Pro přátele, 22

Ano, velmi ho miloval. Byla to láska a byl si tím den ode dne stále jistější. Nešlo to skrývat, nešlo na to nemyslet. A nešlo pochopit, proč se zamiloval zrovna do toho nejnechápavějšího člověka pod sluncem. Severus si uvědomil, že zírá s ústy dokořán, a sevřel čelist. Možná trochu křečovitě. Harryho výraz byl plný naděje, byl povzbuzující.

"Musíte jí to říct! Co tím můžete ztratit?"

"Co třeba důstojnost?" Severus rezignoval a přivolal si židli, ztěžka dosedl. Nikdy si nemyslel, že je Harry hloupý, i když to třeba mnohokrát řekl. Ne, tohle nebylo o inteligenci. Tohle bylo o směru Harryho uvažování. Protože Harryho ani nenapadlo, že by mohl Severus upřednostňovat muže. Možná to byl vliv mudlovské výchovy? Bylo obecně známo, že mudlorození bývají v otázkách sexuální orientace poněkud zdrženliví. U kouzelníků bylo naopak celkem běžné vyzkoušet si, kdo vás více přitahuje. Většina kouzelníků pak dojde k názoru, že není nijak pevně vyhraněna, ale obvykle skončí s osobou opačného pohlaví kvůli potomstvu. Severus nebyl ten případ. Vždycky věděl, co chce. Smířil se s tím, že nebude mít pokrevní potomky. Radši to, než žít život ve lži a v nešťastném manželství.

"Důstojnost není důležitá, když někoho opravdu milujete. Musíte jí to říct, nebo vás to zničí zevnitř. Skutečná láska je prostě silnější než jakýkoli jiný cit."

Severus zavrtěl hlavou, ale ne proto, že by s Harrym nesouhlasil. Jen mu přišlo absurdní, jak jednou větou dokáže přivést ostatní kolem k pochybnosti o svém duševním zdraví a existenci mozku, aby hned druhou větou pronesl to, na co člověk myslí neustále, dnem a nocí a o čem si myslí, že nikdo nikdy pochopit nemůže.

"Co když jsem to MU právě řekl?" zašeptal Severus a čekal. Čekal dlouho. Harryho nechápavý výraz se postupně měnil na šokovaný.

"Ko-ko-komu?"

"Ano. Vám." Teď rychle přivolal židli Harrymu, aby na ni mohl ztěžka dosednout. Harry se díval do prázdna, evidentně stále zpracovával pro něj zcela novou, nečekanou informaci.

"To...proto mi pomáháte?"

"Ano." Bylo to zvláštní, jak se Severusovi ulevilo. Stejně Harry neodejde. Nic se nezmění. Bude tady s ním. Jeho původní plán byl přece jenom geniální. A teď se dokonce zbavil i té tíhy na prsou, už žádné svíravé pocity. Může si užívat Harryho společnosti, kdykoli to bude možné, může mu pomáhat, a vědět, že Harry ho nikdy neopustí. Bylo to prostě... příliš dokonalé.

"Já... já nevím, co...není to...nejsem do vás..."

"Chápu. Omluvte mě." Severus vstal a odešel. Schoval se za oponu, ale ne proto, že by byl plný pocitů. Teď poprvé měl pocit, že je úplně prázdný. Bylo to přesně to, co čekal. Měl si tím být jistý, ale přesto v něm hořel malý plamínek naděje. Jak se jen mohl tak strašně zmýlit! Nepřišel ani o zrnko ze své důstojnosti. Přišel ale o žár, co ho držel naživu. A jaký teď mělo smysl to, že s ním Harry zůstane, když věděl, že jeho city nikdy nebudou opětované?

Severus tiše sledoval, jak jedna bublina za druhou mizí. Praskající zvuk byl uspokojující. Puk. Puk. Puk. Najednou viděl celý prázdný sál. Sál, ve kterém bývalo tolik zoufalství a smutku, a který se bez těch pocitů zdál být ještě prázdnější. Co na tom, že ty pocity byly negativní. Byly to jeho pocity. Jeho součást. A najednou nejsou. Možná objevil možnost, jak zrušit Brumbálovo bublinové kouzlo. Prosté. Nic necítit.

Severus strhnul oponu, která chránila jeho skrýš. Teď by to bylo jen zbytečné ztrácení místa. Vrátil se do své horní laboratoře, aby mohl dokončit rozdělanou práci. Nevěděl proč, a bylo mu to jedno. Mechanicky míchal jeden lektvar za druhým, polovinu z nich potom nechal zmizet. Nebyly dokonalé. A když něco neumíte udělat perfektně, nedělejte to vůbec. Nemilujte.

Poprvé po letech Severus usnul klidným spánkem. Neměl sny ani noční můry. A přece ten spánek nebyl uspokojivý.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Harry seděl na místě, kde ho Severus nechal. Seděla tak celou noc a nevšímal si ani sovy, která ho jemně klovala do ruky. Nakonec to i sova vzdala a odletěla. A Harry si stále ještě nerozmyslel, co bude dělat dál. Jedno ale věděl jistě. Věci se teď zásadně změní.

Pro přátele, 21

Ano, je to se mnou zlé. Ale nezanevřela jsem na příběhy a fantazie! :-) A pokud zvládnete to, že mé příspěvky budou velmi nepravidelné, budu vám, moji milí, nesmírně vděčná! A teď hurá na další kapitolku, kde je Harry zase truhlík! :D  Vaše Broko


Severus se schoval za svou oponu, nesledoval, jak ho opouští pocity, stačil mu ten pitomý zvukový doprovod. Brumbál asi trpěl utkvělou představou, že když dokážete pocity identifikovat, pojmenovat, uleví se vám. Nebo jen věděl, že to bude Severusovi lézt neskutečně na nervy!

A stejně se nedokázal zlobit. "STRACH!" "VÁŠEŇ" "TOUHA" "VINA"....bubliny křičely jedna přes druhou, až by z toho jednoho bolela hlava. Představte si tu ostudu, kdyby Severus své pocity neovládl! Harry by slyšel ta slova a...no jistě, a nepochopil by je. Sdíleli spolu mysl, pro Merlina! Severus si nedával pozor, nevěděl, že ho Harry sleduje ze zákoutí vědomí. A stejně si Harry myslí, že to, po čem Severus touží, je trochu obyčejného lidského soucitu, přátelství a pocitu sounáležitosti.

Dobře, ne že by po tomhle Severus netoužil. Ale věděl, že chce ještě mnohem víc. A ano, je to od něj nevděčné, ale on v životě už trpěl příliš dlouho, než aby si zvykl odpírat si potěšení v těch vzácných chvílích, kdy je měl na dosah. Jenže Harryho reakce jej překvapila a zlomila. Jak dlouho je už do toho kouzelníka zamilovaný? A ani když Harry znal všechny Severusovy myšlenky, ani na moment nepomyslel na to, že by pro něj mohl být ten starý, ošklivý muž něčím víc. Není se co divit, když si to člověk řekne takhle. Ale lidé mívají zvrhlé představy, ne? Harry není jedním z nich. Je příliš čistý, nevinný a...mimo.

Trvalo to dlouho, než Severus získal zase kontrolu sám nad sebou. Nenáviděl Brumbála, Voldemorta a celou politiku světa, která ho donutila k tak zoufalým činům. Nenáviděl tu nedůvěru v Harryho očích. A přece miloval každou chvilku, kterou mohl strávit v jeho blízkosti. Ale ne teď, ještě ne. Dokud nebude svět pro Harryho bezpečný, nemůže si odpočinout.

Severus zasedl ke svým dopisům. Bylo dost nebezpečné opouštět úkryt. Zvláště měl strach,  co by se s Harrym stalo, kdyby se jednoho dne Severus ze svého "výletu" nevrátil. Nuže, vlivným známých měl více než dost. Problém byl v tom, že nikdo pro něj nebyl nic ochoten udělat zadarmo. Každý měl nějaké přání, každý chtěl nějaký lektvar, který není běžně k dostání. Obzvláště často teď Severus vařil nejrůznější druhy mučících lektvarů. Vypadalo to, že venku boj o moc graduje. Ale jen díky těm lektvarům mohl ovlivňovat to, co vycházelo v denním věštci. Jen díky těm lektvarům mohl vědět, kdo koho podporuje, kdo je na čí straně. A kdo by potencionálně mohl být spojencem. Kdo by podpořil jiného kandidáta než Brumbála a Voldemorta. Ale ještě ne, na to je ještě příliš brzy. Harry není připraven. Teď je příprava prostředí  zajištění spojenců vším, co může Severus pro Harryho budoucnost udělat. A tak poté, co si přečetl požadavky k elixírům, z nichž některé byly dost absurdní-lektvar osobní hygieny? Aby se člověk nemusel už nikdy umývat? To chce snad nějaký Trol. Severus vybral ty dopisy, jejichž požadavky je schopen splnit a napsal svému tajnému dodavateli. Nikdy by jej nenapadlo, že spolu budou někdy spolupracovat, ale nakonec se ukázalo, že přístup ke vzácným surovinám má téměř neomezený. A důvěryhodný člověk se tak těžko hledá! Byl to risk, ale Severus si byl jist, že dokud jeho dodavatel nezjistí identitu toho, koho zásobuje, bude vše v pořádku. A po jeho identitě neměl onen člověk vůbec důvody pátrat.

Severus se odebral do své druhé laboratoře. O téhle Harry nevěděl a tak to mělo i zůstat. Dveře byly zamknuté proti náhodnému vstupu. Nešlo do ní vstoupit bez jasného úmyslu. Nešlo do ní vstoupit, pokud člověk nevěděl, že tam je. Nebylo ani za nejpodivnějších okolností možné, aby...

"Pane? Druhá laboratoř?"

K čertu! Jistěže pro Harryho neplatí žádné magické, přírodní či fyzikální zákony.

"Soukromá laboratoř. Přeji si, abyste odešel."

"Dobře."

Proč vypadá tak zklamaně?

"Nemáte snad dost své práce?"

"Všechno jsem už uklidil, a říkal jsem si, že možná, jestli se na mě už nezlobíte, mohl bych vám ukázat, co jsem našel. Je to...ustalovač magického toku, třeba by pak Hermiona..."

V tom množství knih, které Severus měl-jistě že věděl, že tam bude něco užitečného. Jen je potřeba spousta času a hledání. Místo aby se snažili zdokonalit původní recept, mohli by Hermioně podat lektvary dva. Jeden na proměnu, druhý na ustálení. Jenže nepotřebují ustálit magii, nýbrž ustálit odstranění magie. Odstranění Voldemortovi kletby, které musí být trvalé. Čím silnější čaroděj kletbu seslal, tím silnější a odolnější samozřejmě kletba byla. Ale kdyby se podařilo toho čaroděje...no...je pravděpodobnější a hlavně bezpečnější najít ten ustalovač.

"Ano, to by mohlo fungovat. Pojďte. Do druhé laboratoře."

Harryho oči zářily jako hvězdy, odrážela se v nich naděje, radost, všechny pocity, které by asi v otroctví cítit neměl. Bylo to zvláštní, jak rychle se Harry přizpůsobil nové situaci. Novému životu bez vlastní svobody. Našel si nové cíle, nové radosti. Severus mu to záviděl. Sám nedokázal najít nic, co by jej tolik těšilo, co by způsobilo, že se jeho tvář rozzáří a že v jeho srdci vzplane naděje. Tedy, doposud nic takového ani nehledal. Ale teď, kdykoli viděl radost v Harryho očích, bylo to hřejivé. Příjemné. Ne, snesitelné. Žádný sentiment. Prostě Harryho radost je snesitelná. Nic víc.

"LEŽ!"

Další bublinová zrada. Tohle bylo skutečně prokletí, jestliže Brumbálovo pošahané kouzlo začíná reagovat i na samomluvu. Jistěže Severus věděl, že si lže. Skutečně bylo nutné říct to nahlas? Před Harrym?

"Lež? Lžete mi? Takže to nebude fungovat. Takže nechcete Hermionu zachránit?"

"Chci jí pomoci." Ano, lež lež lež lež lež. Já vím. Není důvod to říkat nahlas, že?

"Jak vám můžu věřit?"

"Sdíleli jsme mysl a vy jste si z toho nic neodnesl? Mohl ste zjistit cokoli jste chtěl! Moje nejvíce ponižující zážitky, pravdy, které mě ničí celý život, recepty na všechny lektvary, mohl jste odhalit všechna má slabá i silná místa, mohl jste zjistit přesně, o co mi jde, a bez urážky, kdybyste nebyl takový idiot, dávno byste všechno věděl." A s křikem utekl. Ale věděl by to. Věděl by všechno.

"Nevykradl bych vám mysl," špitl Harry, a ikdyž byl jeho hlas tichým zašeptáním, jeho přímý pohled dokazoval, jak vážně to bylo myšleno. Díval se Severusovi přímo do očí, bez zakolísání, bez nejmenší obavy, čisté odhodlání. Harry by se tím nepošpinil. Nebelvírské? Ne. Prostě jen čestné. A někoho tak čestného bylo snadné zmást. Severus se teď cítil ještě hůř, než když si Harryho přivlastnil. Mohl si nalhávat, že všechno, co dělá, je pro jeho dobro, ale teď viděl sám sebe v jiném světle. V tom skutečném světle. Harry věřil, že je důležité být čestný. Měl zásady, které by neporušil. Nezvažoval by mezi tím, co bude menší zlo. Věděl jistě, kam by nezašel. A Severus ho oklamal. A lhal mu každý další a další den. Aby zůstal, aby mu bylo lépe. Jenže je tohle omluvitelné? Pro Severuse možná ano. Jenže Harry, ten něco takového nikdy nepochopí. Pro něj jsou morální zásady jasný zákon.

Severus bolestně stisknul víčka, ukončil pohled do Harryho očí a jeho duše. Proč by se měl starat o Harryho svědomí? O to, co si Harry myslí? O to, co si Harry bude myslet, až se dozví, z jakých pohnutek mu Severus pomáhá? Že je mu jedno, co bude s Hermionou, je mu jedno, co bude s celým světem? Že jediným důvodem, proč každé ráno vstane, je Harry v jeho přítomnosti?

"SEVERUSI, ALE TO JE PŘECE TA SKUTEČNÁ LÁ-"

"Ticho!!!!" Severus rychle vykouzlil zvukovou bariéru mezi bublinou a Harrym. Takhle to dál skutečně nejde. Ještě dnes se těch pitomých bublin zbaví, i kdyby měl osobně zajít do Bradavic a chytnout Brumbála pod krkem do levé ruky a Voldemorta do pravé.

Otevřel oči, vydechl úlevou. Byl rád, že stihl tak rychle zareagovat. Stačilo málo, tak málo. Harryho pohled byl stále na něm. A na jeho čele se udělala jemná vráska, když jej nakrčil v přemýšlení.

"Láska. Skutečná láska. To je vaše největší tajemství?"

Harryho hlas byl zase tak tichý, že si Severus ani nebyl jistý, jestli to opravdu slyšel, nebo má jen bujné představy. A tak stejně tichým, nejistým hlasem vydechl- "Ano."

Harryho výraz tváře nebyl znechucený, spíše jen překvapený. A to, že ještě stále stál před ním bylo lepší, než kdyby se s křikem rozeběhl pryč. Jen kdyby něco řekl, třeba by pak Severus zase ucítil své srdce bít. Teď měl pocit, že se zastavilo. Ano, čeká na nevyhnutelný ortel. Přijetí nebo odmítnutí. Dává mu všechno, co může. Více už nemá. Všechno ostatní v něm je špatné a zkažené, jen to, že Harryho miluje je jedinou dobrou věcí. A tuhle jedinou dobrou věc mu nabízí. A Harry...

"Tak jí to řekněte!"

Pro přátele, 20

Hojky, že nevíte, kdo má titul? No přeci ten, kdo vám přináší konečně pokráčko! Ach, nechť láska kvete všude kolem... :D Ne, jen klid, teď nás zrovna čeká taková nudná, klidná část, neboť jsem v povznesené náladě, jakožto čerstvě vystudovaný člověk :-)
A díky všem, co mi drželi palce!


Plán byl geniální. Krok číslo jedna- rozčílit Snapa. Krok číslo dvě- počkat, až vybublí. Krok číslo tři- zeptat se na citlivou otázku a přečíst si Snapovy emoce z bublin. Tedy, alespoň se to zdálo jednoduché.

Harry připravil nejhorší snídani ve svém životě. A to se musel opravdu snažit, chuť jeho první připravené ryby se mu vracela doposud. Nuže, míchaná vajíčka s třemi lžícemi chilli a zkyslým mlékem, osolená káva, vše bylo připravené a Harry cítil, jak mu buší srdce. Přece jen, nechce Snapa rozčílit k nepříčetnosti. Nebo vlastně chce, ale jen dočasně. Co by mu pak Snape provedl?

"Pottere?"

Snape si vzal první sousto a vypadal ve tváři poněkud červenější, když zaskřehotal Harryho mléko.

"Ano, pane?"

Pokusil se to zapít kávou, kterou vyprsknul na stůl.

"Dnes ráno nemám hlad, ale vám přeji dobrou chuť."

A odešel. Nenaštval se. Nebo alespoň ne dostatečně. Kruci!

Harry poctivě dodržoval seznam úklidu, který dostal. Nebylo tam napsáno, že když vyndá knihy a odstraní prach, má je dát zase na to samé místo, že? Tvořit chaos ve Snapově knihovně Harryho vyloženě bavilo. Doufal, že bude u toho, až bude Snape hledat nějakou knihu.

Oběd už připravil normální, sám měl totiž hlad. Ani nevěděl,  co ho to popadlo. Pokoušet se naštvat Snapa. Takové bláznovství. Ale musí to vědět, protože jinak už nemá komu věřit. A každý v životě potřebuje někoho, komu může věřit, ne snad?

Snape se posadil ke stolu a díval se na talíř před sebou s velkou opatrností. Vyčaroval si klacík a lehce do něj šťouchl. A pak se lehce naklonil nad talíř a nadechnul se páry, která z talíře vystupovala. Bylo to bláznovství, snažit se rozčílit Snapa, ale byla to taky ta nejzábavnější věc, jakou Harry za tu dobu, co zde je zavřený, dělal.

"Vy první," ozval se konečně hlas naproti Harrymu.

Harry si tedy nabral kus masa i brambor a poctivě žvýkal, sledoval přitom Snapa. Vypadal legračně, když se díval pořádně, šlo vidět, že má obavy. Z jídla. Severus Snape se bojí jídla.

Harry dostal za úkol hledat v literatuře ustalovače, nebo jak tomu Snape říkal. Ta rozházená knihovna se zrovna nyní Harrymu moc nehodila. Byl trochu naštvaný sám na sebe. Vážně, celé roky vytáčel Snapa naprosto jednoduše, dokonce se o to ani nesnažil. A teď prostě nemůže na nic přijít. Měl trochu ztížené podmínky, protože nechtěl ohrozit Hermionu a Snape býval ve svých požadavcích dost jasný. Jenže, jak to obejít? Jak jej dostatečně rozčílit?

Vrátil se k rozečtené knize. Měl by se více snažit. Musí pomoct Hermioně. Kam k čertu Snape vždycky zmizí, na celý den? Jestli po něm jdou, stejně jako po Harrym, tak přece nemůže opustit chráněné území, že? Umístil je Snape pod fidelio? Nebo našel něco silnějšího? Co když riskuje, odchází a něco se mu stane?

Harry potřepal hlavou, takhle to dále nejde. Od té doby co se Snapem sdílel mysl mu uvažování o něm zabírá až příliš mnoho času. Přece jen, je to jeho věznitel. Odsoudil ho k doživotnímu otroctví. Co na tom, že ho tím zachránil před Brumbálem, Voldemortem, on se o to neprosil. Byl okraden o svobodu. Ale jestli se vážně snaží pomoct Hermioně, pak to až takový podraz nebyl, že? Pokud to Snape myslí vážně a pokouší se Hermionu osvobodit ze soví podoby, pak vlastně jejich původní dohoda platí v tom smyslu, jak ji Harry pochopil. Nejen to, Snape k Harrymu nechová nenávist, jak si vždycky myslel. A život tady není horší než u Dursleyových. Jenže to všechno Harry je schopen připustit v případě, že Snape nemá další boční úmysly a opravdu se pokouší prolomit kletbu, která byla na Hermionu uvalena. A to Harryho dostává zase k úvodnímu problému, jak naštvat Snapa, dozvědět se pravdu a nezranit nebo dokonce nezabít Hermionu?

Harry si lámal hlavu s tím, jak naštvat Snapa, až večer, při přípravě lektvaru se mu naskytla příležitost. Viděl Snapovy pečlivě srovnané přísady. Byly ve sklenkách a ty nejcitlivější umístěné navrchu na polici, aby je někdo náhodou neshodil. Obvykle jste mohli používat kouzlo proti rozbití, ale Snape to, kdoví proč, u svých zásob do lektvarů nikdy nepraktikoval. Rozbití něčeho drahého Snapa rozhodně naštve. A neohrozí to Hermionu, jako kdyby se třeba Harry snažil sabotovat lektvar, který tvořili.

"Pottere!"

"Promiňte. Jsem nešika."

"Vy imbecile, víte vůbec, jak vzácné jsou tyhle psounovy drápy? Musí se odtrhávat jen u dvouměsíčních a zvíře to musí přežít. Nesmí přijít do styku s žádným znečištěním!"

Harrymu se udělalo zle. Ne z toho, co provedl, ale z toho, jak se lektvaristické přísady získávají. A to si doteď myslel, že je to něco rostlinného původu! Zvíře. Drápy zvířete trhané zaživa!

"Vypadněte. Jeslti budete zvracet, tak NE v MÉ laboratoři!"

Hermiona-sova vypadala, jakože se jí celý incident vůbec netýká. Pozorovala bublající kotlík, zvědavě do něj nakukovala. Harrymu se podařilo uklidnit žaludek a setkal se se Snapovým pohledem. Byl rozzlobený, ale bublinky z něj neucházely. Co má dělat? Jak má zjistit pravdu?

"Jak vám můžu věřit?"

"Zcela jednoduše, donesu vám pár malých roztomilých dvouměsíčních psounů a vy jim budete trhat drápky. Sám se přesvědčíte, jaká je to práce a pochopíte, jak jsou MÉ přísady vzácné."

Skvělé, zrovna, když se mu podařilo na sekundu zapomenout..."Ne tohle. Jak můžu věřit tomu, že chcete pomoct Hermioně? Že jste mě chtěl ochránit a ne jen utrápit životem bez svobody?"

Snape mávnutím odstranil rozbité sklo a znehodnocenou přísadu a otočil se zpátky ke svému kotlíku. Taková ignorace! Harry ho popadl za paži a prudce otočil směrem k sobě. Musí to vědět! Nějak musí zjistit, zda může alespoň Snapovi věřit, když ho doposud všichni zklamali!

"Chcete, aby byla Hermiona zase člověkem?"

"STRACH!" první bublina vyletěla, Harry ale chtěl vědět více. Snape byl nehybný a snad ani nedýchal, očima jakoby byl někde úplně jinde, když ho Harry silně chytil za obě ramena, aby se Snapem mohl trochu zatřást. Ten člověk vypadal být vážně mimo a Harry se obával, že se se Snapem děje něco divného.

"Strach z čeho? Pane?"

Harry si všiml, jak Snape pomalu stáčí ruce v pěst. Chce teď Harryho udeřit? No, to by byla taky odpověď na jeho otázky, že? Harry se obrnil proti ráně, která měla padnout, ale nic se nedělo.

"Pottere, vážně. Nepokoušejte mě."

No, tohle nebyla tak přesně reakce, kterou Harry očekával. Asi chtěl buď ránu, nebo přiznání. K tomu, že není tak zlým člověkem, jak si Harry vždycky myslel, k tomu, že mu na Hermioně taky záleží. Rána by zas jasně řekla, že ve skutečnost mu na Harrym nezáleží a že ano, byl, je a bude sadistickým mučitelem. Ale co má být tohle nově nalezené sebeovládání? Muž, který nešel nikdy daleko pro urážky všeho druhu se nyní snaží překonat svou chuť Harryho udeřit?

"Tak mě praštěte, alespoň budu mít jasno."

"No...to není přesně to, co jsem měl na mysli. Omluvte mě."

A kvapně odešel, zase. Sakra! Hermiona nesouhlasně zahoukala nad Harryho činem. Vážně, s takovou se pravdy nikdy nedobere, bude na to muset jít nějak jinak...

Pro přátele, 19.

Lidíííí, státnice se blíží! Moje nervy! :D Radši se podívám zase, co se děje u Severuse doma :D CO vy, taky se chcete mrknout na další díl? Taak čtěte a pište :-) Myslím, že už budu schopna i zase komentovat vaše příspěvky, snad se dočkáte i nějakých odpovědí! :-O

Snape přišel na snídani. Tvářil se jakoby žvýkal citrón, takže jako obvykle. Pil svoji hnusnou černou kávu a Harry se k němu z nějakého důvodu přidal.
"Dejte si tam mléko."

"Cože?"

"Do kávy. Nechutná vám, vidím, jak se tváříte. Zkuste to s mlékem."

Harry si přilil mléko a hořká chuť se na jazyku trochu zmírnila. Nicméně, pořád to bylo hnusné.

"Pane? Jak to teď bude?" Harry sledoval, jak Snape svraštil čelo. Nevěděl, jestli přemýšlí o otázce, nebo o odpovědi.

"Co konkrétně máte na mysli?"

Harry se napil více kávy, ale odvahu mu to nedodalo.

"No, víte...Myslel jsem si, že mě nenávidíte. Ale pak jsem s vámi sdílel mysl a myslím, dobře, možná sem to špatně pochopil, přišlo mi, že to není tak úplně pravda. Anebo jsem už s vámi zavřený příliš dlouho, já-já nevím. Každopádně pomáháte Hermioně, nejste až tak zlý. A taky Brumbál není až tak dobrý. Že?"

"Není pravda, že vás nenávidím. To jste pochopil téměř dobře. Brumbál a Voldemort, je to dlouhý boj, který mezi sebou vedou. Kdysi jsem jim taky věřil, chvíli Voldemortovi, chvíli Brumbálovi. A pak jsem zjistil, jak se věci doopravdy mají. Věřil byste tomu, že je jedno, kdo vyhraje? Život bude stejný, jen bude vládnout prostě někdo jiný. Oficiálně. Prakticky se nic nezmění."

"Jakto? Jak je možné, že se nic nezmění? Voldemort nechce vraždit mudly a mudlorozené?"

"To je základ jeho kampaně. Ale, jak časem zjistíte, politici ne vždy plní sliby, které dávají. Zákon o utajení, oddělení našeho světa od světa mudlů je určen rpadávnými zákony magie. Můžete zabít pár jednotlivců, ale magie chrání náš svět, stejně jako jejich. Je to určitá síla ve vesmíru, které mudlové  říkají třeba bůh, osud, která chrání a vyvažuje síly. Protože základem našeho světa je právě vyváženost. Lidé umírají, přiměřený počet lidí se rodí. Nakonec, každý zapadneme do tohoto kolotoče věcí, nejde se odsud vymanit. A nejde přizpůsobit staré magické zákony, svět tady bude díky nim napořád."

"A to, to všichni vědí?"

"To vědí jen ti, kdo mají moc. Ti, kdo se snažili s tímto uspořádáním bojovat. Zjistili, že moc je pouze naoko. Za\jistí bohatství a možná nějakou váženost, ale ve skutečnosti se běh věcí nezmění."

"Brumbál to ví? A Voldemort taky?"

"Odkud si myslíte, že to vím já, Pottere?"

"Od nich? Ale, mohli vám lhát!"

"Byl jsem u první nadvlády Temného Pána, Pottere. Viděl jsem, jak se mu věci nedařily. Byla to síla, která bránila, chránila a vyvažovala."

Harry se zabořil hlouběji do židle, sklouzl téměř pod stůl. Bradou se opíral o desku stolu. Nechápal to. Ale nechtěl to přiznat. Takže na tom nezáleží, kdo bude u moci? A je to pravda, nebo jen Snapův názor?

"A slečně Grangerové se opravdu pokouším pomoct, kdyby vás to zajímalo, mohl by se mi hodit asistent."

"Vážně? To by bylo skvělé! Chci jí pomoct! Děkuju, pane!"

"Za-" Snape se odkašlal - "za málo."

Pomoct Hermioně. Třeba to bude zrovna Harry, kdo jí může pomoct. Jo, třeba to společně dokážou. Najednou to byla zase ta nejdůležitější věc v Harryho životě. Naděje na to, že může pomoct kamarádce. Může být užitečný!

Večer ho Snape odvedl do své laboratoře. Vypadalo to, že je v podzemí, ačkoli jen prošli magickými dveřmi. Byla cítit vlhkostí a chyběla zde okna.

"Slečna Grangerová přilétává obvykle kolem 11 hodiny."

"V tolik piju svůj bezesný spánek."

"Správně."

"Proč?"

"Máte úžasný talent, Pottere, porušit každý příkaz, který vám dám, a ještě k tomu tak idiostkým způsobem, že vždy nějak obejdete smlouvu. Vešel jste za oponu, ale byl jsem to i já, tudíž vás smlouva nepotrestala. Přiškvařil jste si ruku, protože jste nepochopil podmínky smlouvy, nešlo o neposlušnost a ona vás opět nepotrestala. Jsem si celkem jistý, že kdybych vám dal příkaz, ať nevylézáte z ložnice a nevyrušujete nás, našel byste zase nějaký geniálně idiotský způsob jak se objevit ve dveřích laboratoře v tu nejnevhodnější chvíli a zmařit všechno naše úsilí."

Harry se musel usmát. Snape mluvil vyčítavě, ale byla to pravda.
"Každý máme na něco talent, pane," zazubil se Harry na Snapa. Ten se prudce otočil, až mu zavlál hábit.

Do místnosti vletěla Hermiona. Zamířila rovnou k Harrymu, sedla si na jeho rameno a hlavou se mu otřela o čelist.

"Je ráda, že mě vidí! Ahoj, Hermiono! Jak se má Ron? Zvládá to?"

"Takhle se sovy nechovají." Snape Hermionu postrčil dál od Harryho, Hermiona přeletěla na připravené bidýlko.

"Takže, minulý pokud přinesl zatím největší výsledky. Lektvar proměnil sovu Hermionu na slečnu Grangerovou na dvě seknudy."

"Cože, vážně? To je skvělé!"

"Pottere, nepřerušujte mě! Takže, během dvou sekund nebylo možné zjistit, kolik z myšlenkových schopností lektvar navrací. Navrhuji tedy soustředit se dnes na prodloužení účinku lektvaru a následné zjištění, zda navrací lekvar pouze podobu, nebo i myšlenkové a rozumové schopnosti, osobnost a charakter proměněné. Rozumíte tomu, Pottere?"

"Ano, pane. Prostě se budeme snažit, aby Hermiona zůstala člověkem déle než dvě sekundy."

"Správně."

Společně se pustili do zlepšování lektvaru. Harry podával Snapovi přísady, o které žádal. Ale nechápal ani slovo z těch ostatních věcí, které Snape tak nadšeně vysvětloval. Přesto neměl to srdce mu říct, že nechápe nic z toho, a tak přikyvoval. Nevypadalo to, že Snapovi vadí, že se Harry nijak k tématu nevyjadřuje. Možná mu jen pomáhalo, když své myšlenky mohl říkat nahlas. A Harrymu nebylo nepříjemné poslouchat Snapův hlas. Bylo to vlastně vcelku uklidňující. Byl jako šumění oceánu, jako bouřka, která čistí vzduch, hluboký hlas hromu, přesto melodický jako flétna. Není pravda, že vás nenávidím. Takhle to Snape říkal. To značí, po Snapovsku, že ano, že budou kamarádi? Možná Snape prostě jen nebyl na velká slova, ale jeho činy mluvily. Vzal Harryho sem, společně pracovali na pomoci Hermioně. Tohle je skutečně způsob, jak se s někým začít přátelit, ne? Trávit spolu čas, pracovat na něčem podstatném, na něčem, na čem oběma záleží.

Záleží Snapovi na Hermioně? To je otázka, na kterou by stálo za to se zeptat. Ale jak by Snape odpověděl? Po pravdě? Nebo by si něco vymysel? Mohly by ho prozradit bubliny s emocemi, jenže se zdálo, že to Snape nějak dokáže ovládat. Musel by se prvně přestat ovládat, aby se jeho emoce uvolnily, a pak by se Harry mohl zeptat. Takže musí jen rozčílit Snapa k nepříčetnosti. No, to nezní jako příliš složitý plán...

Pro přátele, 18.

Hola hola heeej, Snape je prostě neeeej, a Harry blbeeeej :D Enjoy the next chapter!


"Ha- Poterre?"

"Ehm, ahoj." Harry se usmál, teď už to nešlo jinak. Byl to šok, ale Snape byl...prostě...wow!

"Nějaké - potíže?"

"Ne, pane, žádné." Nebyl unavený a už nebyl ani zmatený. Byl překvapený, ale možná vždycky tušil, že nikdo není až takový hajzl. Potom, co Snape převzal nadvládu nad jeho tělem, nemohl se dostat zpátky. A po pravdě, ani nechtěl. Slyšel věci, které by se nikdy nedozvěděl. Viděl zradu Brumbála, viděl kouzlo Voldemorta, ale především slyšel Snapa. Nejen to, co říkal, ale i to, co si myslel. A to bylo prostě báječné.

Když už si myslel, že jeho život je ztracen, že nemá cenu, ukázalo se, že tomu, koho považoval za strašného šmejda, na něm ve skutečnosti záleží nejvíce ze všech lidí. K čertu s Brumbálem, vždycky na těch jeho úsměvech něco neseděl. Asi by měl být rozčilený, asi by měl být zmatený, ale najednou měl pocit, že se věci změnily. Cítil se informovaný. Nějak díky tomu, že na chvilku viděl věci ze Snapova úhlu pohledu, pochopil, o co jde. A možná byl taky příliš vyčerpaný, než aby mu zbyla síla k vzteku. Kdo ví. Harry věděl jednu věc. Jeho život ještě neskončil a Snape ho u sebe chce, opravdu chce, protože je nešťastný. A Harry mu má pomoct.

Svět kolem se začal trochu houpat. Harry a Snape? No ale vlastně proč ne, že?Bystrá mysl Harryho tak nějak přitahovala stejnou měrou, jakou v něm Snape vzbuzoval bázeň. A svět se začal nejen houpat, ale i točit.

Snape a Harry. Brumbál a Voldemort? Proboha!

Brumbál a Voldemort...co je to sakra tandem?

Brumbál a Voldemort...

"Pottere!"

Harry slyšel, že se někdo v místnosti hystericky směje. A pak s tím najednou přestal, když se svět zatřepal. Asi zemětřesení. A podlaha se zvedla, aby uhodila Harryho do tváře. Ale byl tam někdo, kdo ho zachytil. A spadl také. A Harry už neměl sílu se hnout. Zdálo se, že ani černý polštář pod ním se nemá chuť pohnout.

Leželi spolu, dokud se jim neobnovily síly.

A pak ještě o chvilku déle.

To než Harry otevřel oči a zase měl pocit, že nic nechápe. Prudce vstal a zakopl o ležícího Snapa.

"Co- co, vy? A Voldemort- Brumbál? Oba mě chtějí zničit? A vy chcete- bubliny? To jsou vaše pocity? Vy mě tu chcete?"

Vypil uklidňující lektvar, který mu Snape konečně podal.

"Zhluboka dýchejte."

"Jste rád, že jsem naživu?"

"..."

"Snap- pane? Vy jste rád, že jsem tu s vámi?"

"ROZPAKY!"

"K čertu s bublinama! To vám došlo až teď? Proč bych si vás k sobě jinak asi tak vázal? Vážně, Pottere, jste opravdu takový hlupák?"

"Vidíte? Proč mi zase nadáváte! A víte, co je normální? Je normální to člověku říct, že se s ním chcete přátelit, a ne ho donutit k otroctví!"

"Jistě. Přátelit. Tak promiňte."

Harry si sedl, objal svá kolena. Nezbyl mu nikdo. Jen...Snape. A nebyl tak zlý. Celou dobu se jako jediný snažil Harryho chránit. A pomáhal tajně Hermioně. A nenechal se zapojit do mocenské hry...Brumbál! To je prostě zrada...Ale Snape... bylo to celé příjemné překvapení. A nechtěl zabít Malfoye? Och ano, u toho by Harry asi nechtěl být, ale bylo to příjemné, vědět, že by někdo kvůli vám vraždil. Nebo...dobře, bylo to znepokojivé, ale z nějakých podivných důvodů to u Malfoye nevadilo.

"Tak jo. Jde to. Zkusíme to." Harry odhodlaně zvedl hlavu. Protože co jiného mu zbývá? Jediná možnost, jak nějak zvládnout zbytek toho uvěznění je...ano, spřátelit se se svým věznitelem.

"Vy...chcete se..přáteli? Omluvte mě."

Snape odkráčel z místnosti velmi rychle. Možná si to Harry všechno špatně vyložil? Nebo se mu něco z toho jen zdálo? Harry Snapa neviděl po zbytek dne, trochu uklidil, připravil jídla, na které Snape nedorazil. A pak jen ležel v posteli a koukal do zdi. Hlavou se mu řítilo tisíce myšlenek. A nedávalo to smysl. Vůbec nic. Ale...vadilo to?

Pro přátele, 17.

Tak tohle je velmi speciální kapitola. Proč? Je psaná z pohledu Severuse a proto se zde dozvíme velmi, velmi důležité věci. Uch, konečně! Ani nevíte, jak sem se těšila, až to zjistíte! Ano, nikdo z vás neměl správný odhad, což mě velmi, velmi těší.


Severus se vzbudil ve své obvyklé náladě. Nesnášel paprsky ranního slunce, které se draly přes závěs do pokoje. Neměl rád světlo, bylo celkově příliš pozitivní. Vůbec tenhle pokoj byl nechutně veselý. Ale co by pro zlatého idiota neudělal, že?

Vstal, nutně potřeboval na záchod. Raději si k tomu sedl a myslel na něco jiného, než na to, že je v těle Pottera. Třeba na to, kde teď, sakra, Potter je? Vyhnat jej z jeho vlastního tělo, z jeho vlastní mysli, tak takové štěstí může mít jen on. Hlavně, že ho zachránil, že? A teď ho ztratí. A jestli se o tom dozví ti dva...

Vyšel z koupelny, v pokoji na něj čekaly dvě mlhoviny. Skvělý.

"Severusi, vypadáš skvěle, neomládl jsi nám?" řekl ten sarkastický, zlý obláček.

"Co se stalo s Harrym?" řekl druhý obláček, který se tvářil jako světec. Skvělá přetvářka.

"Trochu jsme se...nepohodli?" Z Harryho úst to znělo jako dětská omluva. Severus se ušklíbl, ale netušil, zda to stále vypadá tak efektně. Raději si sedl na postel a natáhl si ponožky. To má Potter pořád tak promrzlé nohy? Zakouzlil na ně ještě ohřívací kouzlo. Jestli ho najde, bude mu pokoj muset nechat více vytopit.

"Já bych velmi rád slyšel celý příběh o tom, jak se předně náš drahý Severus dostal ZE svého vlastního těla."

"Óó, ano, tohle téma mi přijde také dost fascinující. Proč si se o to pokoušel, Severusi? Víš, jak malé množství kouzelníků je schopno tak silného kouzla? Přenést svou duši na vybrané místo? A jak málo kouzelníků je schopno to kouzlo udržet? Mohl si nás kontaktovat přeci i jiným způsobem."

"Jistě. Mohl jsem třeba, jen kupříkladu, použít letax a otevřít tak náš úkryt. Otázka zní, zda by se tady rychleji dostali smrtijedi, nebo bystrozorové.  Nebo jsem mohl vyjít ven, zajímavý pokus. Kdo by mě zabil dříve, smrtijedi, nebo bystrozorové?"

"Pořád tak sobecký, Severusi? Pokud byl Harryho život v ohrožení, měl si se obětovat. Víš, co pro nás znamená, jak důležité je, aby přežil. Bez jeho oběti ho nikdy neporazíme."

"Potter bude velmi silná zbraň, Severusi, pomohla by nám vyhrát, nastolit na světě nový řád! Můj řád!"

"Oba jděte k čertu, nezajímají mě vaše mocenské boje! A Harryho už do toho netahejte. Ty si najdi jiného mučedníka a ty si najdi jinou zbraň. Jak je možné, že kouzlo udržíte tak dlouho?" Severus věděl, že to jsou nejspíše dva nejmocnější kouzelníci na světě, ale přece...když to kouzlo zkusil, množství síly, které věděl, že potřebuje k udržení, bylo až absurdní. A ti dva tady s ním byli a povídali si, jakoby to nebylo nic obtížného. To bylo poněkud děsivé. A přesto tak silní muži potřebují pro své plány dítě, aby jim pomohlo? Hloupé.

"Dva jsou více než jeden, drahý chlapče. Řekni, máš také Harryho schopnosti?"

"Tandem? To je snad vtip!" zavrčel Severus, ale opět, Harry měl o dost vyšší hlas a nevyznělo to správně. Achjo, chybělo mu jeho tělo. Měl by se po něm podívat a zkusit se do něj přenést. Jestli se Harryho podstata zachytila někde v okolí, snad ji to přitáhne zpátky do původního těla, když bude vetřelec pryč.

Ano, teď je čas soustředit se na Harryho.

Ne, teď nesmí přemýšlet o tom, že vůdce strany světla a vůdce strany tmy se spolu sejdou, podají si ruce a změní se v mlhovinu. Bylo to...absurdní. Většinou měl rád absurdní situace, ale takhle...divil se, že přicházejí vždy spolu. Spojit síly. Jsou schopni spojit se, aby přišli, a nejsou schopni přestat mezi sebou bojovat?

Málokdo viděl do zákulisí této hry, a Severus byl jedním z těch mála lidí. Proto se rozhodl se vším skončit. Byla to hra o moc. To, že si Albus zvolil hrát za stranu světla a Tom za stranu temna ve skutečnosti nemělo velký efekt. Jen se každý zaměřil na to, aby získal jiný typ podpory. Dle Severusova mínění by Albus mohl vyhrát jen v případě, že by se mudlové dozvěděli o čarodějích a zapojili se do boje. Zatím hrála situace spíš pro Voldemorta. Na druhou stranu, ve spoustě rodinách byl  nějaký ten moták, spousta čarodějů byla mudlorozených. Možná, že síly byly vyrovnané. Možná, že o to celou tu dobu jde? Obětuje se Harry pro Albuse, nebo pro Toma? Ten, pro koho se obětuje, pak získá podporu většiny. Tolik lidí se nechá ovlivnit. Natolik věří Chlapci, který přežil. A proto ho Tom nezabil, když se vydal do lesa. Protože jeho oběť by byla ve jménu strany světla.

"Severusi? Severusi! Slyšíš?"

"Ano, jistě." Neměl ponětí, o čem teď mluvili. Byl příliš v šoku z toho zjištění. Jistě, věděl, že Harryho chtějí iba dva jen využít. Ale doufal, že to má větší význam. Věřil, že každý z nich je o své pravdě alespoň přesvědčen. Myslel si, že ten boj je skutečný. A ne, že jsou všechno, úplně všechno jen politické žvásty.

"Tak máš?"

"Ne." Pořád nevěděl, na co se ho ptali, ale to by nepřiznal. Nejbezpečnější slovo je "ne". Mlhovina, která byla Tomem, se zřetelně zakřenila.

"Ale to vůbec nevadí, drahý Severusi! Ber to takhle- umřeš, ale Harry bude v bezpečí. Od nás dvou. Už nebude potřeba. Není to snad to, co chceš? Co jsi vždycky chtěl?"

Ne, teď už ne. Dříve chtěl Harryho chránit a nevěděl přesně proč. Něco ho nutilo, a ne, nebyla to jen láska k Lily. Byla tam zvláštní síla. A jednoho dne si to Severus uvědomil. Harry je jeho jediná šance na štěstí. Harry k němu prostě patří, je jeho. Zemřel by pro něj? Asi ano, ale ne, když to není nezbytně nutné. Kdo by se o Harryho pak postaral, když by se Severus v jeho těle obětoval? Albuse ani Toma by už nezajímal, nikdo by nenašel jeho bloudící podstatu. Nenechá Harryho bloudit v prázdnu na zbytek nekonečna! A nezemře v jeho těle jen proto, aby měl Tom nebo Albus vhodný symbol.

"Jděte-pryč." Pronesl to velmi zřetelně. Nic se nedělo, samozřejmě.

"Severusi, rozmysli si to."

"Ano, nech si to projít hlavou, drahý Severusi. Nechtěl si někdy toho staříka zabít? Nechceš zemřít při boji proti němu?"

"Jděte-pryč." Tentokrát zatlačil svou magií. Ne moc, jen trochu, nechtěl, aby znemožnil oběma návrat do těl. Hnusná představa, že by se tady navždy potloukaly zrovna jejich podstaty.

"Sbohem, Severusi. A kdyby něco-"

"My se vrátíme."

"Jistě. Stejně, pojďme, stydne nám čas."

Čaj? No fuj! Temný pán a pije Albusův přeslazený čaj? To by mu dost ubralo na reputaci, že?

Nebyl čas zabývat se těma dvěma, už dost času promrhal. Musel najít svoje tělo, nějak se do něj přemístit a nějak zavolat Harryho zpátky. V laboratoři se našel zhroucený do střepů. Prvně se položil rovně a zahojil si zranění. Hermiona už na něj čekala, vypadala rozčileně. Jasně, taky by nebyl rád, kdyby uvízl v těle sovy a jeho jediná naděje měla na něj tak málo času. Již uvažoval, že by tu sovu vzal k Tomovi, aby kouzlo zvrátil, ale ne, on se ho o nic prosit nebude. A Grangerová-aspoň nemluví. Chvíli to ještě vydrží, než na to Severus příjde.

"Taky jsi mohla za Harrym občas zajít, že? Nemáš na to čas, musíš pořád lítat za Weaslym?"

Hermiona rozčileně houkala, Severus si jí už nevšímal. Pomalu se soustředit. Představoval si, jak se formuje do mlhoviny, jak se každá jeho část od Harryho těla odtahuje. Z konečků prstů, z hlavy, do středu těla. Ze středu těla ven. A pak se zase pomalu upíná na připravené tělo. To jej vítalo s otevřenou náručí. Severus však cítil, jak mu umírají síly. Ještě chvilku, ještě chvilku vydržet!

Dovedl se navázat zpět na své tělo, ale cítil, že je magicky vyčerpaný. A fyzicky, kupodivu, také. Nebyl schopný vstát, nohy ho neposlouchaly. S takovou nebude moct dnes najít Harryho. A čím déle bude Harry pryč, tím hůře se bude vracet.

Vzdychl, pokusil se, vážně se snažil. Postavit se. A spadl. Asi si rozbil nos. Nemůže Harryho přivolat v leže? A bez kouzel? Asi ne. Zkusil vyčarovat Accio, ale ani to nefungovalo. Věděl to, bude muset počkat, než s emu znovu obnoví síly. A Harryho podstata bude mezitím kdoví kde.

Přetočil se na bok, zavřel oči. Možná, že když rychle usne, rychleji se uzdraví. Rychleji ho přivolá...

Oddychoval, přesvědčoval sám sebe o tom, že odpočívá, představoval si, jak spí a jak se jeho magie obnovuje. Do toho absolutního ticha se ozval známý hlas.

"No ty kokso!"

Pro přátele, 16

Zdál se mu krásný sen. Poznal, že je to sen, protože pěkné věci se mu v životě prostě nestávaly. Byl na kolotočích, seděl ve velkém ruském kole a sledoval dění a mumraj pod sebou. Jedl k tomu zelenou cukrovou vatu.

Náhle na něj někdo mluvil. Na kolotoči vedle něj seděl Snape. No bezva.

"Pottere? Slyšíte mě?"

"Ehm, noo, jo?" Odpověděl Harry nejistě na mračícího se muže, který do pestrobarevného světa kolem zrovna dvakrát neladil.

"Výborně. Tohle si musíte zapamatovat. Až se vzbudíte, půjdete do mé laboratoře."

"Proč?"

"Nepřerušujte mě, neskončil jsem."

"Já s vámi ano. Tohle je sen, ne? Stačí, že vás mám plný zuby v reálném životě, nebudete mi nic přikazovat ve snu!"

"Pottere!"

"Sklapněte! Nenávidím vás! Někdy si říkám, že jste ještě horší než Voldemort. Zabil moje rodiče, ale nikdy nevzal moje kamarády jako rukojmí. Nezajímá mě, co po mě chcete, prostě zmizte."

A Snape zmizel. Harry vydechl. Strašné. Ochutnal zase svou cukrovou vatu, která si zatím měnila barvy. Ustálila se na černé. A objevily se v ní oči, ústa, obrovský nos...tak tady přestává legrace!

"Pottere, já nemůžu zmizet, rád bych, věřte mi, ale-"

Tak, černá cukrová vata letěla dolů. Kdyby to nebyl sen, Harry by měl výčitky. Ale tohle byl jen sen. Že? Nebyl? Byl? Určitě byl.

"Pottere! Sdílíme jedno tělo! Jděte do mé laboratoře a najděte mě...prosím..."

Ach, ano, Snape, který říká "prosím". Rozhodně to je sen. Ani nevěděl, odkud ten hlas vycházel, ale hned na to se nebe zatáhlo a přišla bouře, blesky a bubliny všude kolem. Takhle to je, když se vám do snů dostane Snape, vše přikryje temnotou. Harry myslel na slunce, silou své vůle si nad sebou vybojoval kousek modrého nebe, který roztahoval. Ale přesto kapky deště dopadaly i na něj, ani nebe bez mráčků jej neochránilo.

"Přestaňte, nechte toho a vypadněte z mého snu!"

Kolotoče zmizely, svět se změnil na širou vodní hladinu. No horizontu šlo vidět pouze zakřivení země. A Snape a Harry proti sobě. Oba stáli na vodě, Harry měl v ruce hůlku, Snape ruce pohrdavě složené na prsou, jako to dělal často.Zakrýval se svým pláštěm, ale vítr kolem něj vířil. Na Harryho straně byl klid, slunce mu svítilo na krk a na záda a tím jej dobíjelo.

"Skončíme to jednou provždy. Tohle je má mysl, můj sen, a já tě tady nechci."

"Tohle už není jen tvá mysl, Pottere, a já nemám kam jinam jít."

"To mě nezajímá, prostě-jdi-pryč!" Harry vychrstl vodu, vytvořil velkou vlnu, která prošla přes Snapa. Když tam stál, zmoklý a zplihlý, nenaháněl tolik strach. Harry se musel zasmát a byl by se smál mnohem déle, kdyby jej nepohltil větrný vír. Točil se v něm mnohem rychleji než jako na kolotočích a žaludek se mu svíral a obracel. Za tohle Snape zaplatí!

Když vír ustal, Snape už byl suchý. Ale rozhodně nebyl ve své stejné důstojné póze. Harry ho vybavil ponižujícími plavkami.

"Ty dámské bikiny ti moc nesluší, Snape. Nebo je to jen tou barvou? Ano, žlutá ti nejde, možná jedovatě růžová?"

"Pottere!"

Snape nemával hůlkou a Harry byl náhle nahý. Ale co, dyť je to jen sen, není důvod stydět se ve své vlastní hlavě.

Harry nedbal na to, jak vypadá. Snape zase začal zvedat silný vítr a Harry se přidal. Bojoval proti němu, takže uprostřed, kde se protikladné síly střetávaly, bylo bezvětří. Ani vlásek se nepohnul na Harryho hlavě a to donutilo Snapa ještě více na něj tlačit. A silněji a silněji. Až Harry zjistil, že již nedokáže dál odolávat větrným nárazům. Vzdal se a odletěl spolu s tou silou.

Snape se rozhlédl kolem a ušklíbl se. Miloval, když vyhrával.

"Musíte svou vůli mnohem více cvičit, Pottere, teprve jsem se začínal bavit!" Zakřičel do utichajícího větru, Nebyla to pravda, byl na pokraji sil, cítil, jak se mu imaginární tělo pokrývá imaginárním potem, který byl stejně nepříjemný, jako ten skutečný, Ale co, nikdy by to nepřiznal, zvláště ne Potterovi a zvláště ne, když vyhrál! Znovu se rozhlédl po jeho krajině. Voda se zdála být mnohem temnější než před chvílí a i nebe se zatáhlo. Ve vzduchu necvrlikali ptáci, ale naříkali lidé. Tohle prostředí znal až příliš dobře. Ošil s sebou.

"Pottere?"

"Harry?"

...

"Do prdele..."