Pro přátele 4

„Pomůže to Hermioně?“

„Záleží na tom, jak se dohodneme,“ řekl Snape, nepřestával svou hůlkou mířit na Harryho. Harry už nebojoval, nepokoušel se bránit. Měl šanci a prohrál, teď bude muset přistoupit na Snapovu dohodu, ať už bude jakákoli. A co, stejně je to jeho vina. Mohl Hermionu varovat, mohl si jí taky trochu všímat. Kdyby o tom řekl Ronovi, mohl zůstat s Hermionou a Harry by šel do zapovězeného lesa sám. A Hermiona by byla v pořádku.

„Kde je Hermiona?“

„Nejdřív ta dohoda, pane Pottere.“

„Fajn, co byste teda ode mě chtěl? Mám vám chodit umývat kotlíky po zbytek života?“ Snape vypadal vztekle nebo pobaveně. U něj se to těžce rozpoznávalo, když ani jedna z těchto emocí nebyla pro Harryho dobrým znamením.

„Vás. Váš život výměnou za svobodu sleč-eee, Hermiony Grangerové.“

Teď Harrymu hučelo v uších a měl pocit, že špatně slyšel. Jeho, Snape chce jeho? No bylo to jasné, celou tu dobu měl Harry pravdu. Snape je na straně smrtijedů a chce si Harryho podrobit a dovést k Voldemortovi. Otázkou je, jestli bude horší být mučen Snapem nebo Voldemortem. No, zdá se, že na to bude moct Harry odpovědět, a doufejme že brzo.

„Promyslete si to, pane Pottere.“

Tak dobře, Snapovy zažloutlé zuby se teď rozhodně na moment objevily. Tak byl to úsměv, nebo jen vycenil zuby? Harry potřásl hlavou, nad tímhle teď asi přemýšlet neměl. Ale co měl rozhodovat? Vždyť ani neměl jinou možnost. Udělal by pro Hermionu a Rona všechno na světě. Ano, i tohle.

„Nepotřebuju si to rozmýšlet. Souhlasím.“

„Ať budu požadovat cokoli, budete se ze všech sil snažit vyhovět mi.“

„Ano.“

„Nikdy mě neopustíte.“

„Cože?“ Jak neopustíte? Jak se potom dostane k Voldemortovi? Leda že by tím Snape myslel to, že mu Harry nesmí utéct sám od sebe. Aha, no to dává docela smysl.

„Přesně tak, pane Pottere. Zůstanete se mnou po zbytek svého života.“

Tak teď Harry nechápal vůbec nic, a to se mu nelíbilo. Snape se zamračil ještě více, než se mračil dosud.

„A svůj život ani své zdraví záměrně neohrozíte.“ zasyčel.

„Fajn, a Hermiona bude volná. Nijak jí neublížíte a nikdy nezajmete dalšího z mých přátel.“

„Vidím, že své požadavky rozšiřujete, pane Pottere. Nezajmu“ Snape se při opakování Harryho slova ušklíbal, jako kdyby žvýkal citrón, „Hermionu Grangerovou ani nikoho dalšího z nebelvírů, to vám mohu slíbit. Hermiona Grangerová bude volná.“

Snape odstoupil a sklonil svou hůlku. Harry vstal a potřásl si se Snapem rukou. Studená a kostnatá, Snape byl dobrým ekvivalentem smrtky, vzhledem k tomu, že Harryho život právě skončil. Se Snapem navždy? Zrůdné.

Jen na moment si Harry dovolil uvažovat o tom, co všechno ztratil. Přátele, domov, školu, to bylo pro něj vším. A famfrpál, nebesa, jak Harry miloval famfrpál a létání!

Vzpamatoval se, když ze Snapova bytu vyletěla malá hnědá sova a posadila se Harrymu na rameno.

„Ahoj maličká, neviděli jsme se už někde? Jak se jmenuješ?“

„Jmenuje se Hermiona Grangerová, pane Pottere, a já ji právě jednou a navždy uvolnil z její klece. Naše dohoda tímto vstoupila v platnost.“

Harry zůstal stát bez hnutí, s pusou otevřenou. Není možné, aby to, co jej právě teď napadlo, byla pravda. Představte si, jaké by to bylo, kdyby Snape řekl, že ta sova je ve skutečnosti Hermiona. Harry by vyměnil svůj život za soví svobodu. To by byla příšerná věc, kdyby to byla pravda.

„Tady.“

Harry se podíval na nabízený šálek bez ucha, nějak nechápal. Co v tom je, čaj, uklidňující lektvar, smrtící doušek? To poslední by bylo nejlepší. Napadlo jej, že aby se mohl napít, musí vzít svou ruku, omotat ji kolem šálku a zvednout jej ke rtům. Vypadalo to jednoduše, ale když Harry trhaně zvedal svou ruku směrem k šálku, klepala se mu zadržovaným vztekem a bolestí tolik, že mu bylo jasné, že obsah šálku nebude moct vypít. Ale mrsknout s ním třeba o zeď, vidět, jak se rozpadá na miliony malých kousků a tekutina se vlévá do spár mezi kameny by bylo velmi uspokojující.

A tak si Harry nevšiml, jak sova zahoukala a opustila jeho rameno. Uchopil šálek a vší silou jej hodil proti protější zdi. Až na to, že tam náhle žádná zeď nebyla. Ustoupil z toho tahu a spadl na záda na koberec v cizí místnosti. Jen taktak uhnul hrnečku, který se silou dopadl na zem, těsně vedle jeho hlavy, střepy z něj se rozlétly a tekutina vylila a vsákla do starého koberce.

V tom se odněkud objevil Snape. Podíval se na Harryho, uklidil kouzlem střepy a vysušil koberec.

„Myslím, že s nákupy u Horního a spol. jsem skončil. Přenášedlo-šálek? Idioti!“ zavrčel Snape a dřepnul si k Harrymu. Harry zavřel oči, všechno jej bolelo po nepromyšleném a nečekaném dopadu. A nechtěl vidět to uspokojení z jeho bolesti ve Snapově pohledu. Toho si do konce života užije ještě dost.

Pro přátele, 5