Pro přátele, 13

Ahoooj! Dnešní kapča trochu depka, ale není to odraz mé vlastní mysli. Nebo je? Těžko říct, prostě, je to jedno. Bakahnus je skoro celý hotov :-) pár detailů zbývá, ale já už mám dobrý pocit a můžu zase dýchat a trochu i psát :)
A jelikož je tenhle kousek vážně trochu smutný, vrhnu se ještě teď na druhou část. Se Sevíkem, konečně :-) Wochou!


Dnes ráno Harry nemohl vstát z postele. Seděl na ní a zíral na stěnu před sebou. Nechápal. K čemu vlastně slouží sny? Jsou to jen nějaké náhodné obrazy, nebo se nám snaží něco říct? Jistě, bylo to hloupé, ale dávalo to smysl. Každopádně se Harrymu v koupelně stalo něco zlého. Sám sebe znal dost dobře na to, aby věděl, že umýt Snapa by mu nepřivodilo takové trauma. Koneckonců, Snapovo tělo bylo celkem pěk-cože? Kde se to vzalo?

Harry se oklepal, evidentně už magoří z toho, že je tady se Snapem zavřený. Vstal a přešel ke dveřím, několikrát se zhluboka nadechl, než otevřel dveře. Ocitl se v té velké koupelně, okamžitě mu bylo na zvracení. Sen nevybledl, ale získal více barev. Najednou byl mnohem skutečnější, každý detail z toho snu byl přesný. Přesně věděl, kde stál Malfoyi, přesně věděl, jak mu rozbil hlavu, a tak přesně věděl, že přišel Snape a Malfoye vyhodil. Je možné, že by to byla pravda?

Harry se třásl a nebyl schopný pohnout se z místa. Chtěl zavřít oči, ale nešlo to, pořád jen sledoval ta místa, kde se to stalo. Nevěděl, jak dlouho tam stál, dokud ho někdo nepopadl za ramena a nevytlačil z koupelny ven. Snape.

Postavil se před něj, prsty svíral Harryho ramena na hranici bolesti, a neuhýbal pohledem. Díval se Harrymu přímo do očí, Harry uzavřel svou mysl. Normálně toho nebyl schopný. Ale teď cítil tolik prázdnoty, že myšlenky se samy rozestoupily a neexistovalo nic, jen nekonečná prázdnota. A Snape na něho pořád zíral, Harry se nebál pohled opětovat.

Byl to Snape, kdo první odvrátil pohled. Podal Harrymu lahvičku, ale on jen zakroutil hlavou. Snape ho nenutil, jen Harryho dotlačil na pohovku.

"Lidé kolem jsou...nebezpeční, někteří více, než jiní. Lucius mě překvapil."

Harry nemluvil. Nechtěl. Nezajímalo ho, co mu Snape říká. Protože to bylo jedno, všechno bylo jedno. Teď teprve viděl, kam se v životě dostal. Slova "Nesahej na to, co je mé" mu rezonovala v hlavě. Nebylo špatné, že jej Malfoyi znásilnil. Ta špatná věc byla, že si ho prvně od Snapa nepůjčil. Jistě, kdyby to udělal Snape, bylo by to přece v naprostém pořádku, že?

"Přesto se nevyhnu Malfoyovým návštěvám, je to velmi vlivný člověk a je nezbytné mít ho na očích. Ačkoli nemám žádné potěšení z času stráveného v jeho-"

"Co jsem?" Harry slyšel, jak se jeho hlas třásl, ale nebylo to studem. Byl to vztek, který jej ochromoval. Pevně si tiskl ruce k sobě, věděl, že si nesmí ublížit, kvůli Hermioně. A jen tohle jej nutilo ovládat se, i když to bylo tak nesmírně těžké.

"Prosím?"

"Co jsem? Oficiálně? Uzavřeli jsme smlouvu, jsem z právního hlediska stále člověk?"

"Proč to chcete vědět." Snapova slova byla otázkou, ale intonace tomu neodpovídala. Založil si ruce za zády a začal se procházet po pokoji. Tvář se stále stejným výrazem, možná trochu napjatý v ramenou.

"Proč se vyhýbáte odpovědi?" Harryho stálo všechno úsilí, aby nezačal křičet a kopat a mlátit kolem sebe. Byla to hanba, cítil se strašně. A poprvé v životě měl pocit, že chce někoho zabít. Jednu konkrétní blonďatou nestvůru.

Snape vzdychl, stiskl si kořen nosu. "Ne všechna má rozhodnutí jsou správná, ale stojím si za tím, že tohle bylo správné. Nezbytné."

Harry se nenechal odbít. Nic jiného jej nezajímalo, jen odpověď na tu proklatou otázku. Je ještě vůbec člověkem? "Takže? Co jsem? Jsem na úrovni věci, jsem váš majetek?"

Snape prostě neodpověděl, jen upřeně hleděl do země a rukou si mnul čelo. To znamenalo po Snapovsku ano? Bylo by to i na Snapa příliš kruté vyslovit?

Harryho náhle přepadla únava. Nikdy v životě se necítil tak unavený a zbytečný. Slyšel se ještě mluvit, nebo to byl jen hlas v jeho mysli, co říkal: "Nikdo mě nezachrání, protože to ani nejde, že? Stal jsem se věcí, kvůli vašemu vydírání. I kdyby všichni na světě věděli, kde jsem, nikdo by pro mě nepřišel, jsem teď vaše věc a to je prostě v pořádku. Nejde s tím nic dělat. Mám pravdu?"

"Jsou horší věci, než být...se mnou," řekl Snape, ale Harryho nepřesvědčil. Jedinou horší věcí byl soví křik, který mu vždy připomínal, že nejen jeho život je v ohrožení.

"Kdybych neposlech soví křik, co by se stalo? Hermiona by zemřela", tady se Harryho hlas trochu zlomil, ale přivřel oči a dokončil tu myšlenku, "byl bych pak volný?"

"Ne. Smlouva, kterou jsme uzavřeli, je nezvratná. Ví, kde je vaše slabé místo. Ví, jak vás donutit dodržovat ji."

Možná kdysi měl život význam, snad mohl dělat Harry radost lidem kolem sebe. A třeba došel ke svému cíli. Přinesl největší oběť, vzdal se sám sebe, jen aby ochránil druhé. Jenže teď, když jeho život není jeho, co má dělat? Byla to bezmocná tma, která se kolem něj svírala. Možná že Malfoy nebyl to nejhorší, co se mu kdy stalo. Nejspíš ne. Nejhorší bylo tohle. A Harry už neměl sílu bojovat. Především, nebyl důvod bojovat. Rozhodl se, že vzpomínka na Malfoye se už nikdy nevynoří, zatlačil ji hluboko, co mu síly stačily, a mysl si zaplnil tmou, hustou jako šlehačka, sametovou, vše vyplňující černotou.

"Lucius Malfoy měl dnes v noci zemřít."

Harry nereagoval.

"Po pár sklenkách, bylo by to snadné. Lektvar, který zabrání plicím vzdechovat vzduch. Má vlastní výroba. Nezjistitelná příčina smrti."

Harry slyšel, že Snape něco říká. Ale jakoby to bylo vše nějak na okraji vědomí. Hlavní a jediná skutečná byla tma.

"Pane Pottere?"

"Harry?"

"Harry!!!!"

Ach, jak krásná byla ta tma kolem! Žádný křik, žádný pláč, žádná bolest. Minulost, budoucnost či přítomnost, vše ztratilo význam. Černota byla plášť, saténová přikrývka, která zahalila všechno Harryho myšlení, donutila jej zavřít oči. Uspala jej, chovala v náručí a pohupovala jím starostlivě, jako matka chová své dítě. Byla něžná, jemná a pečující, a Harry nečekal a propadl se do její otevřené náruče. Nebyl to konec, ale nový začátek. Jen on a ona. Harry a tma. Spolu a navždy? Proč se ptát, proč odpovídat. Slastný pocit vědomí světa a nevědomí dítěte, spojení všech protikladů, které vás jen napadnou, všechno se zdálo reálné, a všechno bylo jedno.

Tma, která objala, když nebyl nikdo, kdo by to udělal.

Tma, která milovala, když všichni kolem se mstili.

Tma, která od něj vzala pryč ty pocity.

Tma, která vznikla jen proto, že Snape Harryho utrápil.

Jen on a ona. Jen Harry a tma...