Hledá se beta

Ahoj, máte se?

Ve volném čase se pokouším napsat povídku navazující na Tlustočervy, ale nějak mi chybí múza nebo co a nejsem si jistá, zda to, co píšu, později nesmažu.

Chci se zeptat, jestli by se nenašel někdo, kdo by mi poradil? Jde o to, že Pohlavek byla povídka napsaná za půl hodiny, aktuální rozpoložení a nápad a byla jsem si jí jistá. Ale všechno tak psát evidentně nejde. Psaní je dřina :-) Hledám někoho, komu bych mohla poslat koncept, vždycky část, kterou jsem napsala, a on by se nebál trochu kritizovat, říct: "Hele, tahle část se mi nelíbí, tahle je moc dlouhá, tohle tam vůbec nemusí být, popiš více to a to." Někoho, kdo by se mnou byl schopen často komunikovat, třeba mejlem.

Nehledám někoho, kdo mi bude opravovat gramatické chyby, i když, samozřejmě, pokud si něčeho všimne, tak ať opravuje. Ale není to pro mě stěžejní, většinu chyb si dokážu opravit a ty drobnosti co člověku občas ujedou-no, co už. Hlavní je konzultace děje, případně chování postav a toho, co by mělo a nemělo být napsáno, co čtenáře zaujme a co jej znudí.

Co nabízím? Takže, nenabízím plat, neproplácím diety a nedoporučovala bych psát si to do životopisu, ačkoli by to bylo zajímavé. Ale pokud se přesto někdo najde, kdo by mi chtěl pomoct, budu jej veřejně vychvalovat do nebes.

Najde se někdo?
Brokolice

Deset malých tlustočervů

Žánr: Komedie s tragickými prvky

„Deset malých tlustočervů mělo rádo med, jeden z nich se ulízal a zbylo jich devět.

Devět malých tlustočervů mělo rádo rum,

jeden z nich se uchystal a zbylo jich osm.

Osm malých tlustočervů –

„Pane Pottere?“

„Ano pane?“

„Zvládnete kuchat tlustočervy i bez toho, abyste mě obšťastňoval tou úděsnou melodií s ještě horšími slovy, nebo na vás budu nucen seslat tišící kouzla, soudě dle kvality vašeho zpěvu rovnou několik?“

„Tak nic, když nemáte rád veselý písničky.“ Zašeptal Harry a ušklíbl se. Naneštěstí měl před sebou ještě o dost víc než osm tlustočervů, jak si broukal. Ani ho nenapadlo, že zpívá nahlas, ale už mu to bylo jedno. 

Nikdy ze Snapa neměl strach, ale teď, když si uvědomil, jak neskutečně nespravedlivý ten člověk je, rozhodl se, že je mu jeho profesor naprosto i se svou nevysvětlitelnou zaujatostí prostě ukradený.

Jede jede tlustočerv,

kuchat ho je vážně nerv,

jede jede do dáli,

už jsem vážně ospalý,

jede jede do dáli,

už jsem vážně ospalý.

„Věřím tomu, že takové písně ani neexistují, pane Pottere. Mohl byste se soustředit na přidělenou práci a konečně ji dokončit, opustit i s těmi nesmysly co vycházejí z vašich úst můj kabinet a ponechat mě v blažené iluzi, že se i s touto těžkou újmou na mém duševním zdraví dožiji dalšího dne? Začíná se mi zdát lákavá i myšlenka na trvalé poškození sluchu, jen díky těm pazvukům, které opouštějí vaše ústa.“

Harry chvíli přemýšlel, jestli vážně zpíval nahlas. Už byl vážně unavený. Posledních sedm. Ruce byly celé rozbolavělé, záda ho bolela z nepřirozené pozice, ve které se poslední dvě hodiny nacházel. Není to už náhodou týrání dětí, takové tresty? Harry byl zvyklý na nepohodlí a spoustu práce, ale nedokázal si představit své kamarády, jak musí snášet tyhle podmínky. A za co? Že špitnul něco v hodině Ronovi? Vždyť někteří si při vaření lektvarů povídají vždy a přece trest nedostanou. Snape je nespravedlivý. Na druhou stranu, na rozdíl od jiných nespravedlivých lidí, které Harry potkal, od Snapa alespoň věděl, co čekat. Když měl špatnou náladu, znamenalo to školní trest a spoustu Nebelvírských bodů. A, buďme upřímní, Snape má špatnou náladu neustále. Ale o tomhle to právě bylo. Nedalo se čekat nic míň, ani nic víc. Svým způsobem uklidňující myšlenka.

„Hotovo, pane. Přeji pěkný zbytek večera.“ Snape Harryho odmávl rukou, skláněl se nad nějakým pergamenem a nenechal se Harryho odchodem rušit. Harry si nemohl pomoct, aby na něj nevyplázl jazyk. Dětinské? Možná. Ale v tu chvíli to byl jediný způsob, jak si uchovat alespoň trochu sebevědomí. Jak dokázat sám sobě, že Snape na něj nemá. Že ve skutečnosti Harry jen přistoupil na Snapovu hru, ale přesto je morálně lepší, silnější a vyspělejší. Ano, že je mnohem lepší. Tohle jednoduché gesto Harrymu zvedlo náladu. Najednou se cítil silnější a nedostižný.

Otočil se k odchodu, spokojený sám se sebou. Ani nepostřehl kroky, které se zezadu blížily. Zato jasně vnímal tu ruku, která ho chňapla za hábit a nedovolila mu utéct.

Jedna ruka jej držela zezadu za hábit, druhá vjela do jeho vlasů a prudkým škubnutím mu zaklonila hlavu. Ucítil horký dech u svého ucha. Po zádech mu projel mráz, když si uvědomil, kdo se k němu zezadu sklání. Toliko k tomu, kdo je v místnosti silnější. Bezmoc byla ubíjející. Harrymu nevadilo pohrdání, urážky či tresty. Ale tohle omezení, když ho Snape chytil, mu nahánělo husí kůži a zrychlovalo dech. Všechny jeho instinkty na něj křičely, aby utekl. Vědomě se soustředil na pomalejší dýchání. Není to Dudley a jeho parta, je to Snape, je to profesor v Bradavicích! Brumbál by přece nedovolil nic, co by…

„Pane Pottere, vy si prostě neceníte svého života, viďte? Být vámi, nedráždím hada bosou nohou.“

Slova byla zašeptaná přímo do Harryho ucha a bylo to mnohem strašidelnější, než kdyby to Snape vykřičel nahlas. Hlavou bleskla myšlenka, že kdyby chtěl, mohl by ho Snape hned teď zabít. A nejen to. I když věřil Brumbálovi a jeho úsudku, nemohl se přimět, aby věřil stejnou měrou i Snapovi. Další slova proto přinesla úlevu.

„Zítra, v sedm hodin, další trest, pane Pottere. Vy víte, zač.“

Konečně ruce opustili Harryho tělo, dech se vzdálil a nebylo nic, co by nyní Harryho na jeho útěku do nebelvírské věže zastavilo.

SSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHP

„Zatraceně, Harry, vždyť je půl jedenácté! Jak tě Snape může držet na trestu i po zákazu vycházení?“ Ron nespal, ale jako oddaný přítel čekal na Harryho návrat.

„Zítra mám další trest. Vyplázl jsem na něho jazyk.“ Zaskučel Harry a praštil s sebou do postele. Když to řekl nahlas a bez těch podrobností kolem, neznělo to už tak děsivě. Zdroj strachu zůstal hluboko v zatuchlém sklepení. Pokojem se roznesl tlumený chechot, který prozradil, že nikdo z přítomných ještě doopravdy nespí.

„Harry, víš co? Jseš vážně frajer!“ prohlásil Dean a v místnosti tak rozproudil souhlasné přitakávání.

„Víš, Harry, nikdo z nás nedostává tolik trestů, jako ty. Ani já, a to se mi nepovedl ještě ani jeden lektvar. Možná si na tebe profesor Snape zasedl. Možná bys to měl říct McGonnagalové nebo Brumbálovi.“ Nevillův hlas byl tichý, ale pod rouškou tmy dobře slyšitelný.

„Všiml jsem si, Neville. Ale možná, že si ty tresty prostě zasloužím,“ povzdechl si Harry a rozhodl se, že úvah už bylo pro dnešek dost.

„Dobrou noc,“ rozneslo se pokojem a postupně chlapce přemohl spánek.

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Žáby. Dneska měl Harry vyndat a roztřídit vnitřnosti žab. Očistit důkladně žabí kůži a naložit do připraveného láku, stejně jako ostatní vnitřnosti. Kosti rozdrtit na prášek. Kdyby měl říct, která část byla nejnechutnější, těžko by vybíral mezi vydloubáváním očí a řezáním jazyka. Snad kouzelnické děti byly na takové věci zvyklé. Harry musel obdivovat Hermionu. Vyrůstala mezi mudly, stejně jako on, a ještě k tomu to byla holka! Měla by mít z takových věcí hrůzu! Ale jí nikdy lektvary problém nedělaly. Zato Harrymu se obstojně zvedal žaludek. Pohledem zkontroloval Snapa. Ten seděl u svého stolu vprostřed místnosti, zíral na Harryho, a když si všiml Harryho pohledu, ukázal mu rukou stůl, kde bylo vše na kuchání připravené, a vrátil se ke svým pergamenům.

Harry začal pitvat a snažil se soustředit. Prvně na to, aby udržel večeři na svém místě. Myšlenka na jídlo příliš nepomohla. Rozhodl se, že nekuchá žáby, ale že jen připravuje ingredience do lektvarů. Nic živého nebo tak, prostě kořínky, květy a jiné ingredience. Žaludek se zázračně uklidnil, Harry se musel v reakci na tohle své malé vítězství usmát. Neville měl pravdu, nikdo nedostává tolik trestů, jako on. Na druhou stranu, Harry tak nějak cítil, že si tresty zaslouží. Vždy něco provede, neudrží se a Snapa rozčílí. Za tu vítěznou chvilku pak zaplatí trestem. A co je na tom legrační, v ten okamžik není nějaký zázračný chlapec, není zachránce světa, a není ani zrůda a nenormální fracek. Něco provedl a byl potrestán jako každý normální kluk. Snape a školní tresty jsou jistotou, něco, čemu se nedá uniknout. Někoho tahle myšlenka děsila, ale když v životě moc jistot nemáte, jste vděční za každé jistící lano, které vám je poskytnuto. A ruku na srdce, i Snapa školní tresty stály určitý čas, vyžadovalo to od něj přinejmenším důslednost. Nápad, který proletěl hlavou, přinutil Harryho usmát se. Ačkoli toho člověka rozčiluju, najde si na potrestání vždy čas. A trest je mnohem lepší než ignorace. Být zlobivým klukem je rozhodně lepší než být neviditelným. Harry tohle mohl dobře posoudit.

Ztratil se hluboko v myšlenkách a nevšiml si, dokud v polovině pohybu nebylo jeho zápěstí prudce a pevně uvězněno větší rukou. Štíhlé prsty se omotaly kolem jeho zápěstních kostí a ze síly doteku se kolem Snapových prstů utvořily na Harryho kůži bílé obrysy.

„Co to děláte?“

Harry zmateně zíral na cizí ruku, pak si uvědomil otázku a pokusil se rozšifrovat, co udělal špatně tentokrát. Nemohl se soustředit, když byl takhle uvězněný. Cítil se zranitelný. Nemohl utéct či uhnout před případnou ránou. Nebo něčím horším. Musel polknout hrudku, která se mu udělala v krku. Snape byl vysoký, silný a naháněl hrůzu, aniž by jen promluvil nebo se ho dokonce dotknul. A když se ty všechny hrozivé věci spojily, Harry začal cítit první příznaky paniky. Ne, klid, tohle nejsou oni.  Je to Snape. Je to mnohem horší. Harryho tělo se začalo samovolně třást. Pryč. Musí rychle pryč.

„Pottere?“

Harry nevěděl, co přesně se stalo. V jednu chvíli ho Snape držel za zápěstí a v další chvíli byl Harry volný a prchal. Nohy ho nesly daleko, běžel, cítil horkost v plicích, jak se jim nedostávalo vzduchu. Vyběhl z hradu, byl u jezera. Z hradu. Jezero. Bradavice. Najednou se Harry cítil v bezpečí. Konečně se těch pár okamžiků zvládlo poskládat do plného obrazu a bez mlhy paniky Harry pochopil, že jednal dost nerozumně. Naprosto bláznivě. Proč utekl? A co se stalo se Snapem?

Měl strach. Vrátí se a Snape na něj bude hledět s pohrdavým úšklebkem. Dostane tresty do konce života a Nebelvír přijde o milion bodů. Anebo, a to by bylo ještě horší, Snape tam někde leží v rohu místnosti v bezvědomí. Harry bude vyloučen ze školy a Snape si ho najde a zabije.

Pomalu se vracel na místo činu. Otevřít dveře, nebo zaklepat a počkat? Rozhodl se zaklepat a hned vstoupit. Zamčeno? Fajn, takže Snape není v bezvědomí. Je tady taková malá šance, že mě nevyloučí. Skvělý.

Nevěděl, co dělat. Jít Snapa hledat? Nebo zajít za ředitelem a přiznat se? Tvářit se nevinně a čekat, co přijde? Poradil by se s Hermionou, kdyby se za to, co provedl, tak strašně nestyděl. Nebelvír, který zpanikaří při pouhém doteku? A Hermiona by se nedala, chtěla by vědět, proč se tak Harry zachoval, vytáhla by z něj všechno. Nikdy s nikým nemluvil o životě u Dursleyových. Nesměl o nich smýšlet negativně, musel se tam vrátit. A tak o nich radši nepřemýšlel vůbec. V Bradavicích Dursleyovi ani minulost neexistovala. Celý minulý rok to fungovalo bezvadně. Ale letos stačil jen dotek a celý plán se převrátil naruby. Teď viděl Dursleyovy a jeho i tady, v Bradavicích. Ale to Harryho vlastně nemusí trápit, když bude vyloučen. Pak nebude nic jiného než oni. Leda by Snape skutečně přišel a vlastnoručně ho uškrtil. To by byla vlastně záchrana, protože k čemu by byl život bez Bradavic, bez kamarádů, bez budoucnosti? S NIMI?

Ocitl se u dveří ošetřovny, nevěděl, jak. Ale když už byl zde, musel se podívat. Musel si to přiznat, nešlo mu jen o sebe. Měl strach o Snapa. Nevěděl, co přesně se stalo, ale cítil, jak z něj vyšla magická síla. Nikdy nechtěl nikoho zranit, dokonce ani Snapa ne. Pomalu otevřel dveře a nakoukl.

„Copak, pane Pottere? Mohu vám nějak pomoci?“

Madam Pomfreyová se tvářila přísně, jako obvykle, a přišla k Harrymu naproti.

„Já jen, neviděla jste profesora Snapa? Mám s ním mít trest a nevím, kde je.“ Skoro pravda, že? Sám se vyděsil, jak rychle ta slova vypadla z jeho úst. Bez promýšlení, vykrucování, hladce vyklouznutá polopravda. Bude ze mě násilník a lhář?

„To je divné, jsem si jistá, že by na trest, který zadal, nezapomněl. Nespletl jste si den?“

„Ano, to je možné, madam. Děkuji.“

Rychle odcházel, zaslechl za sebou ještě „Není zač“, ale už se neotáčel. Snape na ošetřovně nebyl, ale bylo to dobré znamení?

Rozhodl se, že co si natropil, to si taky sám sní. A že to vyřeší hned. Co nejdřív. Zamířil zpátky do podzemí a chodil kolem Snapova kabinetu. Byt profesorky McGonnagalové byl nejspíš spojen s jejím kabinetem, jednou ji viděl vylézt večer z kabinetu, když na něj nějaký starší student klepal, v nočním úboru. Takže asi i Snapův byt je s kabinetem propojen. Pár minut klepal na dveře, nakonec si před ně sedl a opřel se o kamennou zeď. Počká, dokud by neskončil jeho trest. Tak nebude muset nikomu nic vysvětlovat, když se vrátí do věže.

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Velká magická energie, kterou vydal, Harryho zanedlouho přemohla a oči se mu zavřely. Hlavu měl opřenou o pokrčená kolena, ruce mu volně spadly podél těla. Když se deset minut nehýbal, rozhodl se jej Severus zkontrolovat.

Chlapec vypadal unaveně, ne, naprosto vyčerpaně, opravil se Severus. Netušil, co by s ním měl dělat. Napadla jej spousta věcí, a všechny zavrhnul v tom samém okamžiku, kdy se mu v mysli objevily. Tohle nebylo normální, ta jeho posedlost. Ale kdyby byl Severus někým, kdo sám sebe analyzuje a rozebírá své pocity, zbláznil by se ještě na škole. Svou touhu po pomstě Potterovi si uvědomoval a ty další pocity, které byly kolem, se rozhodl nepojmenovávat. Radši se vrátil do reality a rozhodl se situaci objektivně a racionálně zhodnotit, a teprve poté se rozhodnout, co dál.

 Dlužno říct, že dostal od toho malého kluka pořádnou ránu. Cítil Harryho strach, počínající paniku, když mu odmítl pustit zápěstí, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že bude ten kluk tak nesmírně magicky silný. Když se Severus vzpamatoval, nebylo už po Potterovi ani památky. Byl ohromen tím množstvím surové magie. Magická síla Severuse vždy přitahovala. Důvod, proč miloval černou magii, proč se přidal k Voldemortovi, proč obdivoval Brumbála. A Potter měl teprve dvanáct, přesto jej dokázal bezhůlkovým neverbálním kouzlem odhodit a utéct. Čeho všeho bude schopen, až bude ve své plné síle? Temný Pán nemá nejmenší šanci.

Pokusil se uhladit rozčilující vlasy trčící do všech stran. Naneštěstí Potter se s cuknutím probudil, prudce zvedl hlavu a setkal se se Severusovým pohledem. Severus si představil, jak asi vypadá, klečící před chlapcem, ruka v jeho vlasech-udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla. Ruku sevřel v pěst a Pottera za vlasy vytáhl. Vstal plynulým pohybem spolu s Potterem, byl o hodně vyšší.

Ruku co nejrychleji z vlasů vytáhl, raději dřív, než chytne Pottera další panický záchvat. Nechtěl skončit na zemi s naraženými žebry dvakrát v jeden den.

„Pane Pottere, Nebelvír spící před mým kabinetem není něco, o co bych stál. Buďte tak laskav a vraťte se mezi ostatní ignoranty na svou kolej, žáby na vás do zítra počkají.“

„Pa-ne? Já…om-louvám se. Nechtěl jsem, jste v pořádku?“

Severus zíral na ten výraz strachu v Potterově tváři. Nevěděl, jestli z toho měl radost, nebo ne. Konečně ten kluk nebyl drzý fracek, který by zasloužil pořádný výprask. Na druhou stranu, tohle by měl být hrdina kouzelnického světa? Tentokrát se jej Severus nesnažil vystrašit, a přesto se ten kluk nečekaně proměnil z Nebelvíra na Mrzimora. Ne, změnil se z Pottera na Longbottoma.

„Co si o sobě vůbec myslíte, Pottere? Vytlučte si z hlavy ty nesmysly o tom, že jste nejsilnější kouzelník všech dob a vraťte se do reality. Jak by mi asi mohl někdo tak neschopný jako jste VY nějak uškodit?“ Severus svá slova doplnil znechuceným úšklebkem. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se Potter v reakci na jeho slova úlevně usměje. Co to sakra mělo být? Ten kluk ho rozhodně nepochopil. „Nevím, co se vám přihodilo, o vašem psychickém stavu mám pochybnosti už delší dobu, ale ujišťuji vás, že mě. to. nezajímá. Zítra dokončíte svou práci, aniž byste utekl z učebny, a teď se račte odebrat do svých vznešených královských komnat, bez debat!“

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Porada v ředitelně byla nudná jako vždy. Severus se bavil tím, že si v myšlenkách tvořil seznam těch nejhorších lidí, které kdy potkal. Takže, první místo, Temný Pán, to je bez debat. Druhé místo, otec. A třetí místo obsadila osoba, která měla tu drzost, aby se posadila vedle něj a neustále do něj šťouchala a snažila se mu něco rádobyvtipného šeptat. Ještě jeden jeho zářivý úsměv a dostane se Lockhart na druhé místo. Severusův otec mohl být surovec, opilec a celkově zlý člověk, ale rozhodně to nebyl takový idiot. Uvědomil si, že se Potter nedostal do první vítězné trojice. Překvapivé.

„Chtěla bych mluvit o bodech, které jsou odebírány Nebelvírské koleji v hodinách lektvarů,“ pronesla Minerva a pohledem Severuse vraždila.

„Tak o nich mluvte, Minervo.“ Severus se opřel v křesle a tvářil se spokojeně, dokud do něj idiot Lockhart zase nedrcnul a nevylil na jeho ruku svůj horký čaj. Severus sevřel svou levou opařenou ruku v pěst, hůlkou na ni seslal rychlé ochlazující kouzlo. Dalším pohybem hůlky nechal zmizet Lockhartův čaj a třetí pohyb odsunul Lockharta na druhou stranu místnosti. Severus zalitovat, že ho tohle řešení nenapadlo dříve. Lockhart vypadal uraženě, ale alespoň sklapnul a díval se jinam.

„Jak je možné, že nepřejde hodina, aniž by pan Potter přišel alespoň o 50 bodů, Severusi? Tohle v historii Bradavic nemá obdoby.“

„Že by šlo o další z mnoha talentů Vyvoleného?“

„Severusi, požaduji, abych byla ode dneška informována o všech bodech, které panu Potterovi strhneš. A chci vědět, čím přesně si jejich ztrátu zasloužil.“

„To je směšné, Minervo.“

Albus se zapojil do diskuze, aby s Minervou souhlasil, jak jinak. Proklatě!

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Severus se zaměřil na odebírání bodů ostatním Nebelvírům, aby dorovnal to, že nemůže odebrat body Potterovi. Tedy, jistě, oficiálně může, ale neměl náladu na Minervin výslech. Přesto mu nic nebránilo zadat Potterovi trest. Lektvary s ním měl dvakrát týdně a vždy se dalo najít něco, zač Harry stráví večer nepříjemnou činností v nepříjemné společnosti. A to byla potěšující pomsta na někom se jménem Potter.

„Šváb si leze dírou,

červ oknem,

nebude-li pršet,

nezmoknem.“

Severus si nemohl pomoct, aby se na Pottera alespoň nepodíval. Nikdo nikdy nebyl tak klidný a uvolněný, zatímco si zde, v kabinetu hrůzy, odpykával svůj trest. Ale Potter to vždy přijal, pustil se do práce a bavil se broukáním absurdních písniček. Vždy bylo vidět, jak je duchem mimo, přesto jeho ruce pracovaly přesně a precizně. Jak je možné, že je v lektvarech tak nebezpečný, když si jako laboratorní asistent vede tak dobře? Světlá dokonalá pleť byla v kontrastu k jeho tmavým vlasům, jemné rysy obličeje způsobovaly, že vypadal něžně a křehce. Dokázal si představit, že za pár let se Potterova tvář zostří a bude z něj velmi přitažlivý muž. To, že si to dokázal představit, ještě neznamená, že by si to představovat měl. Vrátil se zpět k opravování studentských esejí a částečně přitom poslouchal broukání, které bylo rytmicky sladěno s čvachtnutím, když byl červ ponořen do lahvičky.

„Dobrou noc, pane.“ Severus vyprovázel Pottera pohledem, a když se za ním zavřely dveře, vrátil se zpět ke své práci.

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Den za dnem ubíhal v podivném stereotypu. Snape přestal Harrymu ubírat body, ale vynahrazoval si to tresty, které Harry dostal při každé příležitosti. Ne že by to Harrymu vadilo. Napadlo ho, že Dursleyovi měli pravdu, když říkali, že Harry není normální. Všichni spolužáci měli ze Snapa strach, trest s ním byl pro ně to nejhorší mučení. A Harrymu to přišlo tak nějak v pořádku. Vlastně by na uspořádání svého života právě teď nic neměnil.

Vracel se ze svého trestu po zmijozelských chodbách zpět do věže. Bylo už dávno po večerce, jak jinak. Znenadání byl přitlačen ke zdi, cizí hůlku přiloženou ke krku. Malfoyův česnekový dech byl nechutný.

„Potříku, co ty tady hledáš?“

Malfoyovo předloktí bylo přiloženo k jeho krku dost silně, a to způsobovalo větší nervozitu než hůlka. Hlavní bylo nepropadnout-opět-panice, zachovat chladnou hlavu. Jsme v Bradavicích, Malfoy by si nedovolil…že? Že ne?

„Vracím se z trestu, Malfoyi, můžeš si to ověřit u Snapa.“

„Chceš říct PANA PROFESORA Snapa?“

Pár kapek slin dopadlo Harrymu na tvář. Ještě nechutnější než ten dech, brr.

„Co chceš?“ zeptal se Harry lhostejným tónem a rukou si otřel sliny z obličeje. Mohl by se pokusit vytasit taky hůlku, kdyby ji neměl v zadní kapse. Mohl by zkusit Malfoye odstrčit a utéct. Bylo to trochu zbabělé, ale hlavní problém byl v tom, že by to bylo nejspíš neúčinné. Malfoy byl sice stejného věku, ale přesto byl vyšší a silnější. Jako skoro každý kolem Harryho. Bylo to k vzteku.

Sakra, Malfoy byl už k Harrymu natlačený dost dlouho. Pomalu cítil, jak se mu okolní svět rozplývá a vše se soustřeďuje jen na ty nepříjemné pocity bezbrannosti, které teď měl. Cítil, jak se mu dech opět zrychluje. Malfoy si toho, podle šklebu, který se na jeho tváři objevil, byl dobře vědom.

Z podivné situace byl zachráněn hlubokým sametovým hlasem.

„Pane Pottere, co tady ještě děláte? Buďte tak laskav a vraťte se na kolej. Za pozdní potulku odebír-ach. Zmizte, Pottere! Pane Malfoyi, na slovíčko.“

Poslední pohrdavý pohled do očí a Harry byl volný. Pomalu se otočil a rozvážnými kroky šel do své ložnice. Snažil se vypadat klidně, musel si ruce schovat do kapes, aby nešlo vidět, jak se mu třesou. Tohle nezvládal. A lidé si toho začali všímat. Snape se ho sice už nedotkl, ale teď se jeho strach roznese mezi Zmijozely a svět se promění v peklo.

Od toho dne se Harry začal bát. Když si šel, jako obvykle, odpykat svůj další trest, držel v ruce hůlku. Byl ostražitý a nervózní. A nervozita jej neopustila, ani zatímco odstraňoval nehty z tlapek plcha.

„Pane Pottere, nechte toho a posaďte se.“

Snape ukázal na židli, která stála před jeho stolem. Harry se poslušně posadil, přesto se neodvážil podívat Snapovi do očí, radši zabodl pohled do pergamenu zaplněného červeným písmem na okrajích.

„Proč“, Snape se odmlčel, napil se čaje ze šálku po pravé ruce. Kdyby ho Harry neznal, řekl by, že je nervózní. Snape šálek položil a pokračoval ve své větě trochu hlubším hlase. „máte takový strach z doteků? Co vám kdo udělal?“

Harry s sebou trhnul při té otázce. O tomhle nechtěl mluvit. Bylo to trapné. Ponižující. A před Snapem? Proč se vůbec ptá? Chce se mu potom vysmívat? Nebo to říct Zmijozelákům, aby se mu mohli vysmívat oni?

„Pottere? Odpovězte.“

„Já nevím, o čem mluvíte, pane.“ Nemohl mu cokoli říct. Nešlo to. Všiml si, jak si nervózně žmoulá prsty a tak položil ruce na područky židle a snažil se působit klidně.

Snape vstal, obešel Harryho, zmizel z jeho zorného úhlu pohledu. Harry se nemusel otáčet, aby věděl, že Snape stojí přímo za ním. A pak se mu zadrhl dech, když se Snape sklonil a ruce přitiskl na jeho. Byl opět spoutaný, tentokrát neměl ani jednu ruku volnou a u ucha cítil Snapův dech.

„Takže teď se váš dech nezrychlil, panenky v očích se vám nerozšířily a vaše ruce se netřesou?"

Ticho. Soustřeď se. Bradavice.

„Pokud mi to neřeknete, zjistím to. Víte, co znamená slovo nitrozpyt, pane Pottere?“

„Pusťte mě. Prosím,“ zašeptal Harry z posledních sil. Musí se ovládat. Nesmí dovolit strachu, aby ho přemohl.

K jeho velkému překvapení ho Snapovy ruce okamžitě po zaznění prosby pustili. Profesor se přesunul před Harryho židli a dřepnul si, takže se Harrymu díval přímo do očí.

„Tak mluv,“ zašeptal stejně tichým hlasem, jakým mluvil Harry.

„Dud-Dudleyho kamarád, on byl silnější, a když mě chytil, tak já prostě, on pak…“ Nešlo to. Nemohl to říct. Zavřel oči, setřel zrádnou vlhkost z tváří. Tohle bylo tak ponižující! Jak se mohl do takovéhle situace dostat? Nikdo se nikdy nedozví to, co se NIKDY NESTALO. NIC SE NIKDY NESTALO.

Uslyšel zašeptání, slovo, které neznal, a pak se mu v mysli začaly proti jeho vůli pohybovat obrazy. Byl tam Piers. A Harry, který se snažil vytrhnout ze sevření staršího kluka, ale nepomáhalo to. Ani prosby, ani křik. Jedna ruka držela Harryho ruce nad hlavou, druhá se pohybovala po jeho těle. Po místech, kde si byl jist, že nechce, aby se ho někdo dotýkal. Silnější ruky zajela pod oblečení a Harry byl bezbranný. Byl v rohu u opuštěné budovy, v okolí nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Piers se o něj třel rozkrokem, dýchal stále rychleji. Po věčnosti Harryho pustil. Dal mu výstražnou nakládačku s tím, že pokud se o tom někdo dozví, bude to ještě mnohem horší. Zmizel a Harry se v slzách schoulil na zem. Špinavý, byl tak neskutečně špinavý a nechutný a hnusný. A byl si jist, že zatímco krev, která pokrývala jeho tělo a oblečení, smýt půjde, ten nechutný pocit s ním zůstane navždycky.

Nevěděl, co se stalo, ale vzpomínka v jeho mysli začala šednout. A pak odlétla daleko dozadu, jakoby to byla velmi dávná minulost. Když skončil ten podivný pocit, že se nachází ve své vlastní hlavě, zjistil, že je koleny na zemi a Snape ho drží za paže, pomalu je pokládá na zem. Už nemohl být více zahanbený, takže se prostě schoulil na zemi, objal svá kolena a pevně zavřel oči, předstíral, že tady není. Jenže to mu dovoleno nebylo.

„Harry, vypij to, bude ti lépe.“

Odporný lektvar skutečně pomohl, najednou bylo Harrymu vše prostě jedno. Dokonce si zvládl sednout na židli a podívat se Snapovi do očí. Byly plné zloby a vzteku. Ale Harryho to teď nerozrušilo, říkal si, že teď by ho nevyděsilo nic.

„Jdeme, pane Pottere.“ Snape vstal a Harry ho poslušně následoval, neptal se, kam jdou. Byl uložen do peřin ve své posteli a donucen vypít další lektvar. A tak si ani neuvědomil podivně tichou atmosféru v ložnici, ani absurdnost toho, že ho Snape dovedl dovnitř a zavrtal do peřin. Oči se mu samy od sebe zavřely a ve spánku jej tentokrát nerušily žádné zlé sny.

HPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSSHPSS

Severus obědval ve Velké síni a nespouštěl z Harryho oči. Nevěděl, kde se v něm vzala ta absurdní touha zjistit, jestli je chlapec v pořádku. A bylo mu to jedno. Harry teď byl víc než jen roztomilý a rozčilující Nebelvír. Veškeré rozčilení, které Severus dříve pocítil při pohledu na Pottera, se teď přesměrovalo na toho zbabělého úchyla. Vypadal starší a silnější, Harry ze vzpomínky přitom mohl mít sotva deset let. Neměl proti tomu násilníkovi nejmenší šanci. Kdosi Severusovi vysvětloval, že by špatné vzpomínky neměl zatlačovat, ale měl by se s nimi vyrovnat. Ten kdosi byl jistojistě Albus. Nikdo jiný tak nerealistický pohled na svět nemá. Jsou věci, se kterými se vyrovnat nelze. A pokud tím Harrymu alespoň trochu pomohl, nelituje. Zato ten, co Harryho zneužil, bude litovat. Velmi. Severuse ze zahloubání vyrvalo zalapání po dechu z protější strany stolu. Lockhartovi z tváře zmizel ten připitomělý úsměv a byl nahrazen vyděšeným obličejem. Severus si uvědomil, že se ďábelsky usmívá, a rozhodl se, že jestli má jeho touha po pomstě takový skvělý vedlejší efekt a vyděsí Lockharta, bude na ni myslet mnohem častěji. Koneckonců, pomstu je vždy potřeba důkladně promyslet, aby si ji člověk potom zvládl i náležitě vychutnat.

Po obědě odchytl Harryho a zavedl ho k sobě do kabinetu. Chlapec nebyl vzpurný, díval se do země a byl evidentně zkroušený.

„Harry, je všechno v pořádku?“ Severus záměrně použil neformální oslovení, chtěl se k Harrymu dostat blíž.

Přikývnutí. Tak to je velmi přesvědčivé.

„Nebudu o tom, co jsem viděl v tvé mysli, s nikým mluvit, souhlasíš?“

Přikývnutí spojené s rychlým a obezřetným očním kontaktem. Zlepšení.

„Ale kdybys ty o tom někdy chtěl mluvit, můžeš. S kýmkoli. I se mnou. To, co ti ten kluk udělal, bylo špatné, víš to?“

Přikývnutí a pohled fixovaný do země. Jsme zase tam, kde jsme byli.

Severus si povzdechl a zkusmo se dotkl Harryho ramene. Doufal, že traumatickou vzpomínku zatlačil dostatečně a Harry s sebou ihned necukne. A podařilo se. Harry nebyl vyděšený. Zato Severus ano, když ho dvě drobné ruce objaly kolem pasu a střapatá hlava byla položena na jeho hrudníku. Severus cítil, že je něco špatně, ale neměl chuť Harryho odstrčit. Až když ho Harry pustil, zazubil se a odběhl, došlo mu to. Najednou bylo chladněji, sklepení potemnělo, nebo to vše proběhlo jen v Severusově mysli? Harry mu chyběl, chtěl být s ním a snad se i znovu nechat obejmout, nebo jen poslouchat ty písničky o tlustočervech, které dokazují úžasnou fantazii dvanáctiletého Nebelvíra. Dvanáctiletého, Merline! Severus zavřel oči a bolestně vydechl. Něco v jeho hrudníku, o čem byl přesvědčen, že nemá, se bolestně svíralo. A touha po dalším společně prožitém okamžiku náhle vykoukla na povrch. Severus o sobě nechtěl přemýšlet, ale to, co ho napadlo, se už nedalo vzít zpátky. Kolikrát se podivoval nad svou posedlostí Harryho neustále trestat? Stále ještě stál na tomtéž místě a měl pocit, že cítí to proklaté objetí. Ruce, které doposud bezvládně visely u jeho těla, se s bojovnou rázností sevřely v pěst. A v hlavě zbyla jen jedna jediná myšlenka: Tohle je špatné, moc špatné.

Pokračování příště? Brokolice

Musím se zeptat, odpusťte. Chtěli byste ode mě další povídku? Napište ano či ne, nebudu se zlobit, jen mě zajímá váš názor. Nebudu psát, pokud nechcete číst. Ale pokud ano?

Pohlavek

Žánr: tragický

Ležel v posteli, schoulený, jak jen to šlo. Brýle odložené na nočním stolku, ale nespal. Zíral prázdně před sebe, viděl jen tmu a nejasné obrysy stolu, židle, zmuchlaného oblečení, které by měl uklidit. Měl by. Ale proč? Koho zajímají špinavé ponožky ležící na chladné podlaze?  

Ne poprvé zatoužil po tom, aby bylo v jeho pokoji okno. Mohl by třeba sledovat život, který kolem něj plyne. Třeba by vídal tytéž lidi chodit do práce, uspěchané, nebo smutné. Je to jedno, byli by to lidé. A třeba nejsou ve městě. Ne, určitě nežijí ve městě. Snape je samotář. Oknem by Harry viděl nekonečné lesy, v noci by hledal neslyšně letící sovy, a poznal by, že se přiblížilo ráno, podle zpěvu ptáků. Takhle nepoznal nic. A tak jen poslouchal, než se ozvalo vrzání dřevěných schodů. Snape šel dolů, do koupelny. Je tedy půl páté. Další probdělá noc.

Za chvíli už slyšel cinkání hrnku, známé šustění dalšího z časopisů. Odhodlal se a vstal.

„Neměl jste na sobě totéž i včera, pane Pottere?“

„A vy?“

Pohlavek. Jako vždy. Věděl za co. Za drzost.

Snape seděl v černém čemsi, co nosil. Každý den, totéž. Seděl, upíjel kávu, ignoroval Harryho. Je to vlastně dost smutné. Harry se radoval. V jeho srdci se rozprostřelo potěšení z toho, že se na něj Snape podíval, že mu stál alespoň za to, aby otevřel ústa a vysmál se mu. A pak pocítil krátký fyzický kontakt. Co na tom, že byl bolestivý? Snape se ho dotkl. Už tak dlouho se ho nikdo nedotkl.

Začal připravovat snídani, přesně podle jeho požadavků toho prvního dne. První den Harryho posmrtného života. Protože tohle byl život po smrti, ne? Uzavřen před světem, s člověkem, který jej nenávidí, bez možnosti úniku. A proč? Protože udělal to, co po něm chtěli. Zabil je. Ne jen Voldemorta. Všechny, všechny jeho přívržence. Mladé i staré. Pár dětí. A tehdy se ho svět začal bát. A otočil se k němu zády.

Začal chystat vajíčka, vypozoroval, že je Snape má rád. Nebo je alespoň vždycky sní, na rozdíl od ovesné kaše nebo toastu. Je neuvěřitelné, jak lze druhého poznat i beze slov. Nemluvili spolu. Nikdy. Ale Harry chtěl, jen nevěděl, co by mu řekl. Je mi líto, že jste se mnou uvízl? Mohl by mu to říct, jen nevěděl, jestli je to pravda. Nevěděl přesně, co se stalo. Nechápal, proč musí být zde, bez hůlky, a proč zrovna s ním. Snad je to vězení, a nikdo se mu to jen neobtěžoval oznámit. Snape to věděl. Věděl, proč tady jsou, tím si byl Harry jistý. A stejně tak si byl jistý, že mu neodpoví.

Další den. Tentokrát na chvíli usnul, při zvuku vrzavých schodů se s trhnutím probudil z lehkého spánku. Půl páté. Jako vždy. Počkal, až uslyšel známé zvuky ozývající se z kuchyně, a vstal. V koupelně zíral na stěnu nad umyvadlem. Představoval si, že je tam umístěno zrcadlo. Chtěl se podívat té zrůdě do očí a zeptat se, jaké to bylo. Jaké to bylo, zabít stovky lidí jen myšlenkou? Nemuset se jim dívat do tváře, jen si prostě přát? Ale zrcadlo zde nebylo. A i kdyby, nevěděl, jestli by měl odvahu, podívat se Zrůdě do očí. A tak zíral na prázdnou stěnu a představil si svou hrůznou tvář. Zabil více lidí než Voldemort, vypadá teď jako on? Had bez duše?

„Pottere, páchnete stále stejně. Víte, k čemu se používá sprcha?“

„A vy?“

Přivítal pohlavek, který přišel. Bylo to jejich přání dobrého rána. Byla to nejhezčí část dne. Pak Snape odešel do laboratoře. A vracel se až pozdě večer. Rychle si vzal něco k jídlu z lednice a zmizel ve svých pokojích. Harry na něj čekal. Každý večer. Seděl v kuchyni na ne moc pohodlné židli a čekal, až zachmuřený projde kolem. Bylo hezké ho alespoň na chvíli vidět. Toužil tolik po lidském kontaktu, že by si dal čaj a sušenky i s Malfoyovýma. Ale Snape se nezastavil, nepodíval se. Nikdy. Jen prošel kolem. Přesto to stálo za to. To čekání. Harry seděl na židli posunutý tak, že Snape musel projít těsně za ním. A tak na chvilku ucítil přítomnost dalšího člověka. A alespoň na ten prchavý okamžik si představil, že nezůstal úplně sám.

„Pottere, nenašel jste už ve skříni horší oblečení?“

Harry se zamyslel. Mohl říct to, co vždy, a chvilku se těšit z pohlavku. Ale to bylo tak málo! Chtěl víc. Snape vždy svou otázku položil tak, aby Harry mohl říct svou větu. „A vy?“ A pak ho mohl potrestat za drzost. Ale stálo to za to?

Harry si sedl doprostřed jídelního stolu. V tureckém sedu mohl hledět Snapovi přímo do očí. Předklonil se co nejblíže, skoro cítil jeho dech. Jejich rty byly k sobě blíž, než se zdálo fyzicky možné. A Harry neuhnul pohledem. Jen s výdechem řekl svá slova. „A vy?“ Udělal by cokoli, aby konečně zničil ten stereotyp, aby se sakra něco změnilo.

Snape chvíli oplácel Harryho pohled, ale pak se prudce zvedl a odešel. Černý hábit nechal za sebou vlát, noviny pomalu padaly k zemi, šálek s kávou se trochu zapotácel. Harry zavřel oči. Byla tohle ta největší bolest bytí? Být naprosto ignorován? Nesmět vybočit ze zajetých kolejí? Protože cokoli, co kdy zkusil udělat jinak, bylo odměněno tou ignorací. Když se poprvé pokusil ke Snapovi přidat v laboratoři, nemluvil s ním měsíc. Když s ním zkusil večer promluvit, druhé ráno byl ignorován. Nestál ani za pohlavek. Byl to ten nejkrutější trest, jaký mohl Harry dostat. A stejně to dopadlo i dnes. Proč se snažit něco změnit? Je na čase se smířit se stávající situací.

Harry slezl ze stolu, chuť k jídlu odešla spolu se Snapem. V knihovně seděl na zemi a sledoval létající zrnka prachu. Jako každý den. Nic jiného sledovat nemohl. Z laboratoře se ozvalo klení. Kolem poledne dostával Snape vždy tenhle klecí záchvat. Harry si šel udělat něco k jídlu, a pak se vrátil do knihovny. Ale nesedl si na zem. Po jídle vždy psal. Zápisky v deníku byly skoro stejné. Lišily se nepatrně.

Dnes byly Snapovy oči tmavší, než kdy jindy. Opět jsem porušil jeho rituály. Ignoruje mě. Vajíčka jsem ani nestihl připravit, odešel do laboratoře.

Ale vlastně proč ne? Proč by nemohl zešílet? Blížil se večer. Hodiny ukazovaly na půl sedmou, ale světlo v domě bylo magické, stále stejné. Merline, alespoň jedno malé okénko, abych mohl nahlédnout z tohohle vězení ven!

Harry se svlékl, posadil se na stůl do tureckého sedu stejně, jako ráno. Bylo to jedno. Snape ho bude stejně ignorovat. Dodržovat každičký z jeho rituálů, aby jako odměnu dostal pohlavek? To je málo, ne, nestojí to za to. Je třeba něco změnit. Nový životní cíl. Šokujte Severuse Snapa.

Jenže Snape prošel kolem něj jako vždy, nepodíval se na něj. Vzal si jídlo z ledničky a otočil se směrem ke dveřím. Harry se začal hystericky smát. Už zkusil všechno. Nic se nikdy nezmění. Je uvězněn v nějaké časové smyčce, musí být. Tohle je jen sen, ne, nejde o realitu. Skutečný svět prostě tohle nedokáže, nemůže být tak dokonale jednotvárný.

Snape se ve dveřích na moment zastavil, a Harry toho využil. Nahý mu skočil na záda, objal jej pevně nohama, ruce obtočil kolem jeho hrudníku. A Snape zkameněl. A Harry se nepřestával smát. A kousl ho do ucha.

Za chvíli byl prudce svržen k zemi.

„Pottere! Co přesně si myslíte, že teď děláte?“

Harry ležel na zemi, Snape se nad ním tyčil, ale nenaháněl strach. Už dávno ne. Byl to jen přízrak dávný sen. Magická světla v místnosti zablikala a ztlumila svůj jas. Domem se prohnala tichá hudba. Odkud se vzala? Harry byl najednou přitisknut ke zdi, Snape jej držel kolem krku, dost pevně na to, aby se Harrymu zadrhnul dech. Tváře byly opět tak blízko, a Harry se smál. Na co je dech mrtvému? Zaklonil hlavu, byl tak pošetilý. Představte si to. Chtěl normální život! Taková hloupost! Vždyť svět si pro něj už roli připravil! On je Harry Potter. Chlapec, který by měl zemřít. Ano. Zemřít. A přesto žije. A to je výsměch onomu světu. To proto se Harry smál. A smál se, když přilétla z pravé strany facka. A pokračoval, když přilétla i ze strany levé. Jak předvídatelné. To už pro mě, můj hloupý světe, nic dalšího nemáš?

Smál by se dál, kdyby měl možnost. Jenže najednou měl opravdu málo kyslíku a v ústech bylo rozhodně více než jeden jazyk. Podíval se před sebe, a viděl vystrašené černé oči. Byla v nich panika. A tenké rty se tiskly k těm jeho, jazyk zoufale drancoval jeho ústa. A Harryho všechen smích přešel. Zavřel oči a šel tomu jazyku vstříc. Ano, tohle bylo něco nového, něco jiného. Chutnalo to po koňaku a bylo to to nejlepší, co kdy Harry ochutnal. Prsty zabořil do mastných vlasů, přitáhl by si ta ústa blíž, kdyby to bylo alespoň trochu možné.

Velké, silné a mozolnaté ruce začaly šátrat po jeho těle. Ale on nepouštěl sevřené vlasy, kdyby pustil, jistě by se všechno rozplynulo. Ruce ho opustily, slyšel rozepínání spousty knoflíků. A ruce se vrátily. Byl položen na záda, něžně a jemně. Nohy byly přitisknuty k hrudníku, a Harry si řekl, proč ne? Zamumlání kouzla jakoby zmrazilo všechny jeho vnitřnosti. Nemohl si pomoct, prudce otevřel oči, tohle nečekal. Viděl před sebou Snapa. Oči měl zavřené, a svůj ztopořený penis vsunul prudce do Harryho. Ta bolest ho donutila zajíknout se. Do očí se draly slzy, ale to bylo v pořádku. Ano, zasloužím si bolest, všechnu bolest světa, to já jsem vinný.

A dostal štědrý příděl bolesti. Pálení nepřestávalo, Snape se pohyboval prudce a bezohledně. Harryho vzrušení dávno opadlo, snažil se jen o to přežít příval krutosti. Snad to byla hodina, snad pár vteřin. Snape vyvrcholil a setkal se s Harryho pohledem. Viděl, jak muž polknul. Vytáhl se a beze slova odešel. Utekl? Kdo ví. Harry byl rozbolavělý a byl rád, že to skončilo. Řekl si o to, byla to jeho vlastní chyba. Ale to neznamená, že to i chtěl.

Ráno zamžoural na hromadu špinavého prádla. Na stolku místo brýlí nahmatal lahvičku. Lektvar? Vypil jej a všechna bolest zmizela. Odplula jako řeka a zůstal po ní jen krásný klid. Harry počkal, než se se Snapem vystřídal v koupelně. A došel do kuchyně, kde Snape pil svou kávu. Vše se zdálo stejné. Dokud Snape nepromluvil.

„Pane Pottere, neměl jste na sobě totéž i včera?“

„Začínáte se opakovat, pane.“

„Ano.“

„Chcete vaječinu?“

„Vlastně, dal bych si toust.“

Noviny zašuměly, jak byly položeny na stůl.

„Jak vám mohu pomoci?“

Snapova otázka způsobila na Harryho tváři široký úsměv. Je to jedno, že prožil noc v bolestech. Tohle totiž všechno mění. A každá sekunda té bolesti stála za to. Teď už nebude ve vězení. Nic nebude jako dřív. Lehký pohlavek dopadl na Harryho zátylek. A všechno bude stejné.

Severus Snape jedl svůj připálený toust a nespouštěl oči z Harryho. Nevěděl, jak být přítelem. Nejradši byl sám. Jenže to nemohl. Chlapec ho potřeboval. A byl to on, kdo se rozhodl ukrýt ho sem před zkázou, která svět postihla. Někdo by řekl, že za to si může ten chlapec sám. To on myšlenkou zabil všechny, kteří v sobě měli známku zla. Ne ty, co měli znamení zla. Všechny. Svět byl spálený na prach, pusté místo, bylo otázkou několika málo týdnů, než dojdou zásoby a oba zemřou. V pustině bez života. Nechápal, že přežil. Ale chápal, že kdyby se Harry dozvěděl, co způsobil, nebyl by života již schopen. A tak, pro pár měsíců obyčejného života, jej ukryl. Do vězení, které bylo jeho úkrytem. Vybudováno dlouho před tím, než se objevil první černý kouzelník paranoidním příbuzným. S neotevíratelnými dveřmi pro případ katastrofy. Je jedno, čeho všeho se Severus ve svém životě dopustil. Tohle je jeho poslední úkol. Zajistit každý možný den k žití tomu úžasnému Harrymu Potterovi. A nedovolit, aby se někdy dozvěděl pravdu.

Snape se se mnou včera pomiloval. Bylo to dost bolestivé, ale krásné. Je mi jedno, co se děje venku, když můžu být zavřený s tím nejúžasnějším člověkem na světě. Jen se sám sebe musím ptát: Zešílel jsem?