebeobětování" a podobné kraviny několikrát denně Severuse pomalu ale jistě dohánělo k šílenství. Raději se zahrabal do práce a nevycházel. Kdykoli si vzpomněl na Harryho, začalo to kouzlo neuvěřitelně šílet. Evidentně ho Brumbál pěkně podělal.

Jenže chlapec chřadnul, nebyl zvyklý na samotu, tak jako Severus. Potřeboval společnost, a Severus teď, v klíčové fázi experimentu číslo 243 nemohl Hermionu postrádat. A pak, k čertu s Malofyem! Severus pracoval na lektvaru, který by ho zabil, a ne jen tak ledajakým způsobem. Harrymu řekl velmi, velmi zkrácenou verzi. Sám svůj lektvar považoval za mistrovsky kruté dílo. Kombinace bolesti kruciatu a konečníku, přesně to, co Lucius udělal Harrymu, jen desetkrát horší. Lektvar prvně zapůsobil tak, aby udržel oběť při životě a plném vědomí. A pak začal dráždit nervy, postupně přecházela bolest po celém těle. Bylo to jako hra na klávesy, prvně ta příšerná bolest přišla na levý malíček, potom na pravý, postupně ochromila prsty. A pak se rozvíjela, jako nádherná melodie stále sílila a byla intenzivnější a intenzivnější. A pak, když už celé tělo bylo ochromené a člověk věděl, že umírá, začal lektvar svou oběť ponižovat tím nejhorším způsobem. Bolest se zaměřila na oblast konečníku, který tvrdě prorážela. Lektvar měl donutit Luciuse prosit, škemrat a litovat, plakat a naříkat za to, co si dovolil provést Harrymu. Ten zkurvysyn měl litovat každého svého činu a nejvíce tomu, že se kdy odvážil vztáhnout své nechutné pařáty na JEHO HARRYHO!

Severus neměl potěšení z představy, že lektvar testuje. Ale bez toho to nešlo. Vybral si mezi mudly pár vězňů, kteří byli odsouzeni za zneužívání a znásilňování. Každou noc testoval lepší a silnější verzi. Proto nutil Harryho, aby bral bezesný spánek. Křik trestanců se rozléhal domem i přes silná umlčovací kouzla. Nelidská bolest, kterou byl schopen způsobit, možná ničila duši. Ale kdo se postará o spravedlnost? Ani nyní se mu lektvar nezdál jako dostatečný trest za to, co Lucius provedl. To, že jeho působení končilo pouhou smrtí udušením, bylo k smíchu. Jenže nebyl čas, Den ode dne byla Severusova bublina s pomstou větší  a už poněkud nešla ovládat. Nemohl říct, že pocity od své osoby oddělil, když nemohl myslet na nic jiného než na to, jak bude Lucius Malfoy umírat. A tak se rozhodl a pozval jej na skleničku. V době, kdy měl Harry tvrdě spát. Jenže, Harry nespal...

A to bylo tím důvodem, proč teď chlapec nejevil známky života a Severus jej mohl jen svírat v náručí a pohupovat jím. Za všechno může bastard Malfoy.

"Vina!" zakřičela obrovská temná bublina, která vystoupila ze Severusových úst. Sakra, tak možná že to nebyla jen Malfoyova vina. Temný pán situaci taky zrovna neulehčil, když proměnil Harryho nejbližší kamarádku v sovu. Za všechno může bastart Voldemort.

"Vina!!!"

"K čertu! Tak dobře, byl jsem to já! Já ho zničil! Já ho...chtěl. Ukrýt. Jeden mocný kouzelník ho chtěl zneužít ve jménu zla a druhý ve jménu dobra! CO jsem měl dělat!"

"Vina! Stud! Vina!"

"Zatraceně, já vím! Ano, chtěl jsem ho mít. Ano, chtěl jsem ho vlastnit. Bylo to snadné a já už nechtěl být sám. To je skutečně tím největším trestem muset se mnou žít? Ani Voldemort a ani Malofy se tomu nevyrovná? Vážně jsem to byl já, to nejhorší, co toho kluka potkalo?"

"Vina, vina, vina, vina, vina, vina..." Šeptaly tisíce bublin kolem a dávaly tak Severusovi naprosto jasnou odpověď. Kdyby uměl plakat, plakal by. Kdyby věřil na Boha, prosil by jej, aby Harryho zachránil. Ale na základě svých zkušeností zatvrdil svou tvář. Zbývala jediná možnost. Zlá, velmi zlá, jako vždycky. Magie černější než Harryho zorničky a silnější než smrt. Severus zavřel oči a pokusil se opustit svou hmotnou schránku. Viděl ho před sebou. A musel se jen zeptat.

"Řekni mi, jak vstát z mrtvých?"

Červenooká zrůda se doširoka zasmála.

"A co za to, drahý Severusi?"

Pro přátele, 13

Ahoooj! Dnešní kapča trochu depka, ale není to odraz mé vlastní mysli. Nebo je? Těžko říct, prostě, je to jedno. Bakahnus je skoro celý hotov :-) pár detailů zbývá, ale já už mám dobrý pocit a můžu zase dýchat a trochu i psát :)
A jelikož je tenhle kousek vážně trochu smutný, vrhnu se ještě teď na druhou část. Se Sevíkem, konečně :-) Wochou!


Dnes ráno Harry nemohl vstát z postele. Seděl na ní a zíral na stěnu před sebou. Nechápal. K čemu vlastně slouží sny? Jsou to jen nějaké náhodné obrazy, nebo se nám snaží něco říct? Jistě, bylo to hloupé, ale dávalo to smysl. Každopádně se Harrymu v koupelně stalo něco zlého. Sám sebe znal dost dobře na to, aby věděl, že umýt Snapa by mu nepřivodilo takové trauma. Koneckonců, Snapovo tělo bylo celkem pěk-cože? Kde se to vzalo?

Harry se oklepal, evidentně už magoří z toho, že je tady se Snapem zavřený. Vstal a přešel ke dveřím, několikrát se zhluboka nadechl, než otevřel dveře. Ocitl se v té velké koupelně, okamžitě mu bylo na zvracení. Sen nevybledl, ale získal více barev. Najednou byl mnohem skutečnější, každý detail z toho snu byl přesný. Přesně věděl, kde stál Malfoyi, přesně věděl, jak mu rozbil hlavu, a tak přesně věděl, že přišel Snape a Malfoye vyhodil. Je možné, že by to byla pravda?

Harry se třásl a nebyl schopný pohnout se z místa. Chtěl zavřít oči, ale nešlo to, pořád jen sledoval ta místa, kde se to stalo. Nevěděl, jak dlouho tam stál, dokud ho někdo nepopadl za ramena a nevytlačil z koupelny ven. Snape.

Postavil se před něj, prsty svíral Harryho ramena na hranici bolesti, a neuhýbal pohledem. Díval se Harrymu přímo do očí, Harry uzavřel svou mysl. Normálně toho nebyl schopný. Ale teď cítil tolik prázdnoty, že myšlenky se samy rozestoupily a neexistovalo nic, jen nekonečná prázdnota. A Snape na něho pořád zíral, Harry se nebál pohled opětovat.

Byl to Snape, kdo první odvrátil pohled. Podal Harrymu lahvičku, ale on jen zakroutil hlavou. Snape ho nenutil, jen Harryho dotlačil na pohovku.

"Lidé kolem jsou...nebezpeční, někteří více, než jiní. Lucius mě překvapil."

Harry nemluvil. Nechtěl. Nezajímalo ho, co mu Snape říká. Protože to bylo jedno, všechno bylo jedno. Teď teprve viděl, kam se v životě dostal. Slova "Nesahej na to, co je mé" mu rezonovala v hlavě. Nebylo špatné, že jej Malfoyi znásilnil. Ta špatná věc byla, že si ho prvně od Snapa nepůjčil. Jistě, kdyby to udělal Snape, bylo by to přece v naprostém pořádku, že?

"Přesto se nevyhnu Malfoyovým návštěvám, je to velmi vlivný člověk a je nezbytné mít ho na očích. Ačkoli nemám žádné potěšení z času stráveného v jeho-"

"Co jsem?" Harry slyšel, jak se jeho hlas třásl, ale nebylo to studem. Byl to vztek, který jej ochromoval. Pevně si tiskl ruce k sobě, věděl, že si nesmí ublížit, kvůli Hermioně. A jen tohle jej nutilo ovládat se, i když to bylo tak nesmírně těžké.

"Prosím?"

"Co jsem? Oficiálně? Uzavřeli jsme smlouvu, jsem z právního hlediska stále člověk?"

"Proč to chcete vědět." Snapova slova byla otázkou, ale intonace tomu neodpovídala. Založil si ruce za zády a začal se procházet po pokoji. Tvář se stále stejným výrazem, možná trochu napjatý v ramenou.

"Proč se vyhýbáte odpovědi?" Harryho stálo všechno úsilí, aby nezačal křičet a kopat a mlátit kolem sebe. Byla to hanba, cítil se strašně. A poprvé v životě měl pocit, že chce někoho zabít. Jednu konkrétní blonďatou nestvůru.

Snape vzdychl, stiskl si kořen nosu. "Ne všechna má rozhodnutí jsou správná, ale stojím si za tím, že tohle bylo správné. Nezbytné."

Harry se nenechal odbít. Nic jiného jej nezajímalo, jen odpověď na tu proklatou otázku. Je ještě vůbec člověkem? "Takže? Co jsem? Jsem na úrovni věci, jsem váš majetek?"

Snape prostě neodpověděl, jen upřeně hleděl do země a rukou si mnul čelo. To znamenalo po Snapovsku ano? Bylo by to i na Snapa příliš kruté vyslovit?

Harryho náhle přepadla únava. Nikdy v životě se necítil tak unavený a zbytečný. Slyšel se ještě mluvit, nebo to byl jen hlas v jeho mysli, co říkal: "Nikdo mě nezachrání, protože to ani nejde, že? Stal jsem se věcí, kvůli vašemu vydírání. I kdyby všichni na světě věděli, kde jsem, nikdo by pro mě nepřišel, jsem teď vaše věc a to je prostě v pořádku. Nejde s tím nic dělat. Mám pravdu?"

"Jsou horší věci, než být...se mnou," řekl Snape, ale Harryho nepřesvědčil. Jedinou horší věcí byl soví křik, který mu vždy připomínal, že nejen jeho život je v ohrožení.

"Kdybych neposlech soví křik, co by se stalo? Hermiona by zemřela", tady se Harryho hlas trochu zlomil, ale přivřel oči a dokončil tu myšlenku, "byl bych pak volný?"

"Ne. Smlouva, kterou jsme uzavřeli, je nezvratná. Ví, kde je vaše slabé místo. Ví, jak vás donutit dodržovat ji."

Možná kdysi měl život význam, snad mohl dělat Harry radost lidem kolem sebe. A třeba došel ke svému cíli. Přinesl největší oběť, vzdal se sám sebe, jen aby ochránil druhé. Jenže teď, když jeho život není jeho, co má dělat? Byla to bezmocná tma, která se kolem něj svírala. Možná že Malfoy nebyl to nejhorší, co se mu kdy stalo. Nejspíš ne. Nejhorší bylo tohle. A Harry už neměl sílu bojovat. Především, nebyl důvod bojovat. Rozhodl se, že vzpomínka na Malfoye se už nikdy nevynoří, zatlačil ji hluboko, co mu síly stačily, a mysl si zaplnil tmou, hustou jako šlehačka, sametovou, vše vyplňující černotou.

"Lucius Malfoy měl dnes v noci zemřít."

Harry nereagoval.

"Po pár sklenkách, bylo by to snadné. Lektvar, který zabrání plicím vzdechovat vzduch. Má vlastní výroba. Nezjistitelná příčina smrti."

Harry slyšel, že Snape něco říká. Ale jakoby to bylo vše nějak na okraji vědomí. Hlavní a jediná skutečná byla tma.

"Pane Pottere?"

"Harry?"

"Harry!!!!"

Ach, jak krásná byla ta tma kolem! Žádný křik, žádný pláč, žádná bolest. Minulost, budoucnost či přítomnost, vše ztratilo význam. Černota byla plášť, saténová přikrývka, která zahalila všechno Harryho myšlení, donutila jej zavřít oči. Uspala jej, chovala v náručí a pohupovala jím starostlivě, jako matka chová své dítě. Byla něžná, jemná a pečující, a Harry nečekal a propadl se do její otevřené náruče. Nebyl to konec, ale nový začátek. Jen on a ona. Harry a tma. Spolu a navždy? Proč se ptát, proč odpovídat. Slastný pocit vědomí světa a nevědomí dítěte, spojení všech protikladů, které vás jen napadnou, všechno se zdálo reálné, a všechno bylo jedno.

Tma, která objala, když nebyl nikdo, kdo by to udělal.

Tma, která milovala, když všichni kolem se mstili.

Tma, která od něj vzala pryč ty pocity.

Tma, která vznikla jen proto, že Snape Harryho utrápil.

Jen on a ona. Jen Harry a tma...