Pro přátele 3

„JAK ŠEL JSEM TAM SÁM?“

„Jak ODPOVĚDĚL NA VOLÁNÍ?“

„Jak ŽE, NECHTĚL JSI MĚ ROZRUŠIT?“

Harry se vzbudil ze sna, který byl o rozčileném Ronovi. No, realita nebyla o moc lepší. Minulý den utekl celý jakoby v mlze. Harry netušil, co brali na vyučování a jestli v těch hodinách byli. I kdyby na tom závisel jeho život, nedokázal by říct, jaký byl oběd nebo večeře. Pamatoval si jen rozhovor s Ronem, který se táhl donekonečna a jeho utrápený pohled, když pochopil všechno, co se stalo.

Harry věděl, že Ron a Hermiona tak nějak patří k sobě a že jeden to bez druhého nemůže zvládnout. Sakra, proč jen byla Hermiona taková? Proč ho musela tajně následovat? A proč se mu snažila pomoct, místo aby třeba šla někam pro pomoc? Ale hlavní otázka týkající se Hermiony zněla: Kde je?

Harry vzal svůj neviditelný plášť a procházel se hradem. Spánek. Kdo jej potřebuje? Šel a v bláhové naději doufal, že někde narazí na Hermionu se zlomeným zápěstím. Zápěstí se uzdraví, on ji dovede k Ronovi a všechno bude zase v pořádku. Není divu, že se musel zastavit na ošetřovnu. Která byla téměř prázdná, jen jeden prvák zraněn při lektvarech, považujeme-li všechny chloupky na těle změněné do sedmikrásek za zranění a ne módní styl.

Pokud je zmíňka o lektvarech, existuje přece jen člověk, který by mohl vědět, kde Hermiona je. Ano, někdo kdo s pohledem zadostiučinění celý souboj sledoval. A kdo byl Harry, aby se bál jít v noci sám do sklepení? Rozhodně byl nebelvír a rázně vykročil vytyčeným cílem.

Ozvěnou se nesl zvuk jeho klapajících bot, a Harry si d toho rytmu přeříkával mantru: Na-jdu Her-mi-o-nu, naj-du Her-mi-o-nu…Klapající boty mohly přilákat snadno pozornost Filche neb duchů, ale tuto noc se to nestalo. Vypadalo to, jakoby celý hrad usnul a Harry byl momentálně jediným jeho životem.

Skryté dveře před Harrym se náhle otevřely, stál v nich Snape.

„Ale, pan Potter, jaké milé zpestření dnešního večera. Deset bodů z nebelvíru.“

Harry přemýšlel nad tím, jak ho Snape může vidět, nebo jestli zaklepal, ale to už Snape chňapnul a strhnul mu z hlavy neviditelný plášť, vypadal potěšeně, když spíš pro sebe prohlásil: „Tak přece je alespoň k něčemu dobrá.“

„Cože? O čem to mluvíte?“

Snape jen pozvedl obočí, otočil se zpět do svého pokoje a začínal zavírat dveře. Tak to teda ne, Harry nepřišel o další body pro nic za nic. Když už tu je, zjistí, co se s Hermionou stalo, a Snape mu to prostě bude muset říct.

V návalu adrenalinu strčil nohu do dveří a podobně jako z něj Snape jedním dobrým chmatem sundal z hlavy neviditelný plášť, Harry svou ještě neviditelnou rukou vyškubnul Snapovu hůlku. Snape se prudce otočil a zaraženě sledoval své dlaně, jakoby ho ani nikdy nenapadlo, že kouzelník může přijít o hůlku takovýmhle způsobem.

„Pottere, co to má znamenat!“ Začal se přibližovat k Harrymu, s nataženou rukou, očekával vrácení své hůlky. Harry couval, dokud zády nenarazil na stěnu. Zahnaný do kouta rychle zvážil své možnosti. Snape byl přímo zuřivý vzteky, s tím Harry až tak nepočítal. Vlastně natolik dopředu to promyšlené neměl, ale když už se jednou rozhodl k útoku...

Namířil svou hůlku proti Snapovi, bezbrannému kouzelníkovi, který naneštěstí vůbec bezbranně nevypadal, jak cenil zuby a zatínal ruce. A tak Harry věděl, že nemá už moc času, než ho smete buď rána pěstí, nebo náhodná magie. Položil rychle svou otázku.

„Kde je Hermiona?“

Snape se k němu zase přiblížil, hůlky na krku jakoby si ani nevšímal. Teď byl ale opravdu nepřiměřeně blízko!

„Ptám se, kde je Hermiona?!“

Snape chytil Harryho zápěstí a zkroutil mu ruku tak, že hůlka teď mířila na Harryho krk. Nejen mířila, zabodávala se do něj a způsobovala Harrymu bolest a problém dýchat či polknout.

„Začínáte se poněkud opakovat, pane Pottere. Doporučuji vám rozšířit svou slovní zásobu například vhodnou četbou. Obrázkové leporelo pro děti do tří let by mohlo být pro vaši inteligenci trochu výzvou, ale pan Weasley vám snad pomůže. Nebo to proto se tolik zajímáte o slečnu Grangerovou? Máte problémy přečíst písmenkovou polévku?“

Snape, ten bastard! Jak se opovažuje! Hermiona přece! Bastard!

Jeden dobře mířený úder kolenem a Snape se schoulil k zemi, chytaje si své mužství. Ani množství oblečení jej před bolestí z kopance do rozkroku neuchránilo, zdá se. Harry si rychle sebral jeho hůlku zpátky, tentokrát si vytáhl i svou hůlku z kapsy. Neviditelný plášť už nebyl potřeba, Harry ho nechal ležet u svých kotníků. Tentokrát zašel příliš daleko. Jestli ze Snapa nedostane, kde Hermiona je, bude vyloučen ze školy zbytečně. A to prostě nemohl dopustit. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Připravil se ke kopnutí, ale ještě předtím opět zopakoval svou otázku, spíš z principu.

„Kde-je-Hermiona!“

No, nevyznělo to jako otázka, spíš jako výhružka, Snape se už pomalu zvedal na kolena a mračil se na Harryho. To bylo uspokojující, dokud Snapovy oči nebleskly a na jeho tváři se neobjevil výraz naprostě a nekonečné radosti a úlevy.

„Za tohle vás vyloučí.“

„Kde je Hermiona!“

„Ale ano, teď už tomu nezabrání ani to, že jste ředitelův oblíbenec. Máte to jisté, spočítané, tak říkajíc.“

„Kde je Hermiona!“

„Opustíte školu, smrtijedům bude trvat jen chvilku vás najít. A Temný pán si tentokrát vybere nápaditější kletbu, když jste vůči klasice evidentně odolný.“

„Kde je“

„Ano, a slečna Grangerová. Možná byste jí mohl pomoct, snad i získat ji zpátky, pokud byste zůstal v Bradavicích. Ale když budete vyloučen, slečnu Grangerovou už nikdy neuvidíte.“

„Kde…“

Harry ztratil všechnu svou jistotu a sílu, když mu Snape vyložil celou jeho budoucnost. Nejhorší bylo, že má pravdu. Harryho rozhodně vyloučí a tím pádem zabijí. A Hermiona-říkal, že by ji Harry mohl zachránit, kdyby zůstal v Bradavicích? Takže ví, kde je?

„Já- já vím. Všechno co jste řekl. Počítám s tím. Ale je něco, cokoli, co bych mohl udělat ještě než mě vyloučí, abych Hermioně pomohl?“

Všechna jeho bojovnost zmizela a byla nahrazena hlubokou bolestí. Že by přece jen dokázal ještě plakat? Snape natáhl ruku dlaní nahoru a Harry mu do ní vložil jeho hůlku. A pak znenadání ležel na zemi, odzbrojený, a Snape stál spokojený nad ním.

„Co uzavřít jistou kouzelnickou dohodu, pane Pottere?“

Pro přátele, 23. 10.