Severus

Archiv blogu

pátek 5. září 2014

Realita


Upravený konec povídky. Prý ještě depresivnější, ale mě se nezdá, Severuse miluju :-)

A jdeme vychvalovat do nebes! Takže moc děkuju Ilay za betu a taky za to, že je se mnou ochotná prokecávat dlouhé mejly :-) A že mi věnovala nápad, svůj skvělý geniální nápad na povídku, která bude kapitolová. Pokud to zvládnem ;-)


Žánr: Horor


Krok. Nedívej se na zem. Nedívej se před sebe. Neposlouchej. Nikdo tady nekřičí. Ne, tohle nebylo dítě. Krok. To, co teče kolem bosých nohou, zalévá se mezi prsty, to přece není krev.

Řetězy kolem kotníků dovolovaly jen pomalý pohyb řadě zajatců. Neskutečné množství zlomených lidí. Zničených. Bez naděje. Bez věkových výjimek. Malé děti ve velkých okovech se třásly strachem a tiše plakaly. Mezi zajatci byli mnozí, a mezi mnohými byl i Harry.

Řetězy vždycky zařinčely, ale v neustálém křiku to šlo sotva slyšet. Jen křik, pláč a krev. Tak slavný Harry Potter to dokázal. Zbavil všechny Voldemorta. Jsi šťastný, kouzelnický světe? Další mučivý výkřik, další krok vpřed. Ještě dlouho nebude na řadě.

Jak se mohla situace tak strašlivě zvrtnout? Někdo musel něco kardinálně podělat. Protože teď to vypadá, že Voldemort měl celou tu dobu pravdu. A Harry ho zabil. Ministerstvo stále omezovalo pravomoc kouzelníků. Spousta lidí se bouřilo, a jaká náhoda, spousta vzbouřenců mizela beze stopy. Nyní ministerstvo kouzel neexistuje. Není nikdo, kdo by v chaotické kouzelnické společnosti dokázal zřídit pořádek. Každý sám za sebe, že?

Před moderními milovskými zbraněmi byla většina kouzelníků bezmocná. A hrstka těch, kteří byli schopni obrany, neměla prostředky ani prostor tak učinit. Ti, co se bránili, zemřeli první. Provozovat magii je zakázáno. Kouzelnící jsou mudly pronásledováni. Hon na čarodějnice, tentokrát se skutečnými čaroději. A ne, nezabíjejí. To je dnes tak neetické. Ale jak zabráníte kouzelníkovi, aby používal magii?

Harry byl chycen, uvězněn a odsouzen před třemi měsíci. Použil paměťové kouzlo na Hermionu. Ron zmizel, a když po dlouhé době našli jeho tělo, Hermiona to nemohla unést. Našli jeho tělo na písečné pláži poblíž Afriky. S rozlámanými a různě rozdrcenými kostmi. Celé bylo obaleno krví, nešla skrze ni vidět kůže. Zato kůže na tváři šla vidět a poznat velmi zřetelně. Neporušená, jen nebyla připevněna k lebce. Ležela rozprostřená vedle těla, vydloubnuté oči usazené do jamky v písku, aby se neodkutálely. A vytrhané zrzavé vlasy poskládané nad tím obličejem.

Hermiona to nemohla psychicky zvládnout. Harry musel jednat rychle, aby zachránil alespoň ji. U kamaráda selhal. Ale Hermiona zapomene. Když Harry začal kouzlit, zjistil, že je sledován. Chtěli ho odvést, a jelikož Harry nechtěl Hermioninu paměť nechat otevřenou, musel kouzlo rychle ukončit. Trhli s ním, když to prováděl. A tak Hermiona zapomněla. Na Rona, na Harryho, na Bradavice, na kouzla, na rodiče, na to, jak mluvit. Navždy si bude pamatovat ten pohled jejich prázdných očí. Neměla nic, vše jí sebral, vzpomínky i to, kým byla. Její oči jasně říkaly, že si neuvědomuje, že je člověkem.

Ale Hermiona je silná. Ano, ona se z toho dokáže dostat. Naučí se všemu, získá nové vzpomínky, nový život. To byla mantra, kterou si Harry opakoval, zatímco byl v cele předběžného zadržení. A teď šel vykonat svůj trest.

Za použití magie byly kouzelníkům useknuty ruce. Proto ta dlouhá řada, ve které bylo tolik dětí. Hloupí mudlové. Dětská magie je nevyzpytatelná a nešíří se skrze hůlku. Jak se tímhle chtějí ochránit? Jen těm dětem zničí život.

Harry udělal další krok a šlápl na drobnou ručku. Mohla být tak pětiletého dítěte? Než byla odseknuta a zašlapána zde do země. Ano, ještě deset rukou před ním. Za chvíli přijde na řadu. Přál si, aby mohl místo rukou položit na špalek hrdlo. Ale nějak mu to nebylo umožněno. Kdykoli chtěl ukončit svůj život, byl někým zastaven. Měl strašný vztek na toho, kdo si s jeho životem tak zahrává.

Čím více se přibližoval ke špalku, tím více odseknutých rukou na zemi překračoval. Ne všichni tak dělali, mnozí byli příliš vyděšení, aby si vůbec všimli, po čem to šlapou. Ale když si toho jednou všimnete, nemůžete se už obrazu nikdy zbavit. Křupání kostí pod nohama teď bylo jedinou věcí na světě. Harry se potřeboval zprudka rozdýchat, ale ten pach krve a lidských výkalů mu obracel žaludek. Ano, nebyl jediný, kdo měl strach. Teplá moč mu stekla po noze, za což byste se v normální situaci styděli, ale v téhle frontě zajatců na tom nezáleželo. Všechno bylo tím intenzivnější, čím blíže špalku byl. Chtěl by utéct, nebýt těch řetězů a zbraní, co na ně mířily, pokusil by se.  Nohy nechtěly udělat krok kupředu, a tak ho jeden z pobízečů bodl pletací jehlicí do paže a nechal ji tam.

Harry ji nemohl vytáhnout kvůli těm zatraceným okovům. Musel se ještě naposledy podívat na své ruce. Teď ještě byly jeho. Na pár posledních chvil.

Zvedl svůj pohled, nechtěl se tak týrat, a všiml si staré ženy s velkým pytlem. Byla shrbená a sbírala roztroušené končetiny. A, proboha, Harry tu paní znal. Vařila pro zajatce ve vězení. Kdyby měl co, zvracel by. Takhle měl jen pocit, že je mrtvý. A přece by mrtvolám nemělo být tak mizerně, nebo ano?

Zavřel oči a položil ruce na špalek. Nechtěl to vidět. Nemohl. Uslyšel zvuk broušení ostří, tohle byla od kata laskavost. Nejhorší byla tupá sekera, která ruce nepřesekla napoprvé. Kat musel tít několikrát, než kost a všechny svaly přeťal, někdy musel ještě ruku odtrhnout od zbytku končetiny, když držela za kůži.

Teď to přijde. Konečně. Už nebude pro mudly hrozbou, někde v lesích se skryje, v klidu umře. Hned jak mu sundají ty okovy.

„Tiše, Harry. Jdeme.“ Ten tichý hlas musel být jen snem, ale Harry se toho snu chytil. Slyšel, jak hlasy kolem něj zesílily. Lidé, kteří se přišli podívat na „vykonání spravedlnosti“, začali křičet, někteří začali utíkat. Něco je špatně. Harry měl ruce stále připojené k tělu, zato okovy samy od sebe spadly. A pohyboval se, ačkoli se jeho nohy nedotýkaly země. Než mu došlo, co se děje, ocitl se jinde. Přemístěný. A položený na zatuchlou pohovku. A ten, kdo ho položil, promluvil. „Půjčil jsem si váš plášť, pane Pottere, aby byl alespoň jednou za celou dobu své existence použitý k dobrému účelu.“ řekl Snape a zamračil se, přesto starostlivě přikládal uklidňující lektvar k Harryho ústům.

„Přežil jste?“ zachroptěl Harry, Snape mu hned na to podal sklenici ne moc dobré vody.

„A vy?“

Harry se hořce rozesmál. „Naneštěstí ano.“

„Já také.“

„Chtěl jsem umřít. Hodněkrát. Ale nemohl jsem. Vždycky mi v tom něco nebo někdo zabránil.“

Harry se podíval do Snapových očí a viděl v nich jisté zděšení.

„Kde jsme?“

„V mém úkrytu. Vítejte. Mám tady ty nejhorší věci, co se dají sehnat. Nejhorší pohovka na světě, na té právě ležíte, ztrouchnivělou postel bych si, s dovolením, zabral já. Otlučené plechovky z konzervovaného jídla používám na lektvary. No, myslím, že tady dobře zapadnete.“

„Co se vám stalo?“ zeptal se Harry, vykolejený Snapovým napůl ironickým a napůl hysterickým humorem. Nejvíce se ale zalekl toho, že s ním ten muž mluví. To bylo vážně divné.

Snape si těžce sedl na postel, která byla hned vedle gauče. „Nikdo nezbyl. Z Bradavic. Z těch, které znám. Jen vy.“

Nebylo těžké domyslet si, že si Snape představoval, jak místo Harryho přežil Brumbál. Dokázal by stabilizovat a sjednotit kouzelníky, všichni by se někde ukryli před mudly, vyřešili své záležitosti, nikdo by o ruce nepřišel. A o život. Ale ne, ten, kdo všechno vždycky přežije, je zatracená pohroma kouzelnického světa Harry Potter. Jenže, co se s tím dá dělat?

„Jdeme spát, Pottere.“ Snape přiložil do ohně, který byl u vstupu do jeskyně. Aha, až teď si Harry všiml, že nejsou v žádném domě. No, vlastně vše vychází podle plánu. Teď si tady může Harry v klidu umřít. Publikum, stejně zoufalé, jako on sám, mu ani přinejmenším nevadilo. Dokázal si představit, že se Snape připojí. A pak že člověk musí odejít sám.

Pronásledovaly jej noční můry. Takové, které když se probudíte, řeknete si-jaké štěstí, byl to jen sen. A vzápětí si uvědomíte, že realita kolem je mnohem horší a toužíte se vrátit do toho krásného snu, ve kterém jste byli jen fyzicky mučeni.

Harry se otočil, když mu někdo zaklepal na rameno. Byla to drobná ruka. Bez těla. Tekla z ní krev v tenkém potůčku, byla promodralá a ztuhlá. Harry zatajil dech, párkrát mrknul. „Snape!“ zakřičel ze všech sil. Snape prudce vstal z postele, klacík v ruce. Zbytečný, ale nejspíš se mu s rukou kolem dřeva lépe usínalo. A v ten okamžik ruka zmizela.

„Co se stalo?“ zeptal se, rozhlížel se kolem, klacek stále automaticky svíral, jako by byl skrze něj schopen kouzlit.

„Promiňte, asi jen…noční můra?“

„Ach. Nevadí, stejně je čas vstávat.“ Už nebyl tak hbitý, jako před sekundou. Záda se mu povolila, ruka ochabla, tvář se sklonila k zemi. Ze sebevědomého sklepního bradavického přízraku zbyla jen atrapa. Jediné původní byly jeho mastné vlasy, alespoň jedna věc se nezměnila. Oblečený v milovském žebráckém oblečení vypadal Snape směšně. Jenže, on už to moc nebyl Snape. Byl to osamělý muž na dlouhém útěku, životem ubitý a zničený.

„Co to je?“ zeptal se Harry, přičichl ke konzervě, kterou Snape otevřel.

„Psí konzerva. Má v sobě mnohem více masa než ty, které mudlové vyrábějí pro lidi.“

Harry si nabral sousto rukou, stejně jako Snape. „Chutná výborně.“ poznamenal Harry a nabral si znovu. Snape se jen ušklíbl, bylo jasné, co si myslí. „Věřte mi, nic horšího než vývar z lidských končetin není“ pomyslel si Harry, neřekl to nahlas. Nechtěl Snapovi kazit chuť, když sám už jíst nemohl, když si na to vzpomněl.

„Odkud jste to vzal?“

„Ukradl jsem to ve městě. Už tam nemůžu, pamatují si mě. Vás ne. Zásoby nám vydrží do…asi nevíte, jaký je den, že?“ Snapova tvář vyzařovala jen nejistotu a kapitulaci.

„Kolik dní?“

„Ach. 5, 6, budete-li jíst tolik, jako teď, ale příliš bych to nedoporučoval. Nebudete mít potom sílu, až se budeme muset přesunout.“

Harrymu svitlo. „Přemístil jste nás! Máte hůlku? Můžete kouzlit?“ Merline, všechno by se dalo zvládnout, kdyby měli alespoň jednu hůlku! Mohli by se ukrýt, mohli by zkusit najít Hermionu, shromáždit do bezpečí zbylé kouzelníky. Ano, to by mohli. Poslední naděje, poslední věc, možná proto se Harry nesměl zabít? Měl ještě tohle se Snapem vykonat, než jejich příliš dlouhý život skončí.
„Jistěže ano, proto žiju v jeskyni a kradu psí konzervy. To je má image mocného kouzelníka. Pottere, vážně, trochu se zamyslete, než něco vypustíte z úst.“

„Přemístil jste se sem se mnou. Tak máte přenášedlo?“

„Přemístil jsem se sem s vámi tak, že jsem vás sem donesl. Ruce, chůze, přísahám, že jsem neporušil zákon a přenesl vás sem naprosto mudlovským způsobem. A vy jste naprosto mudlovským způsobem omdlel, jestli vás to uklidní.“

Harryho naděje se rozplynuly tak rychle, jako se objevily. Tak sakra jaký to mělo význam, proč nemohl umřít?

Snape rozfoukával oheň.

„Kradete i zapalovače?“ zeptal se ho Harry jen proto, že když přišlo ticho, přicházely mu do mysli nechtěné obrazy.

„Ne.“

„Aha. Díky za vyčerpávající odpověď.“

„Není zač. Jdeme.“

Harry se díval, jak Snape kráčí před ním, následoval ho. Nemohl si pomoct, ale když s ním mluvil, Snape se vždy trochu narovnal a, no, zase zesnapovatěl, když mu odsekával odpovědi a urážel jej. Takže tohle je ten důvod, proč tu Harry je? Udržet Snapa při smyslech? Má snad Snape pro svět nějaký zvláštní význam? Zachrání on nakonec kouzelníky?

Po hodině chůze se Snape sehnul a začal sbírat drobné květy. Harry si je prohlídl a začal je sbírat taky.

„Pottere, jen ty, které mají patnáct okvětních lístků!“

„Dobře.“ řekl Harry a začal odevzdaně počítat okvětní lístky květin, které už nasbíral. Otočil se, když mu někdo zaklepal na rameno. Byla to ještě teplá ruka a měla červené, pěstěné nehty. Jeden z nich byl odtržený a celkový dojem trochu kazil. Ano, ten nehet a jaksi nepřítomnost těla, ke kterému by ta ruka patřila, dojem rozhodně kazil. Harry s sebou prudce cuknul směrem pryč od té děsivé ruky a spadl na zem. Snape se zase prudce otočil a ruka zmizela.

„Co se stalo?“

Harry polknul, doufal, že další dávka vlastní moči se v tom všeobecném pachu, který se kolem těch dvou vznášel, ztratí. „Nic, spadl jsem.“ Zvedl se a vrátil se k počítání lístků, plně odhodlán, že až mu příště něco zaklepe na rameno, chytí to a ukáže Snapovi. Doufal, vážně doufal, že se mu to chytit nepodaří, protože jde jen o nějaké divné děsivé halucinace vyvolané traumatem. Kéž by to tak bylo. Muselo to tak být. Ano, rozhodně ano.

Snape zničehonic spadl dozadu, sedl si přímo na zadek, rychle dýchal.

„Jste v pořádku?“

„Ano. Já…taky jsem upadl.“

„Aha.“ Bylo to divné. A Harry se příliš bál zeptat. Snape prostě jen spadl. Ano, neumí prostě jen udržet rovnováhu, zatímco stojí na jednom místě. Jo, to dává smysl.

Odpoledne Harry sledoval Snapa, jak vaří, nechtěl za nic na světě být někde sám. Hloupé halucinace.

„Co vaříme?“

„Vařím já, vy jen hloupě čumíte a smrdíte.“

„OK. Co vaříte?“

„Desinfekční lektvar. Snad se povede uvařit jej v naprosto nevydensifikovatelné plechovce.“

„Na co?“

„Možná jste si ještě nevšiml, pane Pottere, ale ještě mi nedovezli sprchu, kterou jsem si objednal.“

„Jaká drzost, od té firmy už nikdy nic nechtějte!“ zasmál se Harry a napil se ještě teplého lektvaru z plechovky, kterou mu Snape podal. Zápach, který ho tak dlouho obklopoval, zmizel. Poznal to podle úlevě, která se projevila na Snapově tváři, sám si na svůj smrad už zvykl.

„Takže, kromě toho, že už nesmrdím, má ten lektvar ještě nějaké účinky?“

„Doufám, že žertujete, pane Pottere, vaším osobitým hloupým a nepochopitelným způsobem.“

„To nedělám, to už totiž děláte vy.“

Snape se ušklíbl a začal přednášet na téma desinfekčních lektvarů. Harry z toho pochopil jen to, že neonemocní, všechno ostatní slyšel rozhodně poprvé a nechápal to. A jelikož Hermiona mu to už vysvětlit nemohla…Hermiono, odpusť!

Ucítil teplý prst, který mu otřel slzu z tváře, prudce otevřel oči a cukl s sebou, dokud si nevšiml, že tohle byla Snapova ruka. Snape chvíli zaváhal, ale pak si sedl na gauč a jemně navedl Harryho hlavu, položil si ji do klína a prsty v uklidňujícím gestu vískal střapaté a zacuchané vlasy.

„Takže?“ vybídl jej, a Harrymu to stačilo. Rozpovídal se o všech hrůzách, které v poslední době zažil. A velmi dlouho se zdržel u Hermiony a Rona. Protože to byla jen a pouze jeho chyba. Kdyby tehdy Rona neposlal předat zprávu Brumbálovi…byla to past. Brumbál byl tehdy dávno mrtvý, ale nikdo z nich to nevěděl. Chytli se šance. A tak to dopadlo. Harry měl jít tehdy sám Brumbála hledat. Proč jen nešel?

Dostal se k té hrůze, ze kterého jej Snape vyprostil, a dodal si odvahy. Už dávno je bláznem, co na tom, že to i Snape zjistí?

„Pronásledují mě, Snape. Ty ruce. Různé, pokaždé uťaté v zápěstí, a pokaždé se mě dotknou. Jako ve snu, ale není to sen. A když se otočíte, zmizí. Ale já vím, že tam byly. Blázním, Snape. A lituju jen toho, že to jde tak pomalu.“

Snapovy ruce přestaly hladit, ale začaly vlasy bolestivě svírat.

„Vydloubávali jim oči. Všem, kteří měli znamení zla. Nevěděl jsem to. Jen jsem byl v přední místnosti a vypaloval dětem na předloktí znamení. A pak mě zavolali. Byly všude. Oči. A teď jsou taky všude. Najednou se objeví. Některé mrkají. Vždy jsou vyčítavé. A když se otočíte, když vás zavolám, zmizí.“

Snape se začal třást, a Harry si sedl, aby ho mohl obejmout, co nejlépe to jen šlo. Blázní oba. Teplé ruce jej objaly nazpět. A jedna ruka ho pohladila po vlasech. Byla chladná a Harry před ní musel uhnout. Nebyla Snapova. Snape vzhlédl a jeho oči se zděšením rozšířily. Tentokrát ruka nezmizela hned, jak se podíval. Naopak, přeletěla a taky ho pohladila po vlasech. A pak zmizela. Snape se předklonil a zvracel na zem. Harry viděl dvě modré oči, v barvě letního nebe. Nevinné, nádherné. Sledovali jej, pevně a vyčítavě. Takže to nejsou halucinace. Harry začal křičet a vyběhl z jeskyně.



„Není to skutečné, Pottere.“ Snape si přiklekl k němu, na skálu. Byl odsud krásný rozhled na rozbouřené moře, které bylo hluboko pod nimi. Příliš hluboko na to, aby mohli pád přežít. A přece seděli oba na okraji a neměli strach. Naopak, Harry doufal, že má tu možnost, že tohle konečně nepřežije. Že si může zvolit mezi životem a smrtí. Ta představa byla jediné uklidňující, jistící lano. Jen díky této skále a té představě si zachoval rozum.

„Viděl jsem je. Vaše oči.“

„Ano. A já vaše ruce.“

„Tak jak můžete říct, že to není skutečné.“

„Protože není. Tohle mi mělo dojít už dříve, ale bylo toho příliš. A to, že jsme ty věci viděli, to, že nejde o halucinace, je jeho první chyba.“

„Čí? O čem to mluvíš, Snape?“

„Co je podle tebe realita?“

Harry si povzdechl. Ano, Snape měl štěstí, přišel o rozum dřív. „To, co je kolem nás. To je realita.“
„Ano, naše realita je tenhle život, že? V úkrytu a s chladnou absurdností. Krutostí. Možná až příliš morbidní krutostí, na to, aby šlo o objektivní realitu, nemyslíte?“

„Jo, je to krutý.“

„Takže? Co když nejde o objektivní realitu, ale jen o naše subjektivní prožívání?“

„Nevím, o čem mluvíte, ale jestli to chápu dobře, tak souhlasím. Zešíleli jsme.“

„Ne, idiote! Já skutečně viděl i cítil vaše ruce, to nebyla představa, a nebyla to MÁ můra, protože já mám SVOJI, chápete? Ty ruce tady skutečně jsou.“

„Jistě. Létající ruce ve světě bez magie, bez Voldemorta a bez možnosti se zabít.“

„Přesně tak, pane Pottere. Nemůžeme ukončit svůj život, ani když chceme. A proč asi?“

„Protože bůh není?“

„Protože tohle kolem nás není! Je to iluze, chápete? Nic z toho se ve skutečné, objektivní realitě neděje. Tohle není mé skutečné tělo, jen naše mysli jsou uvězněné v tomto světě.“

„Snape, skočme dolů.“

„Na tři? Jestli mám pravdu, přežijeme.“ řekl Snape, podíval se na Harryho. Harry mu pohled pevně opětoval, a přikývl. „A jestli ne, taky žádná škoda.“ Konstatoval po chvíli suše Snape a zadíval se na mocné vlny, které se tříštily o skálu. Trochu doufal, že nemá pravdu a všechno teď skončí. Harry začal odpočítávat. Drželi se za ruce, letěli spolu dolů na ostré skalní výběžky. Harry je otočil hlavou dolů. Ano, smrt volným pádem, krásná záležitost. Vše bylo tak reálné. Že by se Severus skutečně spletl?

Vyplazili se na mělčinu. Písčitou pláž. Na nějakém takovém místě našli Rona. Nebo to, co z něj zbylo. Vykašlávali vodu v podvědomé touze těla přežít.

„Nechápu.“ ozval se po hodině nebo dni Harry.

„Kouzlo. Jsme uvězněni v kouzelné realitě. Je to trest.“ vysvětloval Snape a vypadal, že i jemu dělá problém tomu uvěřit.

„Proč? Trest od koho?“

„Poslední dobrá věc, kterou si vzpomínáte, je?“ zeptal se Snape, podíval se na Harryho.

„Zničení Voldemorta.“ zašeptal Harry, Snape přikývl.

„A nebylo to ani tak těžké, viďte? Po tom všem jste jen zamířil hůlkou, vyřkl avadu. A Voldemort zemřel. Nebránil se.“

„Ne.“

„A co se dělo přesně před tím?“

„No…šli jsme za ním, do zakázaného lesa.“

„A Voldemort tam stál jen tak sám, a vy proti němu, a já pozorujíc vše v ústraní. Kde zmizeli ostatní? Kdy a kam odešli? Proč tam nebyli smrtijedi?“

„Chcete říct, že se to nestalo?“

„Má to mnoho mezer, Pottere. Je to pravděpodobné. Je to jediné logické vysvětlení.“

Harry se otřásl, zase je pozorovaly oči, tentokrát v těžko poznatelné barvě.

„Nedívejte se na ně, nejsou skutečné. Tohle Voldemort vážně přehnal. Jinak byla iluze dokonalá.“

„Takže, jsme uvěznění. Jak se dostaneme ven?“

„Nedostaneme. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Počkáme, až Voldemort sám ukončí naše prokletí.“

„Já tady nechci zůstat!“ Harry se rozkřičel, Snape ho popadl a obejmu, a nestaral se o to, že jemu samotnému z očí kanou slzy. To, že jsou v neskutečném světě, celou věc vůbec neulehčovalo. Spíše naopak. Teď věděli, že není úniku. Žádná možnost volby, jen bolest. Dokud si to Voldemort nerozmyslí. Takže navždy.



Vrátili se do jeskyně, Severus ohřál psí konzervu.

„Musíme jíst? Vždyť stejně neumřeme, ne?“

„Ne. Ale budeme přicházet o sílu a zažívat agonickou bolest z hladu.“ poznamenal Snape a podal Harrymu vlastní konzervu.

„Nechápu, proč?“

„Čím je kouzelník silnější, tím skutečnější Kouzlo Druhé Reality je schopen stvořit. Reagujeme jako ve skutečné realitě, ať chceme, nebo ne. Náš mozek prostě nechápe, že jde o iluzi. Je to kouzlo Druhé Reality, a mozek to jako realitu chápe.“

„A jste si stoprocentně jistý, že nejde utéct?“

„Nikdy se to nikomu nepodařilo.“

„Takže?“

„Ne, nejsem si jistý. Ale i kdyby se nám to nějakým neskutečným zázrakem podařilo a dostali jsme se zpátky do objektivní reality, nezůstali bychom při smyslech. Když je kouzlo ukončeno, osoba, která pod ním byla, zešílí, protože náš mozek není schopen žít ve dvou různých realitách.“

Harry jen pokrčil rameny, ani se neobtěžoval vzhlédnout od svého jídla. „Šílenství mi nevadí, hlavně když nebudu tady.“

Snape si povzdechl a bylo to znamení souhlasu.





„Je to kouzlo. A to, že jste si uvědomil, že jde o kouzlo, znamená, že je v něm chyba, ne?“ Harry rázoval po jeskyni, zatímco Snape vařil lektvary, které jim pomáhaly přežít bez větších bolestí.
„Nikdy nesešlete kouzlo dokonale, Pottere.“

„Fajn. Takže musíte najít chybu v tomhle světě a chytit se jí, bude to cesta ven.“

Snape se odvrátil od plechovky a zvedl na Harryho jedno obočí. „Najít chybu? V celém světě?“

„Ano.“

Chvíli se na něj ještě zmateně díval, než se obrátil zpátky. „Proč ne.“ zamumlal.

„Dobře, jak dovaříte, jedeme do Bradavic.“

„Proč tam? Bradavice jsou zničené, zpustošené, zbyly z nich trosky, Pottere. I kdyby Voldemort udělal při jejích tvoření v této realitě chybu, těžko bychom to poznali.“


„Ano. A těžko by Voldemort předpokládat, že se v této realitě zatoužíme zajít podívat na místo, které nám mělo být domovem a bylo zničeno.“

Snape přikývl, nehádal se. Bylo zbytečné se hádat, někde začít museli. Proč ne v Bradavicích?
„Nechápu to. Jak může někdo znát všechna vaše tajemství a zadat je do tohohle světa?“ zeptal se Harry, zatímco se v noci přesouvali do nové destinace. Začínaly s místy, které dobře znali. Když nic nenašli, začali hledat světové památky a hledat v nich chyby. Takový hezký výlet, že? Turisti. Až na to, že je lidé poznávali a pronásledovali, takže cestovali v noci a skrývali se. Už je několikrát zajali a mučili, přesto se jim vždy podařilo vyváznout se všemi končetinami i orgány. Zatím. Bylo to matoucí. Tohle přece nejsou skutečná těla, ale k čemu vám ta informace je, když se v tomhle světě bez ruky nepoškrábete?

„On nezná všechna naše tajemství. Ale my je známe. A kouzlo čerpá i z našich myslí. Naše činy jsou proměnné, a svět kolem nás je vzorec. A má určitá pravidla, která Voldemort nastavil. A když se nějak zachováme, změníme hodnotu proměnné, vyjde nám jiné číslo, jiný výsledek. A přece jsou tady pravidla, jaký výsledek nám vyjít může a který ne.“

„Jestli si myslíte, že jsem to pochopil, jste blázen.“

„Od vás to sedí. Prostě svým chováním tenhle svět ovlivňujeme, ale přesto jen tak, jak je nám umožněno, v rámci vzorce. Nikdy nám nevyjde jednička. Nikdy se odsud nedostaneme.“ Poslední větu Snape zašeptal, ale Harry ji slyšel. A tak se už nevyptával, když nepochopil ani slovo z těch věcí, co říkal Snape předtím. Zato té poslední větě rozuměl dobře. Velmi dobře. A také s ní souhlasil. Ale nepřiznal to. Nikdy, nikdy to nepřizná.

„Pottere, i kdyby byla nějaká chyba a unikající magie na Eifelově věži, nikdy dřív jsem ji neviděl, těžko to poznáme.“ I při šeptání zněl Snapův hlas vztekle. Harry byl už taky unavený. Ne, nevzdá se.



„To nevíte, dokud se pořádně nepodíváme.“ zašeptal zpátky a nervózně se rozhlížel, jestli na ně někde nečíhají lidé.

„Pottere, jediná nepatřičná a šílená magická věc tady, jste vy!“ zašeptal Snape a vydal se za Harrym, který se chystal vylézt nahoru na věž. V chůzi se zastavil a Snape do něj vrazil.

„Ano!“ zakřičel, rozhlídl se, nikdo si jich naštěstí nevšiml, ale přesto rychle přešel zpátky do šepotu.

„Není to věc, co je zde špatně. Je to člověk!“

„Prosím?“

„Člověk, je tady někdo, kdo zde nesedí, kdo není sám sebou.“ Harry se vítězoslavně tlumeně zachechtal. Konečně mu to došlo!

„A jste to vy, nebo já? Ostatní z těch, co známe, jsou totiž mrtví.“

„Nejsou. Víte, co dělám vždycky, když si nevím rady?“

„Ano, uděláte první šílenou věc, která vás napadne.“

„Jdu za Hermionou.“



Trvalo měsíce, než Hermionu našli. Byla zavřená v jedné milovské léčebně pro psychicky choré. Harry se Snapem se museli upravit, takže se vloupali do domu, který dříve sledovali a jejichž majitelé odjeli na delší dobu pryč. Umyli se, převlékli, oholili, vzájemně se ostříhali. Harry uvařil teplé jídlo. Neustálá nervozita a ostražitost mu sice svírala žaludek, na druhou stranu, už dávno neměl dobré, normální jídlo. Kvůli kterému nemuseli vykrádat obchod. Dobře, v tomhle světě na tom tak nějak nezáleželo, stejně je tu všechno špatně.

Jako Hermionin bratr a strýc je pustili do pokoje k dívce, která seděla na posteli a zírala do prázdna. Vlasy střapatější, než kdy dříve, byla to Hermiona, a přece nebyla. Harry si sedl vedle dívky na postel, Severus si vzal židli, která stála u malého stolku v rohu, a přisunul ji trochu blíž k oběma. Harry Hermionu chvíli sledoval, dívka se o něj nezajímala. Nevěděli, co dál. Harry byl přesvědčen, že je blízko, že Hermiona je nějaký způsob, jak se z moc tohoto kouzla vymanit, ale nevěděl, co dělat. Snape taky s žádným návrhem nepřišel. A tak jen seděli. Seděli, dokud se Harry nerozhodl s dívkou mluvit jako se skutečnou Hermionou.

„Hermiono? Mám problém, potřebujeme tvoji pomoc.“

Konečně jakoby dívka až nyní zaregistrovala jejich přítomnost. „O co jde?“

„Slyšela jsi už o kouzlu Druhé Reality?“

„Kouzlu? Co je to kouzlo?“ Hermiona se nemračila, neprojevovala emoce, prostě jen stočila pohled zpátky na stěnu za Snapem a hleděla.

„Zatraceně, už toho mám dost! Hermiona by to věděla, tohle je jen hloupá nepovedená atrapa. Ona by byla ksakru první, kdo by si všiml, že nejsme ve skutečném světě! Co to má být, to si Voldemort myslel, že když jí vezme paměť, nebude chtít všechno zjistit zpátky? Protože Hermiona by tady neseděla, hledala by, pátrala a četla v knihách a získala by zpátky všechny své vzpomínky!“
Naklonil se k dívce tak, že se skoro dotýkal jejího nosu. „Je směšné, že bych měl věřit tomu, že TY jsi Hermiona.“

Kolem nich se začaly kmitat obrazy. Plačící děti, oči i ruce bez těl, těla bez očí, krev, kosti, Ronovo zničené tělo, a Harry nepřestal zlostně zírat ta dívku, která měla být Hermionou. Hlava ho začala zevnitř pálit, jakoby mozek chtěl vyskočit z těla. A ta, co nebyla Hermiona, se rozpadla. Zmizela a zbyl po ní jen velký černý vznášející se otvor. Harry se otočil na Snapa, ale ten zkameněl. Vzal ho za ruku, od té doby, co společně skočili ze skály, se držení za ruce stalo způsobem, jak čelit něčemu nebezpečnému. Snape se známým dotykem probral ze svého zamyšlení a všeříkajícím pohledem se zadíval na Harryho.

Vstal a šel za ním, čím blíže se k otvoru blížili, tím víc je táhl dovnitř. Až se po nich bezedná propast natáhla a schlamstla je. Padali či letěli temnotou, v absolutné tmě nešel poznat rozdíl. A nechtěli se pustit, za žádnou cenu, ani když začínali cítit, že jejich těla mizí. Prvně mizely nohy, bolelo to, jakoby jim je po kousíčkách odřezávali. A pak se prostě museli pustit. Protože tohle byl jejich konec. A na konec každý musí dojít sám. Chtěli utéct z toho strašného světa, a povedlo se jim to. Jen nevěděli, jestli se ve skutečném světě probudí, nebo jestli zemřeli.

„Snape?“ temnotou se nesl hlas několikrát, ozvěna postupně slábla, ale panika v těch slovech zůstala. Pustili se, ruce začaly mizet. Už nevěděli, jestli je tam i ten druhý. A tak Harry řekl to, co musel říct. Věděl, že jestli má umřít, chce, aby ta slova zazněla. „Miluju tě.“ Harry sice křičel z plných plic, ale ty jakoby se smrskly a sotva z nich vyšel nějaký vzduch. Necítil už své tělo, neslyšel svůj hlas, ale cítil ta slova, která chtěl říct, jak prostoupila jako jasné poselství celým prostorem. A stejně tak ucítil další slova, která byla mířena k němu. „Já tebe taky, Harry“, bylo všude znát. A pak už nebylo znát nic víc než bolest.



Harry se pokusil nadechnout. Bylo těžké dostat vzduch do plic, ale zvládl to. Rozkašlal se. V ten okamžik ho něčí ruce vytáhly do sedu, podepřely. Harry pomalu otevíral oči. Viděl místo, na kterém už kdysi byl. Nebo se mu to jen zdálo? Snažil se rozpomenout na poslední věc, kterou si pamatuje. Držel se za ruku s- ach! „Severusi?!“ Opět nemohl křičet, jeho hlas byl chraplavý šepot, ale dostal odpověď. Severusovo zasténání. Harry si pamatoval, co se stalo a slova, která si řekli na rozloučenou, mu nesmírně pomáhala unést skutečnost. Opakoval si, že to, co se stalo předtím, bylo jako sen a teprve nyní je všechno skutečné. Bylo to matoucí.

Dostal několik lektvarů, které poslušně vypil. Konečně si uvědomil, že to je madam Pomfreyová, kdo se o něj stará. „Severus?“ Zeptal se jí bezhlasně, otázku jen naznačil rty. Madam Pomfreyová střelila pohledem k druhému lůžku a přikývla. „Bude to dobré. Zvládá to trochu hůře, protože je starší, ale bojuje statečně.“

Začali přicházet lidé, Severus ležel se zavřenýma očima a nemluvil, nehýbal se. To Harryho děsilo. Nikdy mu na ničem tolik nezáleželo, jako nyní. Ano, ve světě, kde přišel o všechno, měl jen jeho. To mezi nimi vytvořilo neskutečně silné pouto. A teď měl strach, že nebyl zlomen v Druhé Realitě, ale pokud se Severus neprobudí, Harry to taky nepřežije. Albus, Ron,  Hermiona, Weasleyovi, spolužáci, tolik tváří! Harry nechápal, že nejsou mrtví. Tedy, chápal, protože tamto se nikdy nestalo, ale přece mnohé z nich viděl umírat a ty pocity nikam nezmizely. Rozplakal se a nestyděl se za to. Ne, po tom, co prožil, byly slzy to nejmenší ponížení. A přesto mu bleskla hlavou hrozivá myšlenka, že kdyby si musel vybrat, nechal by je umřít, aby se Severus vzbudil…

Ti, co se přicházeli na Harryho podívat, nekladli žádné otázky. Snad jim to madam Pomfreyová nařídila, snad jim to samotným došlo, když viděli Harryho stav. A i když byli tiše a jen se na Harryho usmívali, pozdravili jej a řekli mu, jaký o něj měli strach, bylo jich příliš mnoho. Nakonec zůstal jen Albus. Jediný ze všech nešel k Harrymu. Přišel za Severusem, vzal jej za ruku. Harry mu byl vděčný, nemohl vstát, nemohl to udělat, protože ještě neovládal své končetiny. Ale co když Severus někde bloudí v prázdnu? Měl by se něčeho chytit. Možná. Kdo ví. Třeba jenom spí.

„Chlapče, jak se cítíš?“

Harry se chystal Albusovi odpovědět, když uslyšel zamumlání. Severus se probral?

„Je vedle, je v pořádku. Zvládá to lépe než ty.“ Odpověděl Severusovi tiše Albus, Harry se usmál.

„Severusi?“ zavolal Harry dost nahlas, ale odpověď už nedostal.

„Usnul, Harry, vypadá to na vyčerpání, nedělej si starosti.“ Albus vstal od židle u Severusova lůžka a došel k Harrymu. „Je úžasné, co jste dokázali. Když se svět dozvěděl o tom prokletí, odepsali vás. Nikdy se nikdo neprobudil.“

„Jak dlouho jsme tam byli?“

„Rok.“

„Voldemort?“

„Někde se skrývá, pochytali jsme dost smrtijedů, ale jeho se nám najít nepodařilo. Začali jsme vyhrávat, Harry, to je dobrá zpráva. Lidé začali bojovat za tebe.“

„Kdyby Voldemort umřel, tak by prokletí samo skončilo?“

„Ne, Harry. K tomu, abyste se dostali do Druhé Reality, byla za potřebí velká síla, mnoho magie. Ale k udržování vás v tom světě už ne. Naopak je potřeba velká síla k tomu, abyste se odsud dostali. Musí to být záměrné kouzlo, které musí provést ten, kdo kletbu seslal. Nebo Harry Potter, jak jsme viděli. Jsem na tebe hrdý, Harry.“ Albus se usmál a ještě chvíli si spolu povídali. Nakonec odešel a Harry se toužebně díval k vedlejšímu lůžku. V jeskyni byli k sobě mnohem blíž, než teď. A pak, když pátrali po cestě ven, usnuli kdekoli, vždy těsně vedle sebe. Tak blízko, že cítili teplo toho druhého a to bylo uklidňující.

Harry na sebe hrdý nebyl. Pustil Severuse, co když díky tomu teď zůstane v Druhé Realitě navždy a sám? Nedalo se to vydržet, tenhle svět byl šílený. Bez Severuse, jak by to mohl zvládnout? Stokrát raději by se nechal mučit v Druhé Realitě, než aby tady byl sám. Co je to sakra za život, bez lásky?

"Je tohle skutečné, madam Pomfreyová?"

Ošetřovatelka se na Harryho vážně podívala, přišla k němu a zkontrolovala jej.

"Tak, jak jen může být, pane Pottere. Nepoznáte to?"

"Ten svět se zdál tak stejný. Byl taky skutečný? Když jsme se dostávali zpátky, nebylo to, jako když ukončíte kouzlo."

Madam Pomfreyová si odložila tác s různými lahvičkami na stolek a přisunula si židli k Harryho posteli. Neříkala ale nic. Jen byla připravená naslouchat.

"Byla to cesta. Ne kouzlo. Cesta." Harry by řekl více, ale ten pocit, který přesun zpátky vyvolával, nešel vysvětlit. Pevné body v tomto světě se ztrácely, když Harry začal pochybovat o všem, co je kolem něj. Čeho se chytit? Jak se ujistit, že tento svět je skutečný? Že to není další noční můra?

Ruce bez těl a prázdné oči na něj útočily, kdykoli ty své zavřel. Usnout dokázal jen díky lektvarům. A bylo to jedno. Nechtěl žít v téhle realitě, ne, pokud Severus zůstane v té druhé. To, čím si prošli, mohli zvládnout jedině spolu. A pokud to jeden z nich nezvládne, nezvládne to ani ten druhý.

Nezbývala jiná možnost, Harry se musel za každou cenu vrátit. A na to potřeboval...Hermionu.


"Proč chceš to kouzlo znát, Harry?" Hermiona se mračila, Ron seděl vedle ní a v jeho tváři se zračilo nejhlubší zamyšlení.

"Jo, víš že je to černá magie, ne?"

Harry se otřásl, když Ron promluvil. Kdykoli se na něj podíval, viděl jen tu odřezanou tvář a...proboha! Co když tam Snape zůstal a udělali mu to taky? Bolest byla skutečná, i když v tom světě nemůže umřít. Co když teď už je odsouzený k životu v té hrozné realitě bez tváře? Harry se předklonil a pozvracel Hermioniny a Ronovy boty. Pak se přísně podíval na Rona. Sakra, jak je možné, že Snape je tam a Ron je tady?

"Ty jsi mrtvý. A Hermiono? Ty nejsi skutečná, vymazal jsem ti paměť. Tohle celé nedává smysl. Je to trik! Zase!"

Harry věděl, že když se dostal z toho skutečného světa do tohoto přes Hermionu, zpátky to bude také tak. Najednou to bylo jasné, vše dávalo smysl. Ano, musí zpátky do skutečného světa, za Severusem. A tak musí být Hermiona bez paměti a Ron mrtvý. Nedá se nic dělat. Koneckonců, stejně to není skutečné, že?

Harry našel svou hůlku, zamířil na Hermionu. Tak už však svou hůlkou mířila na Harryho. A její pohled nebyl bojovný, byl vyděšený.

"Rone, zavolej madam Pomfreyovou a pak dojdi pro ředitele. Prosím." řekla Hermiona pomalým, tichým, uklidňující hlasem. Harry se zasmál. Tohle bylo tak nereálné! Kdo mohl tenhle svět vytvořit? Hermiona, která všechno ví a zná řešení v každé situaci? Vážně, tady na tu holku to někdo s tím fantazírováním trochu přepískl. Ale Harry to napraví.

Harry se probral, někdo ho držel za ruku. Byl to příjemný a známý pocit. Tenhle dotek by poznal kdekoli a kdykoli. Severus. Otevřel oči, aby se na něj podíval. Seděl tam, pohled sklopený ke spojeným rukám, bezmyšlenkovitě hladil Harryho zápěstí palcem. Harry se ho chtěl dotknout, pohladit ho po tváři, ale nešlo to. Zjistil, že má ruce připoutané k lůžku. Když s nimi prudce cuklnul, aby je uvolnil, Severus si všiml, že je vzhůru.

"Harry, co jsi to udělal?"

"Zabralo to! Jsem s tebou!"

"Ano. Probudil jsem se před třemi dny. Ale zničil jsi slečnu Grangerovou. Chápeš to, Harry? Chápeš to, že jsi ji připravil, skutečně připravil o všechny vzpomínky? Chápeš, že ses pokusil zabít svého nejlepšího kamaráda a zaútočil jsi dokonce na Albuse Brumbála? Harry, rozumíš tomu, že jsi to skutečně udělal?!" Snape křičel. Kdo kdy slyšel Snapa takhle křičet? Vypadal téměř histericky. Nechápal to. Harry se na něj usmál.

"Severusi, tak to přece muselo být, jinak bych se k tobě nikdy nedostal. Nechápeš to? Bylo to správně, někdo se nám snažil pokroutit svět, musel jsem ho spravit, abychom zase mohli být spolu."
Harry žasnul. Poprvé, po celé té době viděl, jak Severusovi stékají po tvářích slzy. Oči měl pevně zavřené, ale slzy nestíral, padaly na jejich spojené ruce.

"Harry..."

"Všechno je v pořádku, Severusi. Pojďme domů." Harry se snažil Severuse uklidnit. Ano, byl dlouho mimo, zdá se, že to staršího muže sebralo více, než čekal. Ale to bude v pořádku, Severus je silný, zvládne to.

"Ano, půjdeme." Severus přikývl a personál nemocnice je zanedlouho vypravil. Zanedlouho se ocitli v pěkném, tichém domku. Trochu připomínal jeskyni, byl totiž postaven z kamenů.

"Líbí se ti to, Harry?"

"Ano, moc! Je to mnohem lepší, než jeskyně! Jak jsi to dokázal najít?"

"Koupil jsem to. Budeme tady bydlet, Harry. Nikdo nám tady neublíží. A nebudeme muset s nikým bojovat, ano?"

"To je skvělé!" Harry se rozzářil. Všechno bylo teď tak úžasné!

"Takže ti rozvážu ruce, ano?"

"Ty-ty máš hůlku?"

Severus se zamračil, schoval hůlku do rukávu a rozvázal Harryho bez použití magie.

"Jen klacík, jako vždycky."

Harry využil toho, že má volné ruce, a přitáhl si Severuse k sobě. Políbil ho. Jen jemně, aby ho nevyděsil. Jeho rty chutnaly trochu jako drahá káva, ale byly výraznější, opojnější a lákavější. Harry chtěl víc, a tak se k Severusovi více přitiskl a jazykem mu oddělil rty od sebe. Chvíli to trvalo, než se Severus vzdal. Lehce zavrčel a přitiskl si Harryho blíže, což byl krásný pocit, až se Harry musel usmát. Bylo jasné, že je Severus nyní ovládán svou vášní. Harry se mu dlouze zadíval do očí a přikývl. Byla to tichá nabídka. Rok byli den co den spolu, Harry si byl jist, že Severus jeho nabídku chápe. A přesto se zeptal hlasem zhrublým vášní.

"Jsi si jistý, Harry? Víš to určitě?"

"Ano. Sevevusi, vezmi si mě. Hned."

Harry přemítal v noci nad tou cestou z reality do reality. Došlo mu to. Celou tu dobu si mysleli, že Druhá Realita je jen kouzlo iluze, ale ve skutečnosti...

"Severusi!" Harry vykřikl a prudce do Severuse šťouchl. Starší muž se lekl, vyskočil z postele, klacík namířený na případného nepřítele.

"Severusi, není to tak. To nebyla iluze. Byl to skutečný svět. Voldemort nás sem prostě přemístil, chápeš?"

Severus hlasitě vydechl, pomalu si sedl na postel, pohladil Harryho po tváři a jemně ho zatlačit zpátky do pokrývek.

"Harry, netrap se tím. Prostě spi."

"Severusi, když jsme se z tohohle světa předtím dostali, jak ti to připadalo? Bylo to jako Finite Incantatem, nebo jako přemístění?"

"Bylo to jako dlouhé přemístění."

"Víš, co říkají mudlovští vědci? Že ve skutečnosti existuje nekonečné množství vesmírů a nekonečné množství realit. Každé rozhodnutí každého člověka na zemi se uskuteční v jiném vesmíru. A to je to, kde teď jsme. Nejsme v iluzi, je to prostě jiný vesmír, jiná alternativa světa!"

"Harry, bylo to kouzlo. Věříš mi? Uvěříš mi, když ti řeknu, že to bylo kouzlo, které pominulo? Že to, co jsme minulý rok zažívali, byl sen, ze kterého jsme se probudili?"

Harry přikývl. "Ano, Severusi, já to chápu. Teď je to správně. Teď jsme v tom správném a nejlepším z možných světů. Jsme spolu." Harry se usmál a nechápal, proč Severusovi zase po tváři teče zbloudilá slza. Ale utřel ji svou rukou. Není přece důvod k pláči, všechno je tak, jak má být.

"Ano. Jsme spolu." Severus chytil Harryho ruku, chvíli ji přidržel na své tváři a pak ji přesunul ke rtům a políbil dlaň. Harry se tomu zachichotal a ruku vyprostil prudce ze sevření.

Ráno Harryho vzbudilo zaklepání na rameno. Ruka byla ledová a chladná. Nebyla Severusova. Harry se na ni podíval. Nebyla ničí. Jako vždycky. Ale už mu to nevadilo. Ne teď, když věděl, že žije v nejlepším vesmíru, ve vesmíru se Severusem. Byla to jeho volba, a jestli se kvůli tomu bude muset dívat na nějaké levitující ruce, no tak to prostě přežije. Odstrčil tu ruku pryč jako otravnou mouchu a přitulil se blíže k Severusovi, zavřel oči a zhluboka dýchal jeho vůni.

Severus ležel na posteli a předstíral spánek. Celou noc. I přes své vyčerpání prostě nemohl usnout, ale nechtěl Harryho rušit. Bylo mu Harryho líto, a taky mu záviděl. Protože Harry byl šťastný. I když ne zcela při zdravém rozumu. Přesto byl šťastný. Z úvah ho nakonec vytrhnul Harryho pohyb. Konečně je ráno! Severus se připravil, že od Harryho jemně vstane a půjde se umýt, když uviděl něco, o čem si myslel, že už by nikdy v životě vidět neměl. Jen kousek od jeho tváře na něj zíraly vydloubnuté oči bez těla. Tentokrát ty oči i poznal. Tohle byly totiž oči Ronalda Weasleyho.

12 komentářů:

  1. Určitě je to zas dobře napsané, ale promiň nedokážu to dočíst, Udělalo se mi nevolno při křupajících kostech pod nohama.... Nemám na to asi správnou náladu, nebo je to prostě až příliš děsivé. Své čtenáře to mít asi bude, ale já to bohužel nedočtu. Prosím, prosím piš něco veselejšího.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napíšu, až mě napadne nějaká hezčí veselejší pointa, tak to určitě napíšu. Ale taková ta klasika mě moc nebaví, mám pocit, jakoby už bylo všechno napsáno a nic mě nenapadá. Jinak, tenhle příběh jsem psala aby byl děsivý a jestli tě vyděsil, tak sem na sebe hrdá :-) Prostě není to pro každého, ale to je podle mě v pořádku, nesnažila jsem se o to.
      Budu více dbát na ta varování na začátku, pokud to bude děsivé nebo tragické ;-) Jinak jsem ráda, že ikdyž si nedočetla, tak jsi komentovala a napsala mi, proč si nedočetla. Jsem ráda když vím, co si čtenář myslí :-) Takže děkuju! :-)

      Vymazat
  2. Mám ráda tyhle hororové povídky, takže mě jsi naprosto odrovnala překvapila a všechno v jednom, jsem unesená tím jak skvěle jsi to napsala a ten konec, popravdě jsem si ho musela přečíst dvakrát, aby mi to trošku došlo.. :3 BTW doufám že na tohle napíšeš pokračování ?? Vážně bych byla hrozně ráda, píšeš vážně skvěle :3

    OdpovědětVymazat
  3. Páni, děkuju Ilay! :-) Ha, ten konec sem chtěla napsat co nejpochopitelněji, ale taky aby se to čtenáři přímo samo nepodbízelo a muselo mu to vážně dojít, takže mám radost z tvého komentu, že to tak u tebe bylo! :-) Pokračování? Původně nemělo být, pokráčka se mi píšou většinou pěkně blbě, ale uvidíme, třeba to u hororu bude jinak...každopádně, prvně musí přijít nápad, nemůže to být zas o tom samým :D teda, může, ale to se mi psát nechce :D Nevím, zatím naprosto bez myšlenky na pokráčko....kdyby tě něco napadlo, co by se dalo použít, napiš mi to ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Néééé!!! :-D Ten konec mě zabil. Proto nekoukám ani nečtu horory. Ehm, až na výjimky pochopitelně ;-) Jó, s koncema mám fakt problém. Jsi krutá. Ale máš skvělé nápady. Páni, takové prokletí, které uvězní oběť v jiné děsivé realitě, myslím, že na to jsem ještě nikde nenarazila. Klidně bych snesla, kdyby byla povídka delší. Bylo to takové hop hop, místy moc rychlé na mě. Třeba to Severusovo probrání, takové nenadálé, jako zvláštně sestříhaný film. Ale jinak fakt super. Teď budu jen doufat, že mě ve snu nebudou strašit usekané ruce a vydloubané oči... eh.
    Díky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jop, hlavně druhou část jsem chtěla ještě přepsat, páč sem ji dopisovala trochu narychlo, oproti té první, ale nevím, jestli se do toho ještě pusím, Severus se vzbudí-no jasně, to jsme všichni věděli, a dá se dohromady s Harrym-nuda, všem nám to bylo jasné, nebavilo mě to psát, nic nového v té části nebylo. Musela sem to zachránit koncem :D Jinak moc díky za koment, zvláštní, kolik z nás nekouká na horory a pak se divíme, že si horor přečtem a bojíme se :D

      Vymazat
  5. Povídka je moc pěkná, atmosférická. Konec je ale trošku na infarkt. Líbil se mi nápad s jinou realitou. Závěr by ale možná chtěl trošku upravit - přijde mi moc rychlý, chtělo by to ho trošku rozvést. Máš tam sice obvyklý očekávaný konec, ale jeví se trošku odbytě. Severus se zvedne a s Harrym, který se sotva hýbe jde do sklepení, kde hned mají sex - to bylo trošku rychlé a nepravděpodobné. A ta ruka na konci? K té mám já sama jednoduchou teorii - copak si myslí, že se takové prokletí obejde bez následků? (A to už nemluvím o následcích proleženého roku na jejich těla. Myslím, že to by asi sex hned možný nebyl.)
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani se nemůžu omlouvat, ano, je to pravda, konec se nepovedl...Je nějaký nelogický. Dám si sklenku vína a jdu na to ;-) Snad to zlepším, a ne zhorším :D

      Vymazat
  6. Tak tohle na mě bylo příliš depresivní, příliš hororové :-(, Nemám horory ráda, vážně ne, nekoukám na ně, ani je nečtu. A tady jsem nedbala varování... Moje chyba, asi jsem se příliš navnadila Tlustočervy :-). Tohle neber jako hodnocení povídky, nápad s jinou realitou je originální, píšeš chytlavě, jen prostě tohle není můj šálek kávy. Vlastně beru to zpět, ber to jako hodnocení povídky, a to zcela kladné! Chtěla jsi napsat horor a stoprocentně se Ti to povedlo! Já budu od Tebe raději číst pozitivnější věci.
    pajka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že tohle byl první a poslední horor na delší dobu, též mi z toho nebylo zrovna nejlíp. Ale slibuju, že když by mě zas něco hororového chytlo, napíšu zase varování a popíšu i to, jak hrozně hrozné to podle mě je. Díky za hodnocení i komentář a zírám, že jsi to dokázala přečíst, chápu, že pro někoho, kdo nemá horory rád, to musí být celkem psycho...ale nebyla jsem si jistá, jak moc psycho se mi povedlo, já část psala večer a když mě před spaním napadly létající ruce, tož to sem už neusla :D

      Vymazat
  7. Brok, to bylo naprosto super. Mě se líbí oba konce, i když Seva je mi trochu líto, asi to hned tak nerozdýchá. Je pravda, že horory moc nemusím a Frediho jsem nikdy nebyla schopná dokoukat, ale jiné reality jsou jiné kafe. Držím Ti palce a přeji Ti mnoho komentujících čtenářů.
    Dag
    PS. jak se mám podepsat, tedy kromě na konci?
    PPS. Za krácení Tvého jména se omlouvám (stydím se)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Dagustare. To je prodloužení tvojí přezdívky, chtěla jsem ji taky zkrátit, ale přišlo mi to nemožné :D A kdybys to nevysvětlila, tak bych si doteď lámala hlavu nad tím, co to "Brok" je a co mi zase v FF světě uniká :D
      Ani já nemusím horory, popravdě, nikdy jsem neviděla celý horor, maximálně začátek. Mám z nich strach, moje mysl všechny horory před spaním ještě zhoršuje :D
      Děkuju za komentář a za přání, přesně tak, jen více a více komentujících čtenářů. To mi tak zlepšuje náladu, že možná aj napíšu něco pozitivního :D
      Tady psala Anonymka, jak se podepsat, já to nikdy nezkoušela, ale tož, budu jí věřit: "Stačí jen vybrat z možností, které se vám tu nabízí. V tý malý tabulce vyberte profil Název/adresaURL a tam napíšete jen jméno a je to"

      Vymazat