Pro přátele, 14

Ahoj za dnešek podruhé! Nevím, jestli se vám bude tahle část líbit, ale takhle to je. Láska je peklo a člověk pro ni udělá cokoli, nemyslíte? Alespoň ve světě literatury. Hezké čtení. A dejte mi vědět, co si o tom myslíte :-)




Severus pevně třásl Harryho tělem, ale bylo to, jakoby vyprchal všechen život. Oči měl zavřené, pokusil se jedno otevřít, a byl to děsivý pohled. Místo očí bylo temno. Zornice nešla vidět, celé chlapcovo oko bylo černé. Zkontroloval i to druhé, a stav byl naprosto stejný.

"Harry, no tak, jsi tam?"

Cítil se jako idiot, ale nemohl si pomoct, dokázal jen křičet jeho jméno a třást s ním silněji. Kolem něj se vznášela jedna bublina za druhou, neměl jaksi čas jít za oponu, když se Harry vzbudil tak brzy a rozhodl se, že prostě musí navšívit koupelnu. Nenáviděl to kouzlo, jakoby snad sám potřeboval introspekci. Bývalo skvělé, ale od Harryho příchodu se trochu vymklo kontrole.

Především mu bublinové kouzlo, jak ho Albus velmi důvtipně nazval, mělo umožnit oddělit se od pocitů. Při špehování Voldemorta by bylo trochu sebevražedné projevit lítost, bolest či strach. A tak bublinové kouzlo zamklo každou z emocí, obalilo ji vákuem a poslušně vše čekalo, až se Severus dostane do bezpečí. Až se dostane za svou oponu, kde se všechny emoce uvolní. Nenáviděl návštěvy opony. S city nemíval problém, jen mu vadilo to neskutečné množství vzteku. Albus to kouzlo vymyslel, aby mohl špehovat Voldemorta? Há. Většina vzteku v bublinách pocházela z ředitelových slov!

A pak se Harry Potter rozhodl, že už ho bojová pohotovost nebaví. Proč si nejít do lesa vstříc temnému pánu, že? No, a přesně od té doby je bublinové kouzlo naprosto k ničemu. Emocí je prostě příliš mnoho, než aby je bubliny udržely, a když si k sobě Harryho rozhodl pro jistotu nastěhovat, začalo kouzlo naprosto nevysvětlitelně bláznit. Vypouštělo spoustu jiných pocitů, než byl vztek, přijatelná touha po pomstě a sebenenávist, kterou se Severus příliš nepyšnil, ale zvykl si na ni.

Nesnášel návštěvy opony více než kdy dříve, protože bublinám nestačilo, že prostě byly. Ony se musely hlasově projevovat. A slyšet "Láska", "Lítost", "Sebeobětování" a podobné kraviny několikrát denně Severuse pomalu ale jistě dohánělo k šílenství. Raději se zahrabal do práce a nevycházel. Kdykoli si vzpomněl na Harryho, začalo to kouzlo neuvěřitelně šílet. Evidentně ho Brumbál pěkně podělal.

Jenže chlapec chřadnul, nebyl zvyklý na samotu, tak jako Severus. Potřeboval společnost, a Severus teď, v klíčové fázi experimentu číslo 243 nemohl Hermionu postrádat. A pak, k čertu s Malofyem! Severus pracoval na lektvaru, který by ho zabil, a ne jen tak ledajakým způsobem. Harrymu řekl velmi, velmi zkrácenou verzi. Sám svůj lektvar považoval za mistrovsky kruté dílo. Kombinace bolesti kruciatu a konečníku, přesně to, co Lucius udělal Harrymu, jen desetkrát horší. Lektvar prvně zapůsobil tak, aby udržel oběť při životě a plném vědomí. A pak začal dráždit nervy, postupně přecházela bolest po celém těle. Bylo to jako hra na klávesy, prvně ta příšerná bolest přišla na levý malíček, potom na pravý, postupně ochromila prsty. A pak se rozvíjela, jako nádherná melodie stále sílila a byla intenzivnější a intenzivnější. A pak, když už celé tělo bylo ochromené a člověk věděl, že umírá, začal lektvar svou oběť ponižovat tím nejhorším způsobem. Bolest se zaměřila na oblast konečníku, který tvrdě prorážela. Lektvar měl donutit Luciuse prosit, škemrat a litovat, plakat a naříkat za to, co si dovolil provést Harrymu. Ten zkurvysyn měl litovat každého svého činu a nejvíce tomu, že se kdy odvážil vztáhnout své nechutné pařáty na JEHO HARRYHO!

Severus neměl potěšení z představy, že lektvar testuje. Ale bez toho to nešlo. Vybral si mezi mudly pár vězňů, kteří byli odsouzeni za zneužívání a znásilňování. Každou noc testoval lepší a silnější verzi. Proto nutil Harryho, aby bral bezesný spánek. Křik trestanců se rozléhal domem i přes silná umlčovací kouzla. Nelidská bolest, kterou byl schopen způsobit, možná ničila duši. Ale kdo se postará o spravedlnost? Ani nyní se mu lektvar nezdál jako dostatečný trest za to, co Lucius provedl. To, že jeho působení končilo pouhou smrtí udušením, bylo k smíchu. Jenže nebyl čas, Den ode dne byla Severusova bublina s pomstou větší  a už poněkud nešla ovládat. Nemohl říct, že pocity od své osoby oddělil, když nemohl myslet na nic jiného než na to, jak bude Lucius Malfoy umírat. A tak se rozhodl a pozval jej na skleničku. V době, kdy měl Harry tvrdě spát. Jenže, Harry nespal...

A to bylo tím důvodem, proč teď chlapec nejevil známky života a Severus jej mohl jen svírat v náručí a pohupovat jím. Za všechno může bastard Malfoy.

"Vina!" zakřičela obrovská temná bublina, která vystoupila ze Severusových úst. Sakra, tak možná že to nebyla jen Malfoyova vina. Temný pán situaci taky zrovna neulehčil, když proměnil Harryho nejbližší kamarádku v sovu. Za všechno může bastart Voldemort.

"Vina!!!"

"K čertu! Tak dobře, byl jsem to já! Já ho zničil! Já ho...chtěl. Ukrýt. Jeden mocný kouzelník ho chtěl zneužít ve jménu zla a druhý ve jménu dobra! CO jsem měl dělat!"

"Vina! Stud! Vina!"

"Zatraceně, já vím! Ano, chtěl jsem ho mít. Ano, chtěl jsem ho vlastnit. Bylo to snadné a já už nechtěl být sám. To je skutečně tím největším trestem muset se mnou žít? Ani Voldemort a ani Malofy se tomu nevyrovná? Vážně jsem to byl já, to nejhorší, co toho kluka potkalo?"

"Vina, vina, vina, vina, vina, vina..." Šeptaly tisíce bublin kolem a dávaly tak Severusovi naprosto jasnou odpověď. Kdyby uměl plakat, plakal by. Kdyby věřil na Boha, prosil by jej, aby Harryho zachránil. Ale na základě svých zkušeností zatvrdil svou tvář. Zbývala jediná možnost. Zlá, velmi zlá, jako vždycky. Magie černější než Harryho zorničky a silnější než smrt. Severus zavřel oči a pokusil se opustit svou hmotnou schránku. Viděl ho před sebou. A musel se jen zeptat.

"Řekni mi, jak vstát z mrtvých?"

Červenooká zrůda se doširoka zasmála.

"A co za to, drahý Severusi?"