Pro přátele 5

Na úvod bych se chtěla omluvit Pajce, Jackson a Anonymce. Mám velikánskou radost, že povídku čtete a komentujete, jen prostě nestíhám. Ale rozhodně tuhle povídku dopíšu. Je to psané víceméně jen tak pro radost, bez velkých uměleckých záměrů a neopravuji to po sobě. Protože proč? Protože nestíhám :D Tak prepačte, doufám, že kvůli tomu, že mám teď trochu těžší období, na mě a mé povídky nezanevřete. Díky. Vaše Broko :-)

„Nakrájet žužvalníkovky, nadrtit chmýří suchokorytek, vyleštit boty, vyprat, vyžehlit, utřít prach, srovnat knihovnu. Abecedně. A na večeři bych si dal nějakou rybu s odpovídajícím vínem.“

Harry otevřel jedno oko, aby se ujistil, že je Snape pryč. Podrazácký hajzl! Rychle se rozhlédl po místnosti a hledal možnost útěku. Nezáleželo na tom, že nemá ponětí, kde zrovna je. Nemusí mít ani hůlku, nepotřebuje nic, jen dostat se odsud, pryč z téhle děsivé místnosti, pryč od Snapa.

Vstal z koberce, pokoj byl cítit starým papírem z knih, kterými byly lemovány stěny. V rohu místnosti bylo malé křeslo a odkládací stolek. A volný prostor vyplňovaly různé artefakty, měděné velké kolo, rezavé brnění? V místnosti bylo šero, osvětlovaly ji svíčky, okna byla zatmavená nějakým kouzlem.

Harry se pokusil jedno z nich otevřít a musel se uchechtnout, když se mu to povedlo. Vážně se Snape tolik spoléhá na jeho čestnost, když je sám zmijozel? Harry přelezl římsu a seskočil dolů. Nebylo to nijak vysoko. Nezdržoval se tím, že by si prohlížel Snapovo obydlí, hledal, kudy lze přelézt vysoký železný plot, který byl kolem. Očekával nějakou magickou bariéru, ale když začal plot v nižším místě přelézat, neucítil nic magického, nic, co by mu nedovolovalo odejít. Už se jednou nohou dotknul země, půdy, která mohla znamenat svobodu, když uslyšel soví křik. Byl to zoufalý a ukrutný výkřik a Harry netušil, jak mohl vůbec poznat, že tento zvuk vydává sova. Bylo to podobné dívčímu pláči, strach a zoufalství, přesně to cítil z toho zvuku. Byl tak vyděšený, že se neodvažoval položit druhou nohu na zem. Sova z daleka křičela, plakala, naříkala a prosila.

„Není rozumné zkoušet porušit smlouvu se silným kouzelníkem, pane Pottere. Může mít poněkud nepředvídatelné následky pro všechny zúčastněné, tedy, v našem případě, i pro slečnu Grangerovou.“ 

Harry šokovaně hleděl na Snapa, nechápal, kdy se za ním zase objevil. Pomalu přelézal plot zpátky a křik ustával. Tak přece byl Snape zmijozelácký hajzl.

„Pokud se budu pokoušet o porušení naší dohody, tak…Hermiona…ona…“

„Nemohu vám říct, co se s ní stane, neboť tohle již nezávisí na mě. Uzavřená dohoda, byť ústní, byla stvrzena a vešla v platnost, své dodržování si nyní ohlídá sama. Varoval jsem vás, abyste si své rozhodnutí promyslel!“

Snape se k Harrymu přitisknul a natlačil ho tak zády k plotu, kov se mu zařezával do kůže, ale Harry by couval klidně dál, kdyby to bylo fyzicky možné. Nikdy se necítil tak v pasti, jako nyní a Snape to musel moc dobře vědět. Jen bez mrknutí zíral a  přibližoval se. Jeho hrudník se dotkl Harryho a to už Harry vydržet nemohl. Rychle se prosmýkl kolem a utekl zpátky do domu. Měl pocit, že se mu vítr vysmívá, protože to, co zaslechl, určitě nebyl smějící se Snape. Ne, nemohl být.

Harry nechtěl slyšet další soví křik a měl strach představit si, co by se s Hermionou mohlo stát, kdyby jen jedinkrát neposlechl. Pustil se rychle do práce rozhodnut nezpůsobit svým nejbližším další rozhodnutí. Rozhlédl se po místnosti, která připomínala knihovnu, přemýšlel, kde by asi tak mohl být ten žužvalec, co chtěl Snape rozdrtit. Nehodlal se ho ptát, a tak prostě procházel domem a hledal laboratoř. Našel kuchyni, ve které byly police s knihami. Naneštěstí to nevypadalo, že by byla alespoň nějaká z nich kuchařkou. Netušil, jak se vaří ryba, nebo co se s ní dělá. Nevěděl ani, kde má tu rybu sehnat. A vybrat k ní víno? Harry tušil, že existuje červené a bílé, tudíž šance, že se trefí, je padesát na padesát. Rozhodl se, že víno je jeho nejmenší starost. V kuchyni byly velké dveře, které byly otevřené a Harry si všiml schodů, které byly za nimi. Sestoupil dolů a ocitl se v rozlehlém sklepení.

Očekával obrovskou laboratoř, místo toho bylo kolem obrovské množství vín. Bylo jich asi tolik, jako v obývacím pokoji knih. Snape neměl nikdy šanci ta vína vypít, a ani všechny své knihy přečíst. Harry vyběhl po schodech zase nahoru a vydechl, když e dostal zpátky do- ložnice? Cože?

Byl si ta 99% jistý, že ve sklepení byly jen jedny schody, ale je fakt, že všechny regály nezkoumal. Teď překvapeně hleděl na obrovskou ustlanou postel. Na rozdíl od zbytku domu nebyla stará a v pokoji nebyla jediná kniha. Na stole byla použitá sklenka od vína. Podivný dům.

Harry zamířil k prvním dveřím, jen aby se dostal do koupelny. Kde se ve velké vaně a v bublinkové lázni namáčel Snape. Harry se tak vyděsil, že ho ani nenapadlo utéct. Jen stál a zíral, nikdy ho nenapadlo, že Snape se věnuje i osobní hygieně. Nebo že si myje vlasy. Snape ve vaně. Pane bože, tenhle den prostě musí být jen zlý sen!

„Bavíte se, Pottere?“

Harry rozmrkal svoje zmatení, ale ať se snažil sebevíc, pořád před sebou viděl Snapa v bublinkách.

„Ruším některé ze svých dřívějších příkazů. Strávil jste většinu času útěkem a prohledáváním mého domu, stěží byste vše stihl. Tudíž vám tu práci zadávám na zítřek, dnes udělejte jen večeři. Pokud možno, nepřiotrávenou. Děkuji.“

Snape domluvil s Harrym, zavřel oči a opřel se zase zpátky do bublinek. Vypadal uvolněně, jakoby neexistovala na světě žádná starost, jakoby se narodil a žil jen proto, aby si vychutnal tuto chvíli. Harry nemohl jinak než fascinovaně zírat. Byl to skutečně Snape? Rád by mu cvrnknul do nosu, jen aby zjistil, že je skutečný.

„Pottere, umyjte mi záda.“

„Co – cože?“

„Budete mě oslovovat odpovídajícím titulem, pane profesore, případně pane Snape. A chci, abyste mi umyl záda. Tady je žínka.“

Harry pomalu převzal modrou žínku ze Snapovy ruky. No vážně, co se tak asi stane, když se Snapa dotkne? Pořád lepší než slyšet Hermionin křik. Stejně nebylo cesty zpět, že? Ohlédl se toužebně po dveřích, musel vážně přehodnotit rozhodnutí, která za poslední den udělal.

Položil žínku na Snapova záda a tak nějak s ní kroužil. Díval se raději na kachličkovanou stěnu a v duchu přísahal, že o tomhle se prostě nikdo nikdy nedozví. Stejně, kdo by mu to asi tak věřil? Pak musel sám nad sebou potřást hlavou. Jakoby snad měl ještě někdy v životě s někým vést příjemný rozhovor. Bylo celkem jisté, že jako Snapův otrok, a to přesně byl, nechtěl-li nechat Hermionu umučit k smrti, nebude mít zrovna příležitosti ke společenskému kontaktu. Předtím, než ho Snape zabije.

„Níž.“

Harry se zabořil do vody až po loket a představoval si, že myje auto strýčka Vernona a ne bedra toho druhého největšího bastarda na světě.

„Níž,“ zamumlal Snape a Harry sjel rukou ještě o něco níže. Pod žínkou teď necítil páteř, ale prohlubeň, a když rukou zakroužil směrem doprava, ucítil měkkou svalovinu, která…

„Panebože! Panebože, panebože, panebože! Já vám právě umýval – panebože!“ Harry křičel a utíkal do roku velké koupelny. Umýval Snapovi zadek, pravdu to dělal! Rukama si sevřel vlasy, zatímco divoce kroutil hlavou. Strašné! Tak, a je to, Snape ho zabije! Nevšiml si, jak vystoupil z bublinek, ale najednou stál před Harrym, plně obležený a pevně chytil Harryho zápěstí.

„To je v pořádku, Harry. Slyšíš mě? V pořádku. Nic se nestalo. Harry, nic se nestalo. Hledal jsi žužvalníkovky, pamatuješ? Naposledy jsi hledal žužvalníkovky. Jdi a najdi je. A dones mi je.“

Harry zíral na Snapa, ale jen okamžik, než se rozhodl využít příležitosti a utéct. Když opouštěl koupelnu, utřel si z tváří slzy, nějak nechápal, že se kvůli takové pitomosti rozbrečel. Otřásl se zimou, ale nepamatoval si, že by mu byla zima i předtím. Asi neměl moc síly ani času se takovou maličkostí zabývat. Teď mu po rukou vyskákala husí kůže a Harry prostě otevřel první dveře, které zahlédl, předtím tiše zašeptal: „Prosím, žužvalníkovky, buďte tady.“ 

Za dveřmi se skrývala laboratoř, kde bylo ve sklenicích podél polic vše přehledně popsané. Harry popadl sklenici s nápisem „žužvalníkovky“, přesypal část do hmoždíře a začal je drtit. Nevěděl, jestli je to správně, ze žužvalníkovek se stala jakási kaše. A z kaše se trochu prášilo. Trochu víc. Zelený dým náhle naplnil místnost. Harry cítil ostrou bolest v plicích, hledal dveře, ale náhle cítil, jak se mu nohy podlomily. Reflexivně ještě chvíli na kolenou kašlal a lapal po dechu, než svět kolem zčernal.

Pro přátele, 6