Pro přátele, 15

Ahooj, komentářů sice není mnoho, ale zase jsou natolik výhružné-ehm :D Že tedy raději přidávám další kapitolu a předem se omlouvám. Ano, po přečtení mě asi budete chtít zase zabít, ale věřte mi, nakonec to bude naprosto super a cool. Jop!






Otevřel oči, velmi, velmi pomalu. Nebylo to příjemné, světla kolem bylo příliš a aby se vyhnul bolesti, rychle oči zavřel. Stejně, k čemu je vlastně v životě zrak? Měl pocit, že mu pár věcí uniká a že by měl nad něčím přemýšlet. A taky měl pocit, že v místnosti není rozhodně sám. Ale prvně si musel na něco vzpomenout.

Takže, kde je? Ehm, těžká otázka na začátek, ale vysvětluje to, proč člověk potřebuje zrak. Ahá, člověk. No jasně, on je přece člověk, že? On. Hmm. Tedy, já. Muž. Jméno, lidi mají jméno! Severus? Severus Snape? Dost dobré jméno. Takové, sykavé, jakoby hadí...Hadí? Ale já...jsem člověk, ne? Sakra, jak to poznám?

Rukou si ohmatal tělo a zhluboka vydechl. Našel svoje nohy pokryté chloupky, břicho a to, co dokazovalo, že je muž. Poněkud vzrušený muž.

Dobře, tak dál. Jsem muž, nejsem had. Jsem Severus? Nebo...Zrůda? Ach, ano, Zrůda! Ale proč se jmenuju tak hloupě? To přece...

Ruku si přitiskl na čelo, hlava ho bolela naprosto neuvěřitelně, jako po předlouhé hádce. Nemohl si prostě vzpomenout. Pořád přemýšlel nad tím, jestli je možné, že se jmenuje Severus Snape. Bral by to radši než Zrůdu. Ale něco mu říkalo, že je i není Severus Snape, a že je i není Zrůda. Schyzofrenie?

Potřásl hlavou a bolest se zhoršila. Musí ležet, nehýbat se, zaspat to.

Druhé probuzení bylo také s bolestí hlavy, ale rozhodně o něco menší. Dokázal dokonce vstát a dojít na záchod. Při rozepnutí kalhot ho napadlo, že vypadá vážně dost sexy. To byla trapná myšlenka, snažil se ji tedy potlačit, ale to popřít-vzrušil jej pohled sám na sebe.

Nechtěl se cítit ještě hůř, začal tedy zkoumat, kde to vlastně je. Doma. To bylo jediné, co ho napadlo. Znal to zde dokonale. Věděl, jak dům funguje a věděl, že tady strávil spoustu času, ukrytý před světem.

Došel do kuchyně, kde se také skvěle vyznal, a usoudil, že zde nejspíš doopravdy žije. Našel si něco k snídani. Měl až nevysvětlitelnou chuť na kávu, černou a silnou. Když si usrkl, cítil v sobě příjemný i nepříjemný pocit. Jakoby kávu měl rád a zároveň ji nesnášel.

Chtěl hrnek odložit, ale uvnitř něj vše najednou protestovalo. A tak se teda znovu napil, musel se nad tou chutí ušklíbnout. To je snad závislý na kávě?

Po snídani dostal geniální nápad. V koupelně bývají zrcadla, ne? Třeba když se uvidí, vzpomene s konečně, kdo je! Zrcadlo bylo malé a špinavé, musel jej trochu vyleštit. Skvělý. Zelené oči, neskutečně střapaté vlasy, a odkud mám tu jizvu?

Rozhodl se, že vypadá děsně a zároveň skvěle. Přemýšlel, jestli je normální být takto rozpolcený, pokusil se učesat si vlasy.

Nevěděl, co dělat, a tak prostě procházel domem a hledal něco, co by mu pomohlo vzpomenout si. Jenže z toho jej akorát bolela více hlava. Nakonec to vzdal a šel si zase lehnout. Ale ještě předtím musel někam jít. Někam, kam nesmí a zároveň musí. K čertu s tímhle!

Vešel do velké místnosti, ve které byla opona. Velká, silná. Přemýšlel, co je na druhé straně, ale něco jej varovalo, aby to nedělal. A něco jiného jej zase nutilo, aby tam šel. Jako ráno s tou kávou. A tak i přes ten iracionální strach vešel za oponu. To, co viděl, mu téměř vyrazilo dech.

Zíral s otevřenými ústy, a z nich začaly vycházet drobné bublinky, přidávaly se k množství okolo. Většina z nich byla temná, sálala z nich negativní energie. Ty temné bubliny byly shromážděny v pravém horním rohu. Úhlopříčkou přes místnost, tak daleko, jak jen to bylo možné, byly shromážděny bubliny lásky. Starostlivosti, péče. Podle něj to byl mnohem sympatičtější roh, a taky se za něj, neví proč, styděl. Uprostřed místnosti byla však jedna bublina obrovská, která polykala ostatní jí podobné. Její jméno bylo "pomsta", a byla hrubá, silná, nešla jen tak prasknout, jako jiná bublina.

Až teď slyšel tiché šeptání, které vycházelo z jeho vlastních drobných bublinek. "Ale ale, snad nemáš strach, Severusi?"  "Stud? Kdopak se nám tady stydí?" "Touha? Ale po čem, nebo, po kom?"

"Cože? S kým to mluvíš?" Jenže bublinky se opakovaly a neodpovídaly, ani když křičel víc. Bylo to deprimující. Musel ale také uznat, že čím déle z něj bubliny vyprchávaly, tím lépe se cítil. Jakoby už nebyl tak ovládán neiracionální stránkou, jakoby se ty divné pocity, o kterých začínal předpokládat, že ani nejsou jeho, vypustily a přestaly jej ovlivňovat. Byl to osvobozující zážitek.

Nakonec došel do ložnice, bolest hlavy trochu ustoupila, předpokládal, že by zvládl ještě rychlou sprchu. Když došel do koupelny a začal se svlékat, musel vážně začít uvažovat o tom, zda je normální, ať už je kdokoli. Když se mydlil, ruce, nohy, břicho, zadek a nakonec penis, byl z toho nepopsatelně vzrušený. Natolik, že prostě musel najít uvolnění. Párkrát přetáhl předkožku a stačilo to, sperma vystříkl na kachličky, nohy ztěžkly. Rychle se doosprchoval, očistil zeď a svalil se na postel, zavřel pevně oči. Tohle bylo úchylné, vzrušovat se představou sebe sama. Chtěl na to rychle, co nejrychleji zapomenout.

"Dobrou noc, Harry." Zašeptalo něco. Už byl v polospánku, jen zamumlal "Dobrou", a usnul. A jakoby usnul i ten, co s ním byl nepochybně v místnosti.