Pro přátele, 20

Hojky, že nevíte, kdo má titul? No přeci ten, kdo vám přináší konečně pokráčko! Ach, nechť láska kvete všude kolem... :D Ne, jen klid, teď nás zrovna čeká taková nudná, klidná část, neboť jsem v povznesené náladě, jakožto čerstvě vystudovaný člověk :-)
A díky všem, co mi drželi palce!


Plán byl geniální. Krok číslo jedna- rozčílit Snapa. Krok číslo dvě- počkat, až vybublí. Krok číslo tři- zeptat se na citlivou otázku a přečíst si Snapovy emoce z bublin. Tedy, alespoň se to zdálo jednoduché.

Harry připravil nejhorší snídani ve svém životě. A to se musel opravdu snažit, chuť jeho první připravené ryby se mu vracela doposud. Nuže, míchaná vajíčka s třemi lžícemi chilli a zkyslým mlékem, osolená káva, vše bylo připravené a Harry cítil, jak mu buší srdce. Přece jen, nechce Snapa rozčílit k nepříčetnosti. Nebo vlastně chce, ale jen dočasně. Co by mu pak Snape provedl?

"Pottere?"

Snape si vzal první sousto a vypadal ve tváři poněkud červenější, když zaskřehotal Harryho mléko.

"Ano, pane?"

Pokusil se to zapít kávou, kterou vyprsknul na stůl.

"Dnes ráno nemám hlad, ale vám přeji dobrou chuť."

A odešel. Nenaštval se. Nebo alespoň ne dostatečně. Kruci!

Harry poctivě dodržoval seznam úklidu, který dostal. Nebylo tam napsáno, že když vyndá knihy a odstraní prach, má je dát zase na to samé místo, že? Tvořit chaos ve Snapově knihovně Harryho vyloženě bavilo. Doufal, že bude u toho, až bude Snape hledat nějakou knihu.

Oběd už připravil normální, sám měl totiž hlad. Ani nevěděl,  co ho to popadlo. Pokoušet se naštvat Snapa. Takové bláznovství. Ale musí to vědět, protože jinak už nemá komu věřit. A každý v životě potřebuje někoho, komu může věřit, ne snad?

Snape se posadil ke stolu a díval se na talíř před sebou s velkou opatrností. Vyčaroval si klacík a lehce do něj šťouchl. A pak se lehce naklonil nad talíř a nadechnul se páry, která z talíře vystupovala. Bylo to bláznovství, snažit se rozčílit Snapa, ale byla to taky ta nejzábavnější věc, jakou Harry za tu dobu, co zde je zavřený, dělal.

"Vy první," ozval se konečně hlas naproti Harrymu.

Harry si tedy nabral kus masa i brambor a poctivě žvýkal, sledoval přitom Snapa. Vypadal legračně, když se díval pořádně, šlo vidět, že má obavy. Z jídla. Severus Snape se bojí jídla.

Harry dostal za úkol hledat v literatuře ustalovače, nebo jak tomu Snape říkal. Ta rozházená knihovna se zrovna nyní Harrymu moc nehodila. Byl trochu naštvaný sám na sebe. Vážně, celé roky vytáčel Snapa naprosto jednoduše, dokonce se o to ani nesnažil. A teď prostě nemůže na nic přijít. Měl trochu ztížené podmínky, protože nechtěl ohrozit Hermionu a Snape býval ve svých požadavcích dost jasný. Jenže, jak to obejít? Jak jej dostatečně rozčílit?

Vrátil se k rozečtené knize. Měl by se více snažit. Musí pomoct Hermioně. Kam k čertu Snape vždycky zmizí, na celý den? Jestli po něm jdou, stejně jako po Harrym, tak přece nemůže opustit chráněné území, že? Umístil je Snape pod fidelio? Nebo našel něco silnějšího? Co když riskuje, odchází a něco se mu stane?

Harry potřepal hlavou, takhle to dále nejde. Od té doby co se Snapem sdílel mysl mu uvažování o něm zabírá až příliš mnoho času. Přece jen, je to jeho věznitel. Odsoudil ho k doživotnímu otroctví. Co na tom, že ho tím zachránil před Brumbálem, Voldemortem, on se o to neprosil. Byl okraden o svobodu. Ale jestli se vážně snaží pomoct Hermioně, pak to až takový podraz nebyl, že? Pokud to Snape myslí vážně a pokouší se Hermionu osvobodit ze soví podoby, pak vlastně jejich původní dohoda platí v tom smyslu, jak ji Harry pochopil. Nejen to, Snape k Harrymu nechová nenávist, jak si vždycky myslel. A život tady není horší než u Dursleyových. Jenže to všechno Harry je schopen připustit v případě, že Snape nemá další boční úmysly a opravdu se pokouší prolomit kletbu, která byla na Hermionu uvalena. A to Harryho dostává zase k úvodnímu problému, jak naštvat Snapa, dozvědět se pravdu a nezranit nebo dokonce nezabít Hermionu?

Harry si lámal hlavu s tím, jak naštvat Snapa, až večer, při přípravě lektvaru se mu naskytla příležitost. Viděl Snapovy pečlivě srovnané přísady. Byly ve sklenkách a ty nejcitlivější umístěné navrchu na polici, aby je někdo náhodou neshodil. Obvykle jste mohli používat kouzlo proti rozbití, ale Snape to, kdoví proč, u svých zásob do lektvarů nikdy nepraktikoval. Rozbití něčeho drahého Snapa rozhodně naštve. A neohrozí to Hermionu, jako kdyby se třeba Harry snažil sabotovat lektvar, který tvořili.

"Pottere!"

"Promiňte. Jsem nešika."

"Vy imbecile, víte vůbec, jak vzácné jsou tyhle psounovy drápy? Musí se odtrhávat jen u dvouměsíčních a zvíře to musí přežít. Nesmí přijít do styku s žádným znečištěním!"

Harrymu se udělalo zle. Ne z toho, co provedl, ale z toho, jak se lektvaristické přísady získávají. A to si doteď myslel, že je to něco rostlinného původu! Zvíře. Drápy zvířete trhané zaživa!

"Vypadněte. Jeslti budete zvracet, tak NE v MÉ laboratoři!"

Hermiona-sova vypadala, jakože se jí celý incident vůbec netýká. Pozorovala bublající kotlík, zvědavě do něj nakukovala. Harrymu se podařilo uklidnit žaludek a setkal se se Snapovým pohledem. Byl rozzlobený, ale bublinky z něj neucházely. Co má dělat? Jak má zjistit pravdu?

"Jak vám můžu věřit?"

"Zcela jednoduše, donesu vám pár malých roztomilých dvouměsíčních psounů a vy jim budete trhat drápky. Sám se přesvědčíte, jaká je to práce a pochopíte, jak jsou MÉ přísady vzácné."

Skvělé, zrovna, když se mu podařilo na sekundu zapomenout..."Ne tohle. Jak můžu věřit tomu, že chcete pomoct Hermioně? Že jste mě chtěl ochránit a ne jen utrápit životem bez svobody?"

Snape mávnutím odstranil rozbité sklo a znehodnocenou přísadu a otočil se zpátky ke svému kotlíku. Taková ignorace! Harry ho popadl za paži a prudce otočil směrem k sobě. Musí to vědět! Nějak musí zjistit, zda může alespoň Snapovi věřit, když ho doposud všichni zklamali!

"Chcete, aby byla Hermiona zase člověkem?"

"STRACH!" první bublina vyletěla, Harry ale chtěl vědět více. Snape byl nehybný a snad ani nedýchal, očima jakoby byl někde úplně jinde, když ho Harry silně chytil za obě ramena, aby se Snapem mohl trochu zatřást. Ten člověk vypadal být vážně mimo a Harry se obával, že se se Snapem děje něco divného.

"Strach z čeho? Pane?"

Harry si všiml, jak Snape pomalu stáčí ruce v pěst. Chce teď Harryho udeřit? No, to by byla taky odpověď na jeho otázky, že? Harry se obrnil proti ráně, která měla padnout, ale nic se nedělo.

"Pottere, vážně. Nepokoušejte mě."

No, tohle nebyla tak přesně reakce, kterou Harry očekával. Asi chtěl buď ránu, nebo přiznání. K tomu, že není tak zlým člověkem, jak si Harry vždycky myslel, k tomu, že mu na Hermioně taky záleží. Rána by zas jasně řekla, že ve skutečnost mu na Harrym nezáleží a že ano, byl, je a bude sadistickým mučitelem. Ale co má být tohle nově nalezené sebeovládání? Muž, který nešel nikdy daleko pro urážky všeho druhu se nyní snaží překonat svou chuť Harryho udeřit?

"Tak mě praštěte, alespoň budu mít jasno."

"No...to není přesně to, co jsem měl na mysli. Omluvte mě."

A kvapně odešel, zase. Sakra! Hermiona nesouhlasně zahoukala nad Harryho činem. Vážně, s takovou se pravdy nikdy nedobere, bude na to muset jít nějak jinak...