Žánr: tragický
Ležel v posteli, schoulený, jak jen to šlo. Brýle odložené na nočním stolku, ale nespal. Zíral prázdně před sebe, viděl jen tmu a nejasné obrysy stolu, židle, zmuchlaného oblečení, které by měl uklidit. Měl by. Ale proč? Koho zajímají špinavé ponožky ležící na chladné podlaze?
Ne poprvé zatoužil po tom, aby bylo v jeho pokoji okno.
Mohl by třeba sledovat život, který kolem něj plyne. Třeba by vídal tytéž lidi
chodit do práce, uspěchané, nebo smutné. Je to jedno, byli by to lidé. A třeba
nejsou ve městě. Ne, určitě nežijí ve městě. Snape je samotář. Oknem by Harry
viděl nekonečné lesy, v noci by hledal neslyšně letící sovy, a poznal by,
že se přiblížilo ráno, podle zpěvu ptáků. Takhle nepoznal nic. A tak jen
poslouchal, než se ozvalo vrzání dřevěných schodů. Snape šel dolů, do koupelny.
Je tedy půl páté. Další probdělá noc.
Za chvíli už slyšel cinkání hrnku, známé šustění dalšího z časopisů.
Odhodlal se a vstal.
„Neměl jste na sobě totéž i včera, pane Pottere?“
„A vy?“
Pohlavek. Jako vždy. Věděl za co. Za drzost.
Snape seděl v černém čemsi, co nosil. Každý den, totéž.
Seděl, upíjel kávu, ignoroval Harryho. Je to vlastně dost smutné. Harry se
radoval. V jeho srdci se rozprostřelo potěšení z toho, že se na něj
Snape podíval, že mu stál alespoň za to, aby otevřel ústa a vysmál se mu. A pak
pocítil krátký fyzický kontakt. Co na tom, že byl bolestivý? Snape se ho dotkl.
Už tak dlouho se ho nikdo nedotkl.
Začal připravovat snídani, přesně podle jeho požadavků toho
prvního dne. První den Harryho posmrtného života. Protože tohle byl život po
smrti, ne? Uzavřen před světem, s člověkem, který jej nenávidí, bez
možnosti úniku. A proč? Protože udělal to, co po něm chtěli. Zabil je. Ne jen
Voldemorta. Všechny, všechny jeho přívržence. Mladé i staré. Pár dětí. A tehdy
se ho svět začal bát. A otočil se k němu zády.
Začal chystat vajíčka, vypozoroval, že je Snape má rád. Nebo
je alespoň vždycky sní, na rozdíl od ovesné kaše nebo toastu. Je neuvěřitelné,
jak lze druhého poznat i beze slov. Nemluvili spolu. Nikdy. Ale Harry chtěl, jen
nevěděl, co by mu řekl. Je mi líto, že jste se mnou uvízl? Mohl by mu to říct,
jen nevěděl, jestli je to pravda. Nevěděl přesně, co se stalo. Nechápal, proč
musí být zde, bez hůlky, a proč zrovna s ním. Snad je to vězení, a nikdo
se mu to jen neobtěžoval oznámit. Snape to věděl. Věděl, proč tady jsou, tím si
byl Harry jistý. A stejně tak si byl jistý, že mu neodpoví.
Další den. Tentokrát na chvíli usnul, při zvuku vrzavých
schodů se s trhnutím probudil z lehkého spánku. Půl páté. Jako vždy.
Počkal, až uslyšel známé zvuky ozývající se z kuchyně, a vstal. V koupelně
zíral na stěnu nad umyvadlem. Představoval si, že je tam umístěno zrcadlo.
Chtěl se podívat té zrůdě do očí a zeptat se, jaké to bylo. Jaké to bylo, zabít
stovky lidí jen myšlenkou? Nemuset se jim dívat do tváře, jen si prostě přát? Ale
zrcadlo zde nebylo. A i kdyby, nevěděl, jestli by měl odvahu, podívat se Zrůdě
do očí. A tak zíral na prázdnou stěnu a představil si svou hrůznou tvář. Zabil
více lidí než Voldemort, vypadá teď jako on? Had bez duše?
„Pottere, páchnete stále stejně. Víte, k čemu se
používá sprcha?“
„A vy?“
Přivítal pohlavek, který přišel. Bylo to jejich přání
dobrého rána. Byla to nejhezčí část dne. Pak Snape odešel do laboratoře. A
vracel se až pozdě večer. Rychle si vzal něco k jídlu z lednice a
zmizel ve svých pokojích. Harry na něj čekal. Každý večer. Seděl v kuchyni
na ne moc pohodlné židli a čekal, až zachmuřený projde kolem. Bylo hezké ho
alespoň na chvíli vidět. Toužil tolik po lidském kontaktu, že by si dal čaj a
sušenky i s Malfoyovýma. Ale Snape se nezastavil, nepodíval se. Nikdy. Jen
prošel kolem. Přesto to stálo za to. To čekání. Harry seděl na židli posunutý
tak, že Snape musel projít těsně za ním. A tak na chvilku ucítil přítomnost
dalšího člověka. A alespoň na ten prchavý okamžik si představil, že nezůstal
úplně sám.
„Pottere, nenašel jste už ve skříni horší oblečení?“
Harry se zamyslel. Mohl říct to, co vždy, a chvilku se těšit
z pohlavku. Ale to bylo tak málo! Chtěl víc. Snape vždy svou otázku
položil tak, aby Harry mohl říct svou větu. „A vy?“ A pak ho mohl potrestat za
drzost. Ale stálo to za to?
Harry si sedl doprostřed jídelního stolu. V tureckém sedu
mohl hledět Snapovi přímo do očí. Předklonil se co nejblíže, skoro cítil jeho
dech. Jejich rty byly k sobě blíž, než se zdálo fyzicky možné. A Harry
neuhnul pohledem. Jen s výdechem řekl svá slova. „A vy?“ Udělal by cokoli,
aby konečně zničil ten stereotyp, aby se sakra něco změnilo.
Snape chvíli oplácel Harryho pohled, ale pak se prudce zvedl
a odešel. Černý hábit nechal za sebou vlát, noviny pomalu padaly k zemi,
šálek s kávou se trochu zapotácel. Harry zavřel oči. Byla tohle ta
největší bolest bytí? Být naprosto ignorován? Nesmět vybočit ze zajetých
kolejí? Protože cokoli, co kdy zkusil udělat jinak, bylo odměněno tou ignorací.
Když se poprvé pokusil ke Snapovi přidat v laboratoři, nemluvil s ním
měsíc. Když s ním zkusil večer promluvit, druhé ráno byl ignorován. Nestál
ani za pohlavek. Byl to ten nejkrutější trest, jaký mohl Harry dostat. A stejně
to dopadlo i dnes. Proč se snažit něco změnit? Je na čase se smířit se
stávající situací.
Harry slezl ze stolu, chuť k jídlu odešla spolu se
Snapem. V knihovně seděl na zemi a sledoval létající zrnka prachu.
Jako každý den. Nic jiného sledovat nemohl. Z laboratoře se ozvalo klení.
Kolem poledne dostával Snape vždy tenhle klecí záchvat. Harry si šel udělat
něco k jídlu, a pak se vrátil do knihovny. Ale nesedl si na zem. Po jídle
vždy psal. Zápisky v deníku byly skoro stejné. Lišily se nepatrně.
Dnes byly Snapovy oči
tmavší, než kdy jindy. Opět jsem porušil jeho rituály. Ignoruje mě. Vajíčka
jsem ani nestihl připravit, odešel do laboratoře.
Ale vlastně proč ne? Proč by nemohl zešílet? Blížil se
večer. Hodiny ukazovaly na půl sedmou, ale světlo v domě bylo magické,
stále stejné. Merline, alespoň jedno malé okénko, abych mohl nahlédnout z tohohle
vězení ven!
Harry se svlékl, posadil se na stůl do tureckého sedu
stejně, jako ráno. Bylo to jedno. Snape ho bude stejně ignorovat. Dodržovat
každičký z jeho rituálů, aby jako odměnu dostal pohlavek? To je málo, ne,
nestojí to za to. Je třeba něco změnit. Nový životní cíl. Šokujte Severuse
Snapa.
Jenže Snape prošel kolem něj jako vždy, nepodíval se na něj.
Vzal si jídlo z ledničky a otočil se směrem ke dveřím. Harry se začal
hystericky smát. Už zkusil všechno. Nic se nikdy nezmění. Je uvězněn v nějaké
časové smyčce, musí být. Tohle je jen sen, ne, nejde o realitu. Skutečný svět
prostě tohle nedokáže, nemůže být tak dokonale jednotvárný.
Snape se ve dveřích na moment zastavil, a Harry toho využil.
Nahý mu skočil na záda, objal jej pevně nohama, ruce obtočil kolem jeho
hrudníku. A Snape zkameněl. A Harry se nepřestával smát. A kousl ho do ucha.
Za chvíli byl prudce svržen k zemi.
„Pottere! Co přesně si myslíte, že teď děláte?“
Harry ležel na zemi, Snape se nad ním tyčil, ale nenaháněl
strach. Už dávno ne. Byl to jen přízrak dávný sen. Magická světla v místnosti
zablikala a ztlumila svůj jas. Domem se prohnala tichá hudba. Odkud se vzala?
Harry byl najednou přitisknut ke zdi, Snape jej držel kolem krku, dost pevně na
to, aby se Harrymu zadrhnul dech. Tváře byly opět tak blízko, a Harry se smál.
Na co je dech mrtvému? Zaklonil hlavu, byl tak pošetilý. Představte si to.
Chtěl normální život! Taková hloupost! Vždyť svět si pro něj už roli připravil!
On je Harry Potter. Chlapec, který by měl zemřít. Ano. Zemřít. A přesto žije. A
to je výsměch onomu světu. To proto se Harry smál. A smál se, když přilétla z pravé
strany facka. A pokračoval, když přilétla i ze strany levé. Jak předvídatelné.
To už pro mě, můj hloupý světe, nic dalšího nemáš?
Smál by se dál, kdyby měl možnost. Jenže najednou měl
opravdu málo kyslíku a v ústech bylo rozhodně více než jeden jazyk.
Podíval se před sebe, a viděl vystrašené černé oči. Byla v nich panika. A
tenké rty se tiskly k těm jeho, jazyk zoufale drancoval jeho ústa. A
Harryho všechen smích přešel. Zavřel oči a šel tomu jazyku vstříc. Ano, tohle
bylo něco nového, něco jiného. Chutnalo to po koňaku a bylo to to nejlepší, co
kdy Harry ochutnal. Prsty zabořil do mastných vlasů, přitáhl by si ta ústa
blíž, kdyby to bylo alespoň trochu možné.
Velké, silné a mozolnaté ruce začaly šátrat po jeho těle.
Ale on nepouštěl sevřené vlasy, kdyby pustil, jistě by se všechno rozplynulo.
Ruce ho opustily, slyšel rozepínání spousty knoflíků. A ruce se vrátily. Byl
položen na záda, něžně a jemně. Nohy byly přitisknuty k hrudníku, a Harry
si řekl, proč ne? Zamumlání kouzla jakoby zmrazilo všechny jeho vnitřnosti.
Nemohl si pomoct, prudce otevřel oči, tohle nečekal. Viděl před sebou Snapa.
Oči měl zavřené, a svůj ztopořený penis vsunul prudce do Harryho. Ta bolest ho
donutila zajíknout se. Do očí se draly slzy, ale to bylo v pořádku. Ano,
zasloužím si bolest, všechnu bolest světa, to já jsem vinný.
A dostal štědrý příděl bolesti. Pálení nepřestávalo, Snape
se pohyboval prudce a bezohledně. Harryho vzrušení dávno opadlo, snažil se jen
o to přežít příval krutosti. Snad to byla hodina, snad pár vteřin. Snape
vyvrcholil a setkal se s Harryho pohledem. Viděl, jak muž polknul. Vytáhl
se a beze slova odešel. Utekl? Kdo ví. Harry byl rozbolavělý a byl rád, že to
skončilo. Řekl si o to, byla to jeho vlastní chyba. Ale to neznamená, že to i
chtěl.
Ráno zamžoural na hromadu špinavého prádla. Na stolku místo
brýlí nahmatal lahvičku. Lektvar? Vypil jej a všechna bolest zmizela. Odplula
jako řeka a zůstal po ní jen krásný klid. Harry počkal, než se se Snapem
vystřídal v koupelně. A došel do kuchyně, kde Snape pil svou kávu. Vše se
zdálo stejné. Dokud Snape nepromluvil.
„Pane Pottere, neměl jste na sobě totéž i včera?“
„Začínáte se opakovat, pane.“
„Ano.“
„Chcete vaječinu?“
„Vlastně, dal bych si toust.“
Noviny zašuměly, jak byly položeny na stůl.
„Jak vám mohu pomoci?“
Snapova otázka způsobila na Harryho tváři široký úsměv. Je
to jedno, že prožil noc v bolestech. Tohle totiž všechno mění. A každá
sekunda té bolesti stála za to. Teď už nebude ve vězení. Nic nebude jako dřív. Lehký
pohlavek dopadl na Harryho zátylek. A všechno bude stejné.
Severus Snape jedl svůj připálený toust a nespouštěl oči z Harryho.
Nevěděl, jak být přítelem. Nejradši byl sám. Jenže to nemohl. Chlapec ho
potřeboval. A byl to on, kdo se rozhodl ukrýt ho sem před zkázou, která svět
postihla. Někdo by řekl, že za to si může ten chlapec sám. To on myšlenkou
zabil všechny, kteří v sobě měli známku zla. Ne ty, co měli znamení zla.
Všechny. Svět byl spálený na prach, pusté místo, bylo otázkou několika málo
týdnů, než dojdou zásoby a oba zemřou. V pustině bez života. Nechápal, že
přežil. Ale chápal, že kdyby se Harry dozvěděl, co způsobil, nebyl by života
již schopen. A tak, pro pár měsíců obyčejného života, jej ukryl. Do vězení,
které bylo jeho úkrytem. Vybudováno dlouho před tím, než se objevil první černý
kouzelník paranoidním příbuzným. S neotevíratelnými dveřmi pro případ
katastrofy. Je jedno, čeho všeho se Severus ve svém životě dopustil. Tohle je
jeho poslední úkol. Zajistit každý možný den k žití tomu úžasnému Harrymu
Potterovi. A nedovolit, aby se někdy dozvěděl pravdu.
Snape se se mnou včera
pomiloval. Bylo to dost bolestivé, ale krásné. Je mi jedno, co se děje venku,
když můžu být zavřený s tím nejúžasnějším člověkem na světě. Jen se sám
sebe musím ptát: Zešílel jsem?
Tak tohle bylo super!!! Konec poněkud depresivní, ale nicméně fakt dobře napsané ;-) Určitě bys měla v psaní pokračovat. Anonymka SS ;-)
OdpovědětVymazatUch, teda, komentáře od tebe si fakt vážím, máš skvělé nápady na povídky. Děkuji ti :-)
OdpovědětVymazatUf. Fakt silný příběh, hlavně s tím závěrem.
OdpovědětVymazatProfesor
Děkuji, mám radost, že se ti příběh líbil a že zapůsobil.
Vymazatrozhodně to stálo za přečtení, ale potřebuješ dobrou betu, která by ti poradila co a jak, nejen opravila pravopis.
OdpovědětVymazatKdyž chtěl Severus zpříjemnit Harrymu poslední dny, proč se choval tak odtažitě a trávil je naprosto zbytečně v laboratoři?
Ale rozhodně piš dál, dokážeš čtenáře strhnou a závěr byl velmi silný.
Díky ti, Gleti. Dobrá poznámka, mohla jsem to objasnit. Mám rozepsanou další povídku, ale dříve, než ji zveřejním, nechtěla by ses na ni podívat a dáš mi vědět, co bys změnila? Byla bych moc vděčná za pomoc.
VymazatHodně silné, dost depresivní. Ale po dlouhé době povídka, která má v sobě punc originality. Děkuji, moc se mi to líbilo. Jenom doufám, že tvá další tvorba nebude trvale v tak temném duchu. Skončila bych u psychologa. ;-)
OdpovědětVymazatDěkuju, s ohledem na tvé duševní zdraví zkusím napsat něco lehčího :-) Cpát prachy psychologům-ani náhodou! :-D
VymazatPovedená povídka. Nicméně pro mě jen na jedno přečtení. Depka, moc velká depka. Raději takové nečtu. Mám ráda, když se properou až ke šťastnému konce. Třeba příště zkusíš něco jiného.
OdpovědětVymazatVzhledem ke komentářům se rozhodně pokusím o povídku s happy-endem. Děkuju za tvé vyjádření, mám radost, že jsem zapůsobila, a asi budu znít dost hnusně, ale mám radost, že sem svou depresi dokázala předat dál. Já vím, velmi sobecké, ale až tak smutně to nekončí, no ne? Harry+Severus spolu zůstanou až do konce, a tak to má být :-)
VymazatParáda. Moc se mi to líbilo. Určitě v psaní pokračuj. Sice taky nemám moc ráda depresivní konce, ale pokud má povídka smysl, jako tato..... no občas není špatné se zastavit a zamyslet.
OdpovědětVymazatDěkuju ti za povzbuzení. Taky neholduju depresivním koncům, ale já nevím, pro mě tohle až tak depresivní konec nebyl. Protože zůstali spolu a já jsem si jistá, že dokázali život na zemi opět obnovit. No vážně, na čem by asi tak Severus celé dny v laboratoři pracoval? Věř těm dvěma, jako jim věřím já, a najednou to není smutný konec, ale konec plný naděje :-).
VymazatZvláštní a zajímavý nápad! I když je povídka hodně depresivní,výborně se čte. Proto jsem pro to,abys rozhodně pokračovala v psaní,protože povídek se Severusem a Harrym není nikdy dost!!! Velký dík!!! Weras
OdpovědětVymazatSouhlasím s tebou, weras. Povídek se Severusem a Harrym není nikdy dost. Každá je jiná a má něco do sebe. A ti dva prostě patří k sobě. Jsem potěšena, že se ti povídka dobře četla, a pokusím se pokračovat v psaní, snad na to budu mít dost času a nervů. Mě se totiž nejlépe píše, když jsem sama a mám něco vypito. Ehm. No, já vím. Je to dost divný, ale holt, je to tak. Zábrany padají a snadněji se dostávám do světa, kdy jsou ti dva spolu a lépe vám to dokážu popsat. Jsem moc ráda, že sis našla čas na čtení, a přeju ti vše dobré :-)
VymazatWow. Hltala jsem každé slovo. Opravdu silná povídka. Vlastně to byla povídka s happyendem, i když depresivní. Rozhodně se budu těšit na další tvoje povídky :) Snarry Forever
OdpovědětVymazatPřesně! Byl to dobrý konec, konečně někdo, kdo to pochopil tak, jak jsem to zamýšlela. Díky! Snarry 4ever :-)
VymazatĎakujem. Skvele napísané.
OdpovědětVymazatDíky za přečtení i za komentář :-)
VymazatNa mě to bylo dost depresivní, já takové povídky nemám ráda, ale píšeš moc hezky.
OdpovědětVymazatBobo
Děkuju, je jasné, že ne každému to sedne. Nečti Renascor. To je ukrutně depresivní povídka. Ale já se budu příště trochu krotit a uvidíme, co z toho vznikne ;-).
VymazatOpravdu velmi zajímavá povídka. Jak píšou ostatní, že je depresivní. No holt to je život,ale taky se přimlouvám za veselejší povídku. Člověk si deprese užije až až ve skutečném životě. Takže já se budu moc těšit na tvé další velmi zajímavé příběhy :-D
OdpovědětVymazatJá se trochu bojím, že nedokážu napsat veselou povídku, ne že bych měla smutný život, nebo tak, ale z těch negativních pocitů se mi vypisuje lépe, než z pozitivních. Každopádně zkusím u příští povídky nechat na živu víc lidí, než ty dva :D. Slibuju. :D Díky za koment a za přečtení.
VymazatPane jo, to jsem nečekala. Velmi zajímavá povídka, děkuji ti za ni a jsem moc zvědavá na tvou další tvorbu
OdpovědětVymazatTo mě těší, že jsi nečekala :-). Děkuju za přečtení.
VymazatPonurou atmosférou to nebyl tak docela můj šálek kávy, ale jedno musím říct: opravdu se mi líbilo, jak je to napsané. Klobouk dolů. Rozhodně piš dál, budu se moc těšit :-)
OdpovědětVymazatO to více si cením kladné reakce, když to nebyl tvůj "šálek kávy", a přesto se ti styl psaní líbil. Díky :-)
Vymazatklidně se mi ozvi, Juliemech@seznam.cz
OdpovědětVymazatOzvala jsem se :-) A jestli na mě nebudeš až moc zlá, tak se ti ozvu aj častěji :-D
VymazatNo teda... Opravdu jsi mě překvapila. Chválím a děkuji za povídku. :-)
OdpovědětVymazatSlimča
Hohó, to jsem ráda. Díky za přečtení.
VymazatTo se mi hodně líbilo. Originální. Mravenec.
OdpovědětVymazatTo jsem hodně ráda, že se hodně líbilo ;-). Snad tomu bude tak i u další povídky :-).
VymazatTo byla silná povídka. Mám poměrně ráda katastrofické a postapokalyptické filmy, ale většina z nich dopadne nakonec dobře. Tady mi ten trochu nadějnější konec trochu chyběl. Píšeš poutavě, rozhodně pokračuj :-)
OdpovědětVymazatDíky, příště zkusím skončit nadějněji, uvidíme ;-)
VymazatMyslela jsem si, že už mě ve světě Snarry nic nemůže překvapit, ale tobě se to povedlo dokonale! Když jsem začala číst poslední odstavec, jen jsem mimoděk vydechla- ty vole. Tak tohle byla síla, moc dobře napsané, originální, zajímavé. Přesně typ povídky, kdy dojdu k poslední tečce a přesto ještě nějaký čas čumím na monitor... Určitě piš dál!
OdpovědětVymazatpajka
Wow! skvělé, to jsem strašně ráda! Díky za koment i za to, že se ti povídka líbila, to mě velmi těší.
VymazatUž dávno som nečítala niečo také, čo sa mi vryje do pamäti. Bolo to poriadne depresívne, ale krásne napísané. Dýcha z toho smútok a beznádej.
OdpovědětVymazatJsem strašně ráda, že jsem zapůsobila. Přesně takhle to mělo dýchat. Děkuju :-)
VymazatJedním slovem neuvěřitelné.
OdpovědětVymazatlia
Strašně moc ti děkuju za komentář, je to velmi povzbuzující vidět, že si i ty dřívější povídky někdo přečte, vážně. Děkuju moc :-)
VymazatUzasne! Dlouho jsem necetla nic tak skveleho. Vyborny napad, uzasne napsane a fakt to se mnou hnulo. Vyvolalo zcela netradicni emoce a donutilo k zamysleni. Urcite to nectu napsled. Jsi fakt skvela. Jen tak dal
OdpovědětVymazatHnulo? No to je skvělé! V tom příběhu jsou emoce, které jsem momentálně prožívala a když jsem měla pocit, že jsem je předala někomu dál, bylo mi zase fajn. Je skvělé vidět, že to fungovalo! :-) Děkuju ti!
VymazatNejdřív jsem si myslela, jaký je Harry idiot, že prožívá takový stereotyp, ale postupně se to začínalo vyjasňovat, že není vše, tak jak by mělo být. Rozhodně bych se bála být zavřená v nějakém domě bez oken a všeho, jenom ve svitu pochodní. Možná mají takové pokoje v blázinci? Škoda, že nikdo nepřežil. Z povídky čiší strach, který s sebou nese Severus. Kdyby se nebál, určitě by byl na Harryho něžnější. Jak je asi těm, kdo čekají na svůj neodvratný konec, aniž by věděli, kdy nastane? Trochu, jako za války v likvidačním táboře. Taky mám takové chmury.
OdpovědětVymazat